Nedělapatřila topolské půti, ale k téj je třeba sa dostat až postupně. Vtsávání na devátů nebylo nijak vábné, ale v soutěži o největšího vykalenca na chóře jasně dominovali úplně jiní bratři, ti, keří pařili nikoli na devadesátce, ale v jiném kulturním areálu ve stejné obci. Farář to natahoval, asi ho to jednak bavilo a jednak bylo aj seslání ducha svatého. Nedá sa sice řéct, že by z teho byli nekeří biřmovanci nadvakrát nadšení, ale co už, bylo potřeba požehnat aj rodiče očekávající potomka, což je věc užitečná, protože si možete zkontrólovat, u koho do konca roku máte šancu zapit potomka, což je dycky fajn, protože sa zapit mosí pořádně, aby růstl. (bylo tam hodně favoritů, jen co je pravda). No a po mši sa jelo fandit, proitože naši koni hráli s Mařaticama, týmem ze samého vrcholu tabulky. dojeli sme sice až pomáli na druhý poločas, ale aj tak sem analyzoval situaci a stihl uděilt řadu cenných taktických poznatků svojému svěřencovi. Protože sa jich držal do puntíku (když na ně zapomněl, poběhl sem k zábradlí mu to připomenút), odvedl asi nejlepší výkon, jaký sem u něho viděl, takže ve druhé půli krom jedné gólovky soupeřa k ničemu nepustili a zaslúženě vyhráli 1:0. Jako správný motivátor sem výkon ocenil zaplacením útraty a navíc sponzorským 50Kč příspěvkem na půť. Bylo na komoře, takže sa mohlo po obědě vyrazit. protože sem opět mosel mířit do Phy, chodilo sa enom po besedách, Hubert na mě mosel protentokrát zapomnět. Stejně tak Jirgen, kerý na mě patrně čekal u Dujíčka, tak snad napřesrok. Než sem obešel celú family, byl stejně večer a do Prahy eště daleko. spat sa šlo po půlnoci, bylo toho na víkend dost, ale stálo to za to...

Sobotu sme zahájili folklorním způsobem. Byl to totiž jeden veliký folklorní víkend. V Mongolsku probíhala světoznámá "Jízda králů, vlčnovská tradice, slovácké pěsničky zpívajů chlapci aj děvčice", v Buchlovicách zase trucakce pro folkloristy opovrhující monstrakcú pro šikmooké a ostatní turisty nazvaná koséní v zámeckém parku. Dodneška mně néni jasné, co je na tom folklorní, když si na slovácku nedovedu představit jediného sedláka, co by v nedělu ráno po pokluzéní dobytka místo do kostela zamířil kosit lúku, ale když už máme to 21. století, tak si lidi žádajú kosecké písničky v nedělu ráno, tož proč jim nevyhovět. Náš tata by to nemosel přežit a tak sme zamířili séct vinohrad už v sobotu, také pěkně hned od rána. Né snáď, že bysme potřebovali rosu, jelikož v hlavní roli už je také sekačka motorová, keré je to docela šumák, lesti má kosa skluz, či né, ale z teho důvodu, že sme chtěli poséct prostě všecko co máme, což dělá víc než půl hektaru a když máte záběr kosy 40 cm, není to práca na hodinu. eště lóní sem si sice posékl všecky hráze sám, protože mě baví, když si mně tráva léhá pod rukama (kdyby sa tak dařilo aj u bab, to by bylo), ale letos sa to z prahy už seče těžko. Ani sme nečekali, že sa to tak protáhne, zatýmco Karotka s Baboušem už razili do Topolné na Lipku, my sme tam sice razili také, ale vrátit sekačku. Ani nevím, kdo byl za ten deń víc rozehřítý a nadřítý, lesti já s Gořkú nebo sekačka, ale u Kozla do nás první dvě enom zasyčaly. Než sme doplnili dehydrataci organismu, dojel na jedno aj Rosťa, takže bylo jasné, kdo s nama půjde. původní záměr jít pěšky nám "zhatili naši rodiče, keří sa jeli také folklórně bavit, takže sme jeli jak buržousti autem. Program už sice probíhal, ale to nám oc nevadilo, šak folklórní festival nekončí oficiálním programem. A tak sme sa šli podívat do bufetu, abysme zjistili, že obsluhující sa za dobu, co Včelaran známe, asi neměníja a sú počítaní do inventářa. Fanek Janek s Kučú u piva, rodina Vaňkova, Zábojníkova a Valchynská u zbytku, prostě klasika, ať je rok 1990 nebo 2007. Dalo by sa řéct že už je to také folklorní obsluha. Nám to nedalo a optali sme sa, s čím chcú pomoct. My s Gořkú sme sa chytli zásobování a nanosili sme pár beček ať je co točit. "ten vrchní je nejaký divný. ale pivo točí nejlepší!" ros´ta zakotvil neenom u výčepu, ale zrovna aj ve výčepu, asi podle hesla, co si neuvařím sám, mně nešmakuje. My s Gořkú sme eště shlédli zbytek oficialit a potom sa začali aktivně zapojovat do neofiiálního programu. Vytvořili sa tři až čtyři stage a už to jelo. já sem sa odpojil a sledoval sem jednu chvílu kluky opavské, jednu chvílu zasej šarišské a detvanské variace a jednu chvílu baby z Bilovic a z Topolné. Počasí vydržalo, tož co bysme si pořádně nezabékali. Bylo to poctivé, tak jak má byt, šak o tom svědčí aj to, že sa nám z tama dóm moc nechtělo...

"Osm hodin práce ozývá se světem, osm hodin spánku chce mít dělný lid, osm hodin dělník chce věnovat dětem, ku radosti sobě chce mít pro ně klid!" takto nejak zní básnička z čítanky pro 7. třídu ZŠ, s rokem vydání 1962. Pro svůj originální text mně ostala v paměti, horší je to z autorem, nevím lesti to byl čtverečen Neuman, Jurka Wolkrů, či stáď bachratý Víťa Nezvalů či podobný prominent, ale ono to bude asi jedno. Každopádně o osmi hodinách spánku sem si mohl nechat enom zdát. Na druhú stranu, byl pátek, takže pracovní doba byla enom šestihodinnová, o čemž sa možná nezdálo ani klukom komunistickým. Mně ale přišla jak dvanáctihodinnová, když začnete pracovat po dvúch hodinách spánku, jak vám asi može byt. Naštěstí sem nemosel řešit žádné větší problémy, vyjma teho, že sem sa po ránu nestihl sbalit, takže sem to mosel otočit až po práci a tak sem šestihodinovů dobu eště o cosi zkrátil. V šohajovi sa naštěstí dalo aj dřimkat, aj kldyž co si budem povídat, při teplotě 28 stupňů ve stínu néni cestování žádná paráda, ale zase to patří k tréninku na Espaňu. večer sa valilo na táborovů schůzu na obvyklém místě v hasičárně. Probrali sme to, že probereme všecky hlavní věci až na předtáborovém sústředění o víkendu ve Vrbětiách. Nevím čím to je, ale už sa na to zase začínám těšit...

čtvrtek krom školení obsahoval eště plno zážitků. Začalo to tým, že po návratu z mini sme sa lúčili s jednú kolegyní z práce, kerá k prvnímu ide do nového. Tato rozlúčka sa odehrávala u ní v kanceláři, což ale nijak neomezovalo průběh večírku. Vínu bílému aj červenému sa věnovalo celé naše oddělení včetně vedúcích pracovníků, což nás nijak neomezovalo, hlavně že je večírek. Postupně sa lidi začali vytrácat a nakonec došlo aj na mě. Né snáď, že bych už nemohl, ale mířil sem na inačí akci. Děvčica, o.k.m.z.p., totiž dělala bečku. no né že by to byla zrovna origoš bečka, bylo to šedesát lahváčů a táborák, ale hlavně že je večírek. odchod z pracovní rozlúčky sa setkal se značnú nelibostí vedoucí, kerá prohlásila "Vy už nás opouštíte? tak brzy?" jelikož o mně asi nabyla přesvědčení že mosím byt dycky všady až dio konca. Tentokrát sem ju zklamal a vyrazil na inší. Můj příchod byl uvítaný asi hlavně díky mojej dovednosti otevřít lahváča o cokoliv, což bylo okamžitě několikrátb využito. Je to dovednost jak každá jiná, takže když ju nebudete trénovat, možete ju rychle zapomnět. Večírek probíhal kvalitně, časem došlo dokonce na folklorní pěsničky, jelikož dorazil jeden primáš z Kyjova aj s kontrášem, takže to tam chvílama vypadalo, jak když vysílá český roozhlas Brno pořad Na pěknů notečku. Naučil sem sa aj jeden nový danaj, bohužel sem si ale nejakým nedopatřením v průběhu večera přiložil k hlavě magnet, a tým pádem sa mně přeformátoval hardisk ač sem sa snažil sebevíc, našel sem v medvídkovi akorát první sloku a nápěv, což na nejaké machrování zcela jistě nestačí. úderem půnoci sem vyrazil k domovu, když sem sa domníval že stihnu akorát tak poslední autobus. Určitě bych ho stihl, ale asi o deset zastávek dál. když sem dorazil na zastávku, zistil sem, že su načisto opuštěný a že za to može bus, jenž prchl před pěti minutama. Byly dvě možnosti - buď sa plantat nechutným systémem nočních tramvají přes lazarskú s výhledovým dojezdem za hoinu a půl do pelíšku, nebo zkusit dojít tych 7 kilometrů pěšky s výhledovým příchodem ve stejný čas. Já sem zvolil ze dvůch zel to třetí a vrátil sem sa zpátky k táboráku, když večírek, tož až do konca, přeca bych nezklamal vedoucí...

Dnešní díl by sa klidně mohl menovat deník mražáka, nebo deník svařáka, aj když svařák sem včéra v hubě neměl. (teda aspoň si myslím) Jinak su celkem veselý a hravý, už sa mně dneska vysmály dvě kolegyně a kolega, takže si připadám jak hlavní hvězda filmu "Neco na tom Pajisovi je". No ale o tom, kde sem včera byl a s kým, Vám povím radši až po víkendu. Jednak mně dneska v horoskopu vyšlo, že bude všecko asi v rychtiku a druhak sa mosím podělit se zážitkem ze včerajška, kdy sem opětministroval na ministerstvu. Byť sem mohl stávat s tým, že idu na devátů, automatika mě stejně vzbudila o půl sedmé, čemuž dobrý start do nového dne nemožu říct. na druhú stranu sem po ranní sprše věděl čí su a kde idu, což sa třeba o dnešním ránu nedá tvrdit. Problém nastal v tom, že naministerstvo, stejně jak do parlamentu a podobně je potřeba mět u sebe nejaký průkaz, kerý značí, že si jejich kamarád. třeba v práci sem nafasoval po nástupu takú karétku, po jejímž předložení je to jakdyž v rychtiku, když lezu ministrovat a tak podobně. je tam dokonca aj fotka, o keré nekeří tvrdíja, že je moja, takže tom věřím.. poněvadž sem byl po práci pozvaný eště aj na bečku, tož sem si vzal místo honcovačky batůžek. Jak asi většina z vás tuší, karétka zostala v honcovačce, takže sem byl takzvaně bezprizorní. už cestú z metra sem dumál, jak to vyvedu, abych sa nemosel podrobovat potupné proceduře ověřování občanky a kontroly, lesti su já opravdu já. Zapojil sem "Medvídku mysli" a z tama mně vypadl uplně neuvěřitelný nápad. po kontrole svojej peněženky a dokladú sem určil karétku, kerá je nejpodobnější karétce do práce. Tú sem si vytáhl do kapse a takto vyzbrojený sem šel na recepcu pana ministra. Bez zasttavení sem vytáhl karétku a s jednú větů "idu na školení" sem pokračoval dalej. Ostaha mě nijak nezastavovala, šak sem sa prokázal platnú průkazkú, na keréj byla aj fotka, co vypadala jako moja. akorát sa jednalo o průkaz do knihovny, ale na druhú stranu, kdyby tá ostraha měla každého pořádně kontrolaovat, kdo by Vám dneska psal deníček...

Tož tady máme letní počasí. Je to jak s fašankem, ač sme ho čekali, tož došlo nečekaně a eště horním koncem. a tož sa asi všeci pražáci s panem starostú, co zrovna pobývá ve studených krajinách a leze z jakéhosi kopca, co je vyšší jak Čupy, Kuchyňky aj Róchus s Buchlovem dohromady, dohodli, že léto přivítajů tým, že ze sbe shodíja veškeré svetry a podobné přebytečné materiály a začnú chodit enom tak nalehko. U nás v práci to máme díky koncentraci mladých svobodných nezadaných atd. bab o to zajímavější, že sa předvá´dajů a trumfujú o to, kerá vytáhne odvážnější model. a tak tady máme úřednice s nátělníkama na ramínka, s nátělníkama s jedním raménkem kolem krku či zcela bez ramínek, kde to asi mosí držat nejaká guma podobná téj od trének. Co sa týká délky sukní, dá sa o ní tvrdit, že je menší než malá. Baby to majú v temto počasí celkově jednodušší, jako úřednice možú chodit klidně v kraťasoch a vydávat to za vzor poslední módy. Kdyby enom v kraťasoch, ony chodíja aj v šupákoch!!! Néni sa ale čemu divit, když v trend chozéní v šupákoch razí aj jedna vedúcí jednoho nejmenovaného oddělení. prostě néni jak babám, když si usmyslíja dojít třebas enom v bikinách, a kolem pásu nejakú onucu jakože šátek, možú řéct, že to včíl letí a je to vysoce moderní. Co na to říkajú žadatelé, keří s něm,a vedú jednání nevím, ale zatým nedošla byť enom jediná oficiální stížnost. My šohajé sa snažíme jak možeme, abysme nastúpeném trendu stačili. dokonce aj já, a to je co řéct, sem vytáhl ze skříně dokonce aj košulu podle podsledních módních trendů, kerá mě ladí k pláťákom, vytáhnutých odtamtéž. Podle vyjádření nejmenované děvčice,o.k.m.z.p., to prý mosí smrdět aj zatuchlinú, za tú dobu, ale zatím sem si ničho takového nevšíml, ani sa to na mně doposaváď nerozpadlo. Uvidíme co to vydrží, když to bude hodné, možná to dám aj vyprat. No ale abych enom nechválil nastalé módní treny, obzvlýáště u pánské části úřednictva a ostatního občanstva sa rozmohl veliký nešvar. A sice sa z botárek vytáhly sandále, ale aj s ponožkama!!! Takovů koncentraci ponožek v sandálech sem viděl naposledy v Tišnovském kostele, což už bude v létě 2-3 roky, už sa mně totiž ty tábory planců. To moje nohy si radši budú hrát na motorkářa, než dopustit takové módní fauy pauy. Aj když eděvní manažerka mně vyhrožuje, že sa půjde na nákupy letního oblečení, tak je ve mně trošku malá dušička. No snáď to nejak přežiju, a kdyby né, aspoň o tom napíšu...

V pátek sem sa rozhodl k nečekanému kroku. Vzhledem k počasí a vyhlídkám na strávení dalších pěti hodin na cestách enom v pátek s vyhlídků na "nečekané" zpoždění valku a opětovné ověření stopovacích dovedností sem sa rozhodl ostat v Praze. Jak ukazuje stránka zpoždění vlaků udělal sem dobře, šohaj má za poslední dny dosti chabú bilanci, neboť sa z posledních 5 sledovaných pokusú nedokázal trefit přesně na čas ani jedenkrát, což by nebyl žádný div, ale dokonce jeho minimální zpoždění v Otro dosahuje 15 minut, což je ovšem hovénko ve srovnání s maximem, jež činá 72. Viz http://kam.mff.cuni.cz/~babilon/cgi-bin/zpvlaku.cgi?v=703&d=5 Moje nečekané rozhodnutí dosti vykolejilo náladu u Kozla a tak mě nejprv od osmi hodin Babouš nekolikrátprozváňal aby sa úderem deváté odhodlal napsat sms kde jako su a kdy dojedu a tak vůbec. Mosel se mu odepsat, že tentokrát má smolu, nedá sa sice řéct, že bych vynechal návštěvu hospody, jelikož sme seděli se spolupracovníkama u Dandů, ale u Kozelků bylo moje místo zoufale prázdné. Babouš byl z toho naložený velice špatně, protože poté, co mu došla sms o tom, že na mě čeká marně, psal obratem Karoťákovi, aby ho zachránil z trudné samoty. Byl z nastálé situace natolik vykolejen, že sms sice psal Karotce, ale poslal opět mně, takže sem si mohl přečíst, lesti budeme mět áčko oba dva, a kde su jako takovú dobu a tak. Ouš nebyl jediným, kdo mě tam postrádal. Nebyl to kupodivu Mira ani jiný antisparťan nebo šachista (aj když irovi sa možbná trošku snížila tržba, přeca enom byl horký víkend a Pajík by zajisté nepředcházal dehydrataci enom jednú), ale sám strýc Komín. Měl mně totiž neco vyřídit a tak vsadil na třináctku, teda na to, že mě v pátek večer najde v hospodě, jelikož cukrárnu zavírajů v sedm.Jeho překvapení poté, co mě nenašel bylo zajisté tatéž značné, bylo to najisto natolik šokující, že sa z teho chudák stačil navalit. Já sem od něho potom v pondělí dostal telefonického huláka, kde sem dostal řádně vyčiněno z teho důvodu, že nechodím do hospody a nechám ho napospas vlkom, jako sú Babouš a Karotka. Zlí jazykové (Babouš a Karotka) sice tvrdí neco o tom, že už do hospody došel poněkud veselejší z důvodu návštěvy u Manclů, alůe vyjádření Jary Manclového k této hypotéze sa nám do uzávěrky deníčku nepodařilo získat. nedá sa nic dělat, budu sa moset tento pátek zlepšit, ináč kdoví, jak by to zas dopadlo. Navís sa před nama rýsuje první z celé řady akčních víkendů, Topolská půť ruku v ruce s topolskú lipkú slubujú opět celú řadu zápisků do deníčku. a když sa podívu do diářa na další a další víkendy začíná to povážlivě hústnút, no prostě, lepší už to nebude...

eště sem sa cestú k domovu stavil v albertu a tk sem sa už těšil, jak si dál zapařené nohy zchladit do vanštroka a z ledničky vytáhnu podobně chladivů kuželku, poněvadž pan celsius sa nám pomáli vydává ke Kristovým rokom, teda stupňom. asi nás trénuje na Espáňu, kdy je při takové teplotě potřeba zatopit v řeziňáku, protože si domácí myslíja, že sa vracá doba ledová. No ale my sme tady přeca enom severněj a tak sem sa opravdu těšil, až zalezu do baráku. Před vchidem sem šáhl sdo pravéj kapdse pro klúče a..nic. Tož sem sáhl do levéj a to samé akorát z druhéj strany. tož sem sa zarazil, hmátl do zadních kapes (taková debilita, ukažte mně člověka, co si narve svazek šesti klúčů pod prdel). Potom už sme v zúfaklství prohrabal honcovačku, ludé co chodili kolem mě si mysleli, že su zloděj a zjištuju, co sem pěkného šlohl. Nedá sa řéct, že by v honcovačce nebylo všecko možné, třebas aj štrycla chleba, ale protože sa nedalo počítat se zapečeným pilníkem, natož tak klúčama, neboť sem chleba kúpil před chviličků v Albertu. A včíl sem začal šrotovat v lebeni, kde asi tesař nechal ďúru. Říkal sem si, že lesti mně to vypadlo nekde u teho Luďka, tož má zitra na prodej nový talisman - klúče pro šteští, kupte ši,. levný. Potem sem dumal, co mě asi řekne zitra v práci vedúcí a ředitel, až jim ohlásím že budem měnit zámky na půlce patra. Otázků ovšem také bylo, kde bych bez klúčů složil hlavu, lesti si začat hledat nejaký šikovný most, anebo zkusit štestí třeba u Kotvy (kultovní nonstopáč na Národní třídě, jenž znáte z předchozích vyprávění). no cestú do práce sa hónily hlavú všelijaké varianty. Kdoví co sa hónilo hlavú vrátném, když sem ho vyrušíl od sledování nekonečného seriálu z Ulice, chudák včílm kvůli mně ztratil nit a nebude dalších 50 dílů vědět kerá bije, než mu řeknú, že Bobby néni mrtvý, ale že sa mu to enom zdálo. No neochotně, ale přeca mně vyvézl do pátého patra, univerzálem otevřel kancelář a já sem mezi spoustú užitečných věcí na mojém stole našel to momentálně hlavní, svoje klúče. takže sem mohl zamířit sice strhaný jak pes, ale spokojený k domovu, do vanštrocha a do ledničky. Ešztě štěstí, že výplata chodí na účet, je možné, že tú bych v tom svojém systému na stole mohl ztratit a už znova nenajít...

Začalo nám teplé jarní počasí. a tak sem sa hned v pondělí rozhodl, že provětrám pláťáky, keré sem si slavně kúpil už v únoru, v době, kdy by sa sice také daly nosit, vzhledem k teplotám, co letos panovaly, ale hlavně byly nesezonní zboží, takže levnější. Měl sem obavu, že sa do nich zase nevlezu, tak jak do manžestráků, ale tentokrát už sem ssvoje faux paux nezopakoval, takže Antošek projednú bude bez nových gatí. zvolil sem aj ladící konbinaci s tričkem podobné barevnosti (teda aspoń myslím, že to ladilo, jak všeci víme, rozdílné spektrum občas dělá divy) a vyrazil do práce. Když sem stál na místě bylo to v rachtiku, ale jak sem sa dal do nejjakého rychlejšího chozéní, gatě sa začali pomál sunút směrem k zami. takže bylo jasné, že hned po práci sa půjde na nákupy a půjde sa kúpit řeme nebo provázek. Potom sem si ale uvědomil, že hraje Sparta s Libercem, a tak sem doplňování šatníku nechal až na středu, co na tom že padajú gatě,fotbal je přednější. No ale ve středu po práci sem sa teda rozhýbal. V kobylisách mě najprv ze dvúch obchodú vyhodili s tým že majú sortiment enom pro něžnější polovičku lidstva, respektive v jednom obchodě mně nabídli jediný pánský řemeň, kerý měli, a sice maskáčový, prej také podle posledních módních trendů. Co na tom, že to včíl letí, nechtěl sem vypadat jak debil, kór do práce by sa to asui nedalo ani u nás a do tábora je daleko. Navíc byl široký tak, že jediné gatě, do kerých bych ho dostal přes půtka, by byly asi tak krojové a to enom proto, že ty půtka nemajů. No nedalo sa nic dělat a zamířil sem na tržnicu Stírka podpořit větnamskú ekonomiku. hnedka po vstupu sa mě začal věnovat vysmátý Nguen, čili luděk s obligátním "čo ši pšejetě, všecko nový máme" Tož sem na něho spustil, že bych chtěl do gatí řemeň. "co je tšemeń, co být tšemeň, já nerozumím" zakrútil sem halvú a zkusil najít synonymum, aby luděk pochopil. "Pásek do kalhot, máte" "ano ano, máme, kalhotí, ríflé, tadý podívéte sé" "Né kalhoty, pásek do kalhot, řemeň" už sem začínal pomáli téct. "já nerozumím, nevím, neznám tšemeń co být tšeměň, co být pásek" Už pěkně vytočený sem si pomyslel, lesti snáď vypadám jak nejaká celní kontrola či čopka. Chtěl sem mu začat vysvětlovat, že je to to, čím bije děcka doma, ale potom mně došlo, že jich možná trestá tým, že jim sebere hrstku rýže a nechá jich hlady. nejradši bych předvédl funkce řemeňa na větnamcovi osobně a hneď, ale potom sem mu řekl natvrdo: "když nevíš co je řemeň, nebudeš mět kšeft" a s pocitem, že sem vlastně nad luďkem vyhrál, sem zamířil o kus dál. Naštěstí v jednom skorokamenném obchůdku měli luďci na brigádě časkú důchodkyni, kerá mě odkázala do patřičných mezí, a sice, né že by mě nekde poslala, ale ukázala mně oddělení honcovaček a podobných kožených výrobků, takže aj řemeňů. Následovala stokorunová investice a s pocitem dobře stráveného odpoledňa sem zamířil k domovu, kde na mě čekalo další překvapení, ale o tom až příště

V nedělu, jak je dobrým zvykem, sa po kostele chodívá do cukrárny. tentokrát sem ale mosel vynechat. né že by nebyla chuť či snad že bych mosel řídit tak jak minulý týdeň, ale mosel sem jet podpořit jako osobní renér našeho nejmladšíka v dalším mistrovském zápase našich fotbalových nadějí a beznadějí. Po kvalitním výkonu osy mužstva brankář - Sváča - mladý Sedlář, kdy sa dalo vytknút leda tak léžérní odkopnutí míče v obranné fázi, z čehož pramenil jedinný čestný úspěch hostů, naši koni po zásluze vyhráli 5:1. ačkoliv výšková převaha byla na straně hostú z Babic, výška eště z nikoho neudělá fotbalistu, čehož su zrovna já nejlepším příkladem. Hlavu v pýřu měl z úspěchu našich barev hlavně Tečka, kerý svojému synovcovi slúbil za každý gól dvacetikorunu, a v nedělu to aj se splátkama za minulé kolo dělalo asi 160 Kč. Když sem doma u oběda provedl taktické hodnocení zápasu s rozborem některých herních situací a jejich špatného řešení, rozhodl sem sa sváču také motivovat k lepším výkonom a proto, aby napříště už neposílal soupeře do sólových nájezdů, slúbil sem mu za čisté konto vzadku 50 Kč a za náhodný gól mimo vlastních to samé. Vzhledem k losu a tomu, že už za sebú majú oba žebravé celky ze dna tabulky nemám obavu, že bych nejak výrazně zchudl, přinejhorším vyhlásím nový program "Podporujte svého žáka". Eště by to chtělo nejak zařídit, aby sa při prudším balónu netočíl k balónu prdelú, ale na tom eště budeme moset zapracovat. Gořka jako druhú hlavní kouč navrhoval, že ho ve Včelarech uvážem na hřišti do branky a budeme na něho šit tak dlúho, až sa přestane balónu bát a točit sa k něm řiťú. zatím nám ale počasí nepřálo, takže sme to nemohli realizovat. Až sa nám to podaří, budu vás informovat na tychto stránkách, možná to bude eště letos...

Sobota začala jak malovaná, sem tam na nebi mráčku, ale ze žádného nezapršalo, aj když sa o to občas pár kapek pokúšalo. (Nezapršalo teda aspoň ve Včelarech, v okolních dědinách sa hónily celkem povedené mračna provázené aj solidní hromovú kanodádú jak 9. května na Rudém náměstí). Na sobotu byla až veliká pohoda, erteple sú zasaděné a eště nevylezené, cibula sa neokopává a obilé sa nezalévá, takže když byly aj polénka naštípané, po malé procházce na Odújezdí, kde sem opět nachytal srnca na odkopkoch a zjistil, že nám nejací dacani v horní části zválali lucerku, za což sem po návratu dóm jednomu z nich řádně vyčinil, nezbylo nám nakonec nic jiného, než sa jít do hospody podívat na semifinále hokeja. Naši kluci už sice byli dávno na dovolené, nebo také nekde v hospodě, ale my dva jako příznivci hokeja a všeobecně sportu, sme mohli fandit aj ostatním. Klasicky sme moseli fandit opačně, Gořka domácím Rusom a já Finom, keří po skvělém taktickém výkonu vyhráli v prodlúženmí po nazvihnutí branařovi hokejky né nepodobným způsobem, jak to zná aj Jara Vojáčků 2:1 (kdybych věděl,že finále vyhraje kanada, možná bych také fandil rusom, ale co už včíl). Hlavní část nastala stejně až večer. Jako největší fanklub sme totiž obdržali pozvánku od sadovanky, kerá pořádala velkolepů šou spojenú se zabíjačkovýma hodama v derflanském kulturáku. protože taková pozvánka sa hned tak neodmítá, aj když sa nám od hokeja a Mirka moc nechtělo, nakonec sa povédlo aj sehnat či obětovat řidiča a tak sme ve složení já, Gořka, Surin, Babouš + eště jedna děvčica, o keré radši nebudu psat(děvčica, o.k.r.n.p.), vyrazili směr Derfla, kde na nás čekalo poslední parkovací místo přesně před dveřima kulturáku. po našem příchodu sa snížil věkový průměr účastníků ze 62 roků na 59, sedli sme k neposlednímu volnému stolu zrovna vedle výčepu a rozjeli sme akci. V kole vbyla hlavně děvčica, o.k.r.n.p., protože než si stihla dat taneční kúsek s každým spolustolovníkem, uběhly pomáli dvě hodiny, protože sady na této akci rozhodně nebyly třídílné. (nemyslím obec, ale taneční úsek polka-valčík-polka). protože děvčica, o.k.r.n.p. nemohla zájem o tanec naprosto uspokojit, vyrazili sme na lov do okolí. Začal Gořka, u kerého to vypadalo, že sa nahecoval se Zlomem, kdo bude tančit se starší tetinú. Docela mu to šlo, aj když můj rekord, že sem tančil kdysi v Popovicách na hodech s tetků, co měla 94, asi nepřekonal. Já sem sa zaměřil na mladší ročníky a tak sem šel tančit s jednú soplaňů, kerá, poká´d si vybavuju, sná´d neměla ani po maturitě a byla z Prakšic. V podstatě sem ju vyfúkl jejímu galánovi, ale néni mně jasné dovčílšku, když celý večér seděli obá na řiti, proč chtěl jít šohaj tančit až v momentě, kdy sem si na stejnú myšlenku vzpomněl já - že by telepatie? ale po čuni sem nedostal, nakonec došlo aj na ty zabijačkové hody a pochopitelně sa dostalo aj na kocúra, né enom se zabíjačkú, ale aj s tancem....

V pátek po ránu byly značně cítit následky včerajšího večera. Vzhledem k tomu, že sem sa do postele dostal nekdy hluboko po půlnoci (náhodú sem dokázal nastúpit aj vystúpit bez ztráty kytičky či honcovačky do předposledního busu č. 177, co jede naštěstí bez přesedání až kúsek od baráku) No ale když mně o půl sedméj zazvónil budík, automatika fungoval bezchybně, aj když stabilizátory byly trošku rozbité, dokázal sem sa doplantat do kúpelky a dokonca sa mně podařilo aj pustit sprchu, takže sem časem mohl aj otevřít oči a tak dál. Dokonca došlo aj na čištění zubú, což ústní dutina kvitovala celkem s povděkem, protože to bylo během tychto šesti hodin už podruhé) Sbalil sem si to, co sem uznal za hodné jet se mnú dóm a vyrazil z baráku směrem k zastávce, kde mě včéra vyplula 177. V práci sem pohledem do kalendářa zjistil, že je pátek a možná to bylů právě ten důvod, proč sem si řekl, že nebudu ztrácat čas snídańú a budu sa trošku postit. Vydržal sem sa postit až do oběda, na kerý sem sa tentokrát opravdu těšil, no ale že byl ten pátek, tož sem si dal enom polévku a dvě piva, nechtěl sem sa totiž půšťat do žádných větších akcí. Ale protože sem jel dóm, nakonec došlo aj na ty větší akce. Po pracovní době sem zamířil do větnamského obchodu, co máme kúsek od práce, majú tam na polovičním prostoru podobný výběr jak supermarket Hanka. protože sa mně ozval Hlava, že by se mnú chtěl jet, v rámci programu "Podporujte svého studenta", ode dneška zkráceně PPSS, sem větnamské prodavačce vykúpil veškré lahváče značky braník, keré měla v ledničce v počtu 3 kusy. Když už sem měl nakúpené, vyrazil sem s plnú honcovačkú směrem na hauptbáhnhóf. Cestú k tramvaji sem si pochvaloval svěží větřík, kerý mně čechral kudrlinky, sem si říkal, že taký svižný vánek měl fúkat už včéra, že by mně možná bylo zas o cosi lepší. Když sem dorazil na hlavák vklidu sem nakúpil jízdenku, abych vzápětí zjistil, že svěží vánek sa v severních Čechách urval z řetazu a zfúkl střechu přímo před vlak číslo 703, naštěstí to ale strojvedúcí ubrzdil, takže ČD mohly byt spokojené. Co ale s tema cestujícíma, já sem totiž dobře věděl, že 703 je číslo rychlíku z Chebu do Veselí/n/M, co sa menuje šohaj a já s ním každý týdeň zažívám nové a nové dobrodružství. na peróně sa mbně čekat nmechtělo a tak sem v rámci PPSS vzal Hlavu do nádražky klasického střihu a naprosto neklesickým názvem "Fantova kavárna". No nakonec sme sa dočkali aj příjezdu šohaja, kerý byl tentokrát nezvykle poloprázdný, takže sme si zabrali kupé pro sebe a chrápali až do Přerova, kde sa poslední vagóny odpojujú. jak nám totiž vysvětlila průvodčí, lidi, keří neseděli v kavárně, měli možnost bez příplatku využit IC s odjezdem 15,34 s přestupem v Olomúci. Tentokrát sem ale byl spokojený s návštěvú kavárny, kdybysme totiž této výzvy využili, mohl sem vám psat o zážitkoch, jaké to je, když nekdo nažene dva plné vlaky do jednoho, takto možu vzpomínat na to, jak sa pěkně dospává probdělá noc v kupéčku, keré máte sami pro sebe s lahváčama hned u postele - vlak je přeca enom vlak,to by sa vám v autě asi nestalo...

Ve čtvrtek sem sa rozhodl rozšířit svoje kulturní obzory návštěvů koncertu. Jednalo sa o koncert prapodivné skupiny s prapodivným názvem Ta Jana z Velké Ohrady, což je uskupení, kde hlavní slovo má zpěvačka, kerá si píše poněkud feministické texty a doprovod jí dělá trio muzikantú ve složení husle, basa a klavír/nebo fagot. Husle a basa nejsú žádné stradivárky, ale sú to jakési potvory elektrické, prapodivného tvaru. Celkem by mě zajímalo, jak s takýma nástrojama chodíja po fašanku, lesti táhajú za sebú dlúhatánskú prodlužku nebo skládací elektrocentrálu na tragači. eště je také možné, že sa dycky u každého baráku napichnú do zásuvky a hrajú až tam. Ale zjišťovat to tým, že bych sa účastnil fašanku na Velké Ohradě asi nikdy nehodlám, stačí mě fašank ve Včelarech, tam sa hraje aj bez elektickéj šťávy, stačí když je gořalka, tá také dává silu, kerá je elektrizující. Gořalka nechyběla ani na koncertě, jelikož sa koncert odehrával v hospodě, zvané Balbínka, což je kultovbní hospoda prapodivných individuí, keří sa ve volném čase dokonce sdružili do pseudopolitické strany a dostali ve volbách nejméň hlasú ze všeckých. Nevím, lesti sa Bohuslab Balbínů neobracá v hrobě, vida takové figurky, jak sa pojmenovali po něm, ale na jeho názor si mosíme sná´d eště pár roků počkat. Aj když to možná nebude trvat dlúho, konbinace koncertu, pána, co všeckým všecko platil a nutil konbinovat hosty koňak, víno a pivo zaráz měla účitek takovéj šlahy, že 220 V co lézlo muzikantom do inštrumentú bylo slabým čajíčkem, protože to co následovalo po koncertě by bylo schopné poháňat cirkulárku. ale vraťme sa k úrovni koncertu - připadal sem si jak na klasickéj svatbě před Káňú Galilejskú, v první polovičce byl koncert svižný a měl vcelku solidní drive, ale po přestávce, poté, co hosté už byli čím dál víc navalení, sa jím servíroval už enom slabý odvar původního kvalitního koncertu. Důsledek teho byl, že sa nekeří lidi snažili ožrat do hliuchoty, což sa nám málem podařilo uplně všeckým Kdo si opo konncertě myslel, že budú nejaké velkolepé přídavky, je na omylu, my sme totižnechali Janu, a´t sa vrátí do Ohrady a sami sme začali zpívat rozličné pěsničky mimo jiné z Moravského Slovácka, poněvadž proti mně seděl šohaj z Hluku. Šlo nám to aj bez muziky a bez eletriky, pořád sem si myslel, jak su dobrý, ale teto pocit mě přešel, když sem udělal první kroky z hospody směrem k tramvajové zastávce. Sám sem sa divil tomu, že z pohodového večírku oddcházá Pajík poněkud navalený, no ale konečně sem pochopil, na co sú na konci tramvajopvých zastávek takové ty červené sklúpky, je to proto, aby sa cestující při čekání na tramvaj o ně mohli opírat, když sa jim točí hlava či eště neco aj horšího. No ale źa to može tá potvora, Tá Jana z Velkéj Ohrady...

Dneska bych sa na vás nejradši vysral, tak jak vy serete na debaťák, ale říkám si, že když dneska nic nenapíšu, brzo bude návštěvnost tychto stránek podobná návštěvnosti stránek kněžpolské chasy, nebo topolské obce, kde sa také nic neděje, pokáď sa zrovna nehádajú. povzpomínám si na další z volných dňú, čili zasej na úterek. Za tak posrané státní svátky beztak možú sověti, kdyby nechali Prahu osvobodit američanom, mohli sme slavit konec války třeba sedmého, čili v pondělí a já sem mohl byt eště doma. takto sem mosel rukovat do práce, nýčko si šetřím dovolenú na espáńu a na woodstock, teda na tábor. No ale jako známý vybuřovatel sem sa rozhodl do svojého deníčku jarních kilometrů připsat další čárečky. V podstatě to ano nebyl můj nápad, když sa totiž baby z práce dozvěděly, že sem první májový svátek využil k výletu na Maloskalsko (čtením deníku pražáka to nebude, tam sú zprávy skoro s týdenním zpožďéním), dostal sem malého huláka s tým, že jich nikde nevyvezu. No a tak nezbylo, než zorganizovat malý výlet. Já sem nechtěl jet logicky opět na Malú Skálu a baby zas na Hrubú Skálu, s tým, že tam byly lóní na firemní chlastačce, v době, kdy Pajík eště študýroval. Takže volba padla na třetí skalní město v Českém ráji, Prachovské skály. (když už sem investoval nemalé finanční prostředky (89 Kč)do zakúpení mapy KČT č. 19, bylo potřeba to využit). A tak sme sa vydali za zpěvu písně proč bychom se báli na Prachovské skály, dudlaj dudlaj dá - aspoň tak to zpívaly baby, když vysedly z vlaku. Divíte sa proč baby, inu, bylo to takové malé ženstvo, protože sa zúčastnily čtyři baby a já. Jednak je to tým, že u nás v práci je poněkud babinec a jednak tým, že mojého kolegu nechtěli vzít sebú, protože o něm tvrdíja že je nepublikovatelný výraz. Já si o něm myslím enom to, že je prostě typický pražák, protože sa ´v tomto týdni dvakrát ptal zemědělcú, keří naplákali na nedostatek vláhy, "jestli je u nich sucho, vždy´t v Praze v týdnu dvakrát pršelo" Měl sem nutkání vyprsknút smíchy, ale udržal sem sa, nu z výrazu zemědělcú bylo vidět, že sa jim v hlavě hóní samý nepublikovatelný výraz. Ale vraťmě sa k výletu, první zádrhel nastal, když ženstvo odmítlo odjezd 7,15. Marné byly moje injektivy, že jet nekde na poledně je hovno výlet, ale jelo sa až 9.11. Sice sme tam dojeli na poledně, ale to nevadilo, protože paní v pokladně seděla od osmi do šesti, takže po nás chtěla vstupenku. Uhráli sme to na skupinu pěti studentú, šak řada našich spolužáků z gymnázia eště pořád studuje bakalářské studium už sedmý rok. No a začalo to prolézání, přesně podle itinerářa, kerý sem si vytvořil už deń předtým. Navštívili sme skoro všecky dostupné vyhlídky aj soutězky. Kdo mě zná, tak totiž ví, že místo právničiny sem sa měl radši věnovat práci správca ve sběrném dvoře´, topiča (toho sa možná dočkám, lesti komáři zas půjdú ke korytu) a hned potom sem měl dělat turistického prúvodca, protože pokladovku přes vlky plky bez ztracéní jediného sopláka umím naplánovat enom já. no ale trochen sa na nás nazlobil svatý Petr, na vyhlídce míru nás nechal, asi protože bylo to výročí, trošku zmoknút, ale rozpršalo sa pořádně až když sme seděli ve vlaku. ináč si ženstvo nemožu vynachválitt, šlapalo poctivě a ochotně celých 14 kilometrů, kdyby jim to ostalo aj po zbytek života, hneď bych sa s nekerú ožénil...

V sobotu sa v hasičárně a přilehlém okolí konalo tradiční opékání prasacka. tradiční je to z teho dúvodu, že od doby, kdy sme vstúpili do EU, což už je nejaký ten rok, sa pravidelně na začátku mája koná malá oslava spojená s konzumacú vepřového masa, šak nejsme žádní muslimé, tož co. Tá první evropská zabíjačka byla o trošku kvalitnější, přeca enom průvod přes celú dědinu s pracackem na namašleném žebřiňáku sa každý deń nevidí, ale aj letos to mělo svoju úroveň. Přes počáteční nepřízeň počasí sa nakonec docela vyčasilo, ale aj kdyby sa nevyčasilo, chlapci si poradili, koumák Sampája např. vymyslel, že sa naskládajú polénka do udírny, aby nezmokly, takže kdo eště neviděl udírnu po vrch naskládanú drvama, měl možnost, stačilo enom škrknút a z udírny by myslím neostaly ani ty plechy. Při opékání prasacka je najhorší to čekání, protože reálně hrozí, že sa nedočkavci, flustrovaní z teho, že maso eště néni, ze žalu navalíja, což jim v konečném důsledku zebere chuť na maso, takže teho potom kopa ostane. Navíc letos sa v prasečáku splétli a místoprasacka na rožeň nám dali jateční prasátko, keré enom trochu zhodilo, takže mělo asi 65 kilo živé a přes 50 mrtvé, čili opékací, váhy, takže sa na rožeń pomáli ani nevlézlo a né že moselo pokrčit enom nohy, ale aj záda. Já sem nedočkavost zahnal tým, že sem ´šel eště podělat nejaké domácí práce a hlavně sa podívat, jak sa uchytily zasazené odkopky. Přes značné sucho posledních měsíců sem shledal asi 80% úspěšnost, což mě značně potěšilo, až na zjištění, že na Odújezdí nám začal lozit na odkopky srnec, kerého nezastavilo ani pletivo, jelikož si ho dokázal parúžkama shodit. Budu asi moset zase namotivovat známého ostrostřelca Rudu Dostálkového decákem borovičky v případě zdařilého odstřelu škodné. Ale vraťme sa na opákečku, tam sem sa vrátil právě včas na odkožovací procedúry, kdy sa hrála malá hra, kdo z návštěvníků akce vydrží delej žužlat kožu, s časem 1 hodina 27 minut by asi vyhrál Toňa Došlú. Postupem času postupovala aj nálada, vyputých pivisek aj lidí přibývalo, takže sem sa postupně začal propracovávat v hierarchii asistentú při opékání. Tentokrát sem sa tak moc nevěnoval topéní, sem tam sem si přiložil, to nepopírám, ale Gořka si mě zvolil za asistenta při okrajpování, takže sem měl tu čest mu držat brutvan a přiučit sa od řeznického mistra. Rekvalifikačním kurzem sem zřejmě úspěšně prošel, protože od doby, kdy začal hokej, sem sa stal výhradním okrajovačem já, na mojého brutvanářa povýšil Babouš. Nevím, lesti sem byl nejstřízlivější nebo nejmladší, už mně to ostalo po celý zbytek večera a tak sem mohl vesele trénovat chirurgické dovednosti, třeba sa to nekdy bude aj hodit, např. na táboře. Porážka v hokeji se slovákama nikoho nijak zvlášť nepotěšila, ale zase byl důvod pit na smutek, čehož nekeří bohatě využili. začali sa probírat aj všemožné a nemožné debaty, šak víte, jak to tam u nás chodí. Byla to akce povedená, až na to, že úderem půlnoci došlo pivo, takže sa nakonec vypily aj lahváče, původně určené k polévání prasacka. Nedalo sa nic dělat, při tom opékání člověk dycky dostane hroznú žízeň...

Na jarní nakupování náváže eště jedna aktivita, kerá sa váže s teplejším počasím a prodlúžením denního světla až nekde k osméj hodině a eště aj kúsek dál. Ač ste si možná sami doplnili za nadpis ledasco, řeč bude o prvním jarním stopování, keré přišlo ke slovu v pátek. Šohaj totiž opět "nezklamal" a přijel s pěkným 17 ti minutovým zpožděním, což znamenalo, že v době příjezdu do Otrok byla linka vedená modrým šípem hradištského ČSAD už nekde na rovince za prusinkama a řidič sa tam snažil narvat pátý rychlostní stupeň, zapomínaje, že tyto nejnovější busy už disponujú automatickú převodovků. Já sem si ale místo do autobusu mohl sednút tak maximálně na Mašinku a tam čekat, až si pro mě dojedú. Protože ale bylo relativně teplo a světlo, rozhodl sem sa zkusit štěstí v ruletě zvané stopování. A tak sem sa vydal do Kvítkovic, protože stopováním hned u nádraží sem sa mohl vystavit riziku, že stopnu nekoho, kdo jede na Tlumačoov, což je směr, ze kterého sem před chvilkú opožděně dorazil. po deseti minutách untenzivního stopování, kdy mně nezastavila ani škoda 120 E, ani nové BMW, natož tak 2 Scanie, sa na mě přeca enom usmálo štěstí. Zastavil mě maník s citroenem C3. Divil sem sa, proč mě vítá slovy "zdar vole, z kama valíš?", když sem toho šohaja aj s jeho galánků viděl prvnmě v životě. Jak sa ukázalo vzápětí, maník si mě splétl s jjedným svojím kámošem, co má podobnú postavu jak já, takže mně zastavil vlastně omylem a neúmyslně. Když už sem sa mu ale narval do auta, bylo mu blbé mě vyhodit a tak mě hodil aspoň do Napa, kde mě vysadil u radnice. Nevím, lesti potom dostal od galánky, čočku s tým, že by potřeboval čočky kontaktní, ale o to sem sa nestaral, poděkoval sem a šel sem pokračovat ve stopování. Času už moc nezbývalo, začalo sa smrákat, což néni zrovna ideální čas na stopování, protože sa také mohlo stat, že by mě mohl vzít třeba nejaký kamión Bohemia transport a dovézt mě až do Topolné ke Štěrkáči, ovšem né na místě spolujezdca, ale přilepeného na kapotě. Zachránila mě nakupovací vášeň českého národa, konkrétně Ladě Hanákového, kerý sa spolu s celú famílijú vracál z nákupů z obchodního centra Zlín, dříve kárfúr, dneska tesko, zitra kdovíco. Protože má asi eště lepší oči jak ten šohaj v C3, poznal mě na první, možná na druhý pohled, což mně bylo ale úplně jedno, hlavně že mě vzal. Tak sem sa mohl eště za soumraku projít kolem potoka a shlédnútt ořechy, keré následkem ranního mrázu dostaly pěkně zabrat, takže s ořechovýma pagáčkama to bude narok slabší. naštěstí durancie už byly odkvetené, takže sa to na nich snáď neprojeví. No a po malé večeři následoval rychlý přesun do hasičárny, na táborovéj schúzi sem přeca nemohl chybět...

V úterý sme si do deníčku v rámci akce 100 jarních kilometrů připsali prvních 12 a včíl už budeme škrkat kilometr za kilometrem. Jarní teplé počasí sa projevilo aj v tom, že sem sa rozhodl doplnit svoje nákupní dovednosti o nový prvek. Už mě nebavilo furt táhat lahváče v tašce po dvúch a tak sem sa rozhodl z důvodu čím dál teplejšího počasí a také z důvodu, že sem v úterý v ledničce po návratu z výletu nenašel ani jediného sirotka, abgrejdovat a nakúpil sem si celý kartón 10 kusú Kozla. Včíl možu machrovat a při obnově lahváčového parku dycky u okénka tvrdit "basa vlastní", což sem viděl nedávno v jednom filmu. Akorát sem si vybral špatný termín na nákup tohoto sortimentu, v době odpolední špičky cestovat v narvaném autobuse v jedné ruce s honcovačkú a v druhé s polobasú lahvoňů néni zrovna zážitek z nejpříjemnějších. Co si budem povídat, lahváče cinkaly nezaměnitelným způsobem, takže sa děcka v autobuse (ani nevím z kama jely, šak když jedu já z práce, tož ony mosíja byt ze školy dávno doma) ohlédaly, lesti neuvidíja Santu Klausa s falešnýma sobama. Viděli přitom enom jednoho žíznivého úředníka, aj když je pravda, že sem ve svojej životní kariéře dělával roky aj Mikuláša, což je se santú najisto kámoš. Já sem sa skamarádil s Kozlem, protože když sem dokmasil polobasu do svojého bytečku, neodolal sem a mosel sem sa hned podívat, lesti tam sú všeci, když to tak pěkně cinkalo. Bylo jich tam všeckých 10, ale enom chvilečku, dvá sa šli okamžitě zchladit do ledničky a třetí šel rovnú do břucha, co kdyby sa chtěl náhodú zkazit. Byl dobrý, ale šmakoval jaksi hořce, v televizi totiž zrovna dávali hokej našich s Německem. No ale jak už dneska víme, nakonec sme sa do teho čtrtfinále dostali, takže sa pomáli možem chystat na play - off. Přemýšlám o tom, lesti nenasyslit další zásoby, co kdybysme náhodú došli zase až do finále?

Nebojte, nebudu psat o cestování v nedělu, odpolední cestu do Prahy za výlet opravdu nepovažuju, už nejaký šestý rok. Řeč bude o výpetu úterním, kdy sme se skupinově na skupinovú jízdenku vyrazili vlakem na malú Skálu. já sem byl logicky vedúcím zájezdu, na nápad vyrazit právě sem mě přivedl idnes a následující článek:http://cestovani.idnes.cz/nej-vyhlidku-maloskalska-ukryvaji-besedicke-skaly-fww-/igcechy.asp?c=A070202_113125_igcechy_tom Takže itinerář sem tentokrát nemosel vymýšlat já, za mě to udělal idnes, za což mu zpětně děkuju. Akorát sem si ho trošku upravil, zatýmco idnes hrozil hned ze startu ostrým výstupem po červené značce, já sem si to ve spolupráci s mapů KČT číslo 19 upravil na pozvolnější trasu po modré a zelené. Věděl sem totiž, co mám sebú za materiál a hlavně si moc dobře pamatuju, že děvčica.o.k.m.z.p. nemá ráda chozéní do kopca, "protože má malé nožičky". Abych sa vrátil k výjezdu, nevím proč mě napadlo vyjet už v 7.15 z Hln, tato brzká hodina odjezdu přímého ryhlíku Praha Tanvald znamenala vstávání v den sváteční eště spíš než vstávání v den pracovní. Když sem sa vzbudil, chvílu sme nevěděl čí su a kde su a tak abych si to ujasnil, lézl sem tam, kde sem tušil kúpelku a dal si pořádně chladivú sprchu, abych dojel aspoň na to nádraží. (v pondělí po práci sem říkal kolegom "nepudu s váma do hospody, leda násilím." No a tak mě svázali a odnésli do hospody a nutili mě pit jedno pivisko a potom eště jedno a další atd. tak nejak to asi bylo, přesně si to nevybavuju) No ale ostré sluníčko mě probudilo lepší jak studená sprcha, takže sem trefil na nádraží bez problémů, abych zjistil, že děvčica.o.k.m.z.p. a spol. měli včéra také večírek. V rychlíku "kupodivu" nebyl řazen jídelák, takže na první ranní sem si mosel počkat až do Malé Skály, kde sem okoštoval v rámci poznávání tohoto kraja lahúdku z místního pivovaru Svijany (dědinka kúsek pod Turnovem). pivo bylo nic moc, takové to nasládle české, podobné Krakonošovi, ale po ránu lepší jak pit nejakú jinú žbrňu. No a potom sa vyrazilo, na všetečné otázky "A bude to do kopce?" děvčice.o.k.m.z.p. sem odpovídal "neptaj sa a šlap", ale protože výhledy byly už od začátku povedené, šlapala celkem slušně aj nbez remcání, což bylo možná aj tým, že sme nešli sami dva. Jak sme sa dostali na náhorní plošinu, bylo to v rychtiku, to bylo pořád dokola skalní bbludiště - vyhlídka - skála - shluk skal - bludiště - vyhlídka. no co vám budu povídat, zvihněte sa nekdy od tych počítačú a jeďte sa tam podívat. Samozřejmě sem celú dobu bavil (podle nekerých šikanoval) společnost předčítáním místopisných informací z itinerářa aj mapového sešitku, za což mně byli všeci určitě vděční. protože jemný vánek až svěží větr nám rozfúkal veškerý opar, viděli sme jak Ještěd, tak aj Erzgebirge v čele se Sněžkú a když sa z nejpěknější vyhlídky maloskalska, tam u téj borovice, objevila v dálace aj Milešovka, nezbylo mně nic jiného, než sáhnút do batúžku a vytáhnút kokinko, čili lahváča, kerého sem vzal na výlet ráno z ledničky sebú (tak dlúho mně prosil ať ho vezmu, až mě přemluvil. Néni nad to na takovéj vyhlídce si eště aj zamlaskat. zpáteční cesta po serpetinách červené značky byla podle očekávání hodně ostrá, což opět děvčica.o.k.m.z.p. kvitovala s povděkem, jelikož tvrdila, že jít okruh opačně, tož bych si chytl svoje. Takto sem za odměnu dostal v hospodě u nádraží dalšího točeńáka, když už sem to tak pěkně narychtoval, takový výlet, tož si prý aj zaslúžím...

Znalci už totiž víja, že Komín ve svém volném čase rád otročí u koní na Smraďavce, aj když nevíme, lesti to dělá z lásky ke koňom,anebo z lásky ke galánce, kerá má koně jako svého koníčka. Neenom že sme Komína našli, ale dokonca sme sa mohli aj projet na końovi, což je rozhodně lepí, než kdyby sme sa projeli na Komínovi. já sem nafasoval svojého oblíbenca z minula, se kerým sme byli už posledně kamarádi, děvčica, o.k.m.z.p. dostala velikostně odpovídající klisničku Soňu a Komín si vzal to, co na něho ostalo. Eště sa k nám připojil aj nejlepší místní žokej, kerý šel provětrat místního chovného hřebca a zahrát si na krotitela divokých koní. My sme vyšli vcelku v pohodě, po čase sme si zvykli, jak sa přidává plyn a jak sa odbržďuje. problém byl v tom, že když hřebec nekde v dálce zarźál, dopravní prostředek děvčice, o.k.m.z.p. sa zblázníl, hormóny sa projevily a místo za Komínovým koněm sa Soňa vydala nekde za nabídkú kvalitního honcování, z čehož pochopitelně děvčica, o.k.m.z.p. neměla žádnú radost. Nakonec sa to moselo vyřešit, protože přírodě neporučíte, že já, jokožto zkušený jezdec, jelikož sem na tom seděl už podruhé, sa pojedu provětrat sesvojím valachem za hřebcem a děvčica, o.k.m.z.p. sa spolu s Komínem bude plantat nekde po cestách pro začátečníky. Protože valachovi do elánu Hkřebca přeca enom už cosi chybí, mosel sem si udělat z habrovéj halúzky domlúvátko, abysme stačili. Za odměnu sme vyjeli až na sklaku, z kama byl krásný výhled do údolí a potom sme si šli aj zaklusat. kdyby enom zaklusat, hřebec sa chtěl vybit a tak začal zrychlovat a z klusu byl najednú solidní cval, takže sem si připadal jak na Velké pardubické. Nevím kdo měl víc vytřeštěné oči, lesti já anebo můj valach, ale přečkali sme obá dvá, aj když já už sem byl docela zapocený, podobně jak můj koník. Mně sa aj blbě dýchalo, ale zato nemože koník, ani ďáblovy tyčinky, ale naše prasátko. Nakonec sme bylii spokojeni všeci, já, že sem nespadl a tým pádem aj přežil, děvčica, o.k.m.z.p. že když byla klisna bez hřebca, že poslúchala a koníci, že sa trochu projeli. Akorát ´hřebec byl trochu nasraný, že nic nebylo, ale co sa dá dělat, aj klisnu nekdy bolí hlava. Nakonec sa nám na Smraďavce tak zalúbilo, že sme přijali aj pozvání na večerní pijatyku, neboť Komínova galánka slavila narozeniny. Všeci byli spokojení a sytí, enom mně sa trošku šťukalo, mosel sem totziž dovést do stáje aj koníky, co má naša felina pod kapotú...

Sobota patřila malému putování po krásách Chřibů. začalo to v pátek na kvalitňáku, kde sem sice nebyl já, ale poslal sem za sebe plnohodnotnú náhradu v podobě děvčice, o.k.m.z.p. ta samozřejmě absolgovala celé kolečko, tedy návštěvu tělocvičny, Ivana a Kozla, k dokonalosti jí chyběla enom návštěva hradišťské chirurgie s vyklúbeným prstem. Při tomto kolečku došla řeč aj na slavnú výstavu sourozencú Křemečkových, kerá je doplněná slavným panorámatem dobývání hradu. Nevím, lesti děvčica, o.k.m.z.p. špatně čula, anebo Jojda dělal špatnú reklamu, ale když sme teda v sobotu vyrazili na tú slavnú výstavu, jako navigátorka naigovala našu felcku neomylně na hrad Buchlov, kde sa má tato výstava nekde v podhradí nacházat. Tož sme zaplatili jakémsi srýcovi 30 korun za parkování a šli sme sa teda podívat. jak sme zjistili, na hradě sme našli akorát tak slavnú Buchlovskú lipu, ze které ale zatím Jojda nic nevyřezál. Aj když nekeré cedule a směrovky mně byly povědomé a dal sa z nich vyčíst křemečkovský rukopis, výstava, jak nám ochotně sdělil prodavač suvenýrů a podobných cetek , je sice v podhradí, ale tak sa menuje nově otevřené muzeum v bývalé panské maštali u zámku v Buchlovicách. Tož nám nezbylo nic jiného, než sa z kopečka pustit dúle a dávat přitom pozor na zapařence, kerých bylo v Buchlákoch víc jak much u nás pod kolňú. znovu sme si zopakovali zaplacení parkovného (asi nejaká místní tradice, neco jak jízda králů ve Vlčnově) a tentokrát už sme sa šli kochat na výstavu. Doporučil bych vám ju shlédnút, nebyt teho, že tento týden končí. Celkově stójí totiž tzato výstava aj barák, kerý opravili vskutku poctivě. Akorát bratři Křemečkovi poněkud opomněli jmenovat rodnú vísku, což sme jim okamžitě vytkli v pamětní knize, přeca enom, minimálně obrázek včelarské kapličky či vyřezaváná praplečka by sa do expozice určitě vlézla, tak snád příště. Eště sme kúpili Baboušovi suvenýr z výletu (buchlovský zpravodaj, kde je za 12 Kč eště větší hovénko jak v tom našem) a jeli sme sa podívat na koníky a na Komína.