Včéra sem trhl rekord v rychlopisu. Buď mě to tak bavilo, nebo mně to zkrátka tak dobře šlo, ale ten scénář sem měl napsaný celkem rychle a svižně, takže už je to všecko v rychtiku. Ale první zkúška bude až za týdeň, protože polovička už jistých aktérů má neco jiného na práci nebo na legraci. Nejmenovaný herec si například dneska jede vypit do sklepa a já chudinka mosím zas enom ke Kozlovi. Je to sice utrpení, ale poperu sa s tým. Otázka ale je, lesti sa vůbec dostanu dom. Už včéra večer bylo jasné, že to co mě šlehá do ksichtu néni žádný svěží vánek, aj když bude premiérem Tololánek. Když sem ráno cestú do práce potkával převrácené popelnice a odpatkové koše, první sem si myslel, že zas měla nejaká zfetovaná mládež nejakú technoparty, ale když sem na Vinohradech na chodníku potkal aj rozbité skřidlice, bylo jasné, že takové kuřivo hned tak nenaroste. protože bavit sa ve sfetovaném stavu házáním střešních tašek na chodník by asi nikoho nebavilo, max. tak chvílu, než by sletěl za taškú. Noviny zdarma mě samozřejmě informovaly o tem, jak v celéj republice fučalo a ajk včíl chudáčci ergéváci nevíja co spíš a kerý jejich kámoš byl na ně hodný a zapojíja ho přednostně. nejvíc mě pobavilo doporučení jakéhosi šéfa ergévákú, kerý radil, že sa občané v žádném případě nemajú púšťat do oprav sami, ale majú počkat na odborníky. Tož takové doporučení by nedal ani Ivo Mitáček, a to je nejaký odborník. Už sa vidím, jak lezu vtom větru nekde na stožár vysokého napětí, abych tam zasukoval roškubané dráty a potom rukú skúšám, lesti sem to opravil dobře. Su blbý dost, ale žeby až tak? Možná to ale varoval před skupinú jistých občanú, kerá sa proslavila v minulých týdnech, kdy si k sociálním dávkám přilepšovali sběrem železa v opuštěných objektech na severu Čech a velice sa divili tom, že když seberú železný, či nejlépe litinový nosník, že jim to potom spadne na hlavu. šak za to dostanú peníze na lahváče a je tam ten nosník přeca zbytečný. Mám štěstí, že přebývám v paneláku a beton sa zatím nevykupuje. a vytlúct z panelú ty dráty, to je moc veliká makačka, to je lepší sebrat dráty spadené na zem, šak co leží na zemi, to je ničí. A dneska toho leží na zemi asi povíc, díval sem sa na zpoždění vlakú a na jihu Čech a Vysočině leží volné mědi a mědi, stačí enom dobře sa izolovat a možete sbírat. Tož snáď ti sběrači nechajú severní hlavní tah na pokoji a šohaj mě nejak dopraví. No a před víkendem eště malý vtípek, kerý sem sa snažil vyvést děvčici, o.k.m.z.p. Včéra před spaním sem jí volál, lesti už to ví. Ona sa ptala co a já sem řekl, že hlásili v rozhlasi, že osoby, co majú meněj jak 160 cm, majú zákaz vycházení do odvolání, nebo do utišení větru. Bohužel na to neskočila, dobře totiž ví, že rádio nevlastním...

K novéj kanceláři patří aj nové vybavení - a protože byl Pajík hodný, nafasoval dokonce dvě nové razítka. Jedno, aby věděl kolikátého je, a druhé, aby nezapomněl, jak sa menuje. Včíl sa seznamuju s temato novinkama a připadám si jak "Zahrádkáři Kersku", búchám na lecjaký papír a na fotku v novinách zadarmo, kde je "Fin Simo Vehvilainen v brance Vsetína dostává další branku" sem dal svoje razítko, jakože sem to tam tom klukovi severském fúkl já. je tam aj fotka teho fotbalového branařa také v helmě, ale tam sem si to hoditnetrúfl, šak tú hlavu sem mu neprokopl já. Lepší asociace přinášajú politické stránky, na titulky "Hledá sa nový ministr, Kdo bude 101. poslanec" už bych dneskaj uměl razítkem s jistotú odpovědět, šak státní zaměstnanec jak státní. Ale nebavme sa o politice, bavme sa o tom, jak mně v úterý harašilo. Když bylo to stěhování, mělo to aj jednu pozitivní externalitu. Nekeří z přestěhovaných kolegú totiž mermomocí chtěli zkolaudovat novú kancelář. s díky sem neodmítl a přapadal sem si jak Zeman. Né jak major, ale jak Miloš, po 5 rokoch sem znovu pil becherovku, ale nevím, v sekci rúzné na baňce by sa asi umístila nekde na chvostu. Ale následkem několika kolaudací sem sa dostal už celkem do dobré nálady, všecko sme spláchli po práci eště pivem a Pajík sa rozhodl, že napíše scénář na fašank. Došel sem dom, otevřel si bráníka a jal sa tvořit. Šlo mně to úměrně mojému stavu, ale aj tak sem toho přes polovičku napsal s tým, že zbytek sa dodělá třeba zitra, šak je také deň. No ja, kdo mohl vědět, že zitra bude tak brzo. O půl čtvrté sem sa vzbudil a nemohl usnút! Nápady byly v hlavě a chtěly jít ven, myšlenky, rýmy písničky sa hónily v závitoch mojéj šedéj kúry mozkové, nekerá sa zatúlaly aj do téj bíléj. Když sem po hodině mrného převalování zjistil, že myšlenky mě neopúšťajú a spánek sa tým pádem do téj hlavy nevleze, rezignovaně sem vstal a šel to hodit na papír. Za hodinu bylo hotovo a o půl šesté sem už spinkal, abych po hodině mohl vstávat do práce. Ale hromada popsaných papírú mě přesvědčila, že to nebyl enom sen. Včíl mě čeká těžký úkol, přepsat to v počítači, výlevy "génia"má totiž problém přečíst sám autor. A o čem že to bude? To Vám samozřejmě neřeknu, dojděte sa 16. února sami podívat, lesti to bude ukolébavka anebo noční múra...

A je to hotovo, vyměnil sem číslo dveří 525 za 532, a už včíl su na novém. Takže kdyby ste nekdo měli cestu, tož sa zastavte. Ale je mně jasné, že to hned tak nebude, protože všeci máte na starosti enom byt vylepení ne netu a každú minutu neuroticky klikat na deník pražáka,lesti už tam nedal Pajis nový příspěvek. Vůbec nemáte pochopení pro stěhování, né nadarmo sa říká, že je lepší vyhořat, jak sa stěhovat. poká´d ide o mně, já bych klidně tú kancelář zapálil, šak papírú a dalších hořlavých pochútek je tam ažaž, ale moseli by potom znova malovat a na to nebyl čas, protože před dveřima už neuroticky postávali a klepali inspektoři, byli podobně nervózní tak jak vy. eště že na mě aspoň nešklébíte přes icq, kdy už to bude. Jak by řekl Sucharda, "to není jako práce s buzolou". Najprv člověk mosí neco zažit, aby o tom mohl psat. Ale je fakt, že dnes je o čem, aj když sa mně nepovédlo upustit monitor ani nic podobného, čemu byste sa jistě smíli a já také, protože sem nésl kolegův. No o nánosoch prachu Vám také vykládat nebudu, eště si zablujete monitor a z klávesnice sa to potom blbě vybírá, poněvadž to zajisté zapadne mezi ty písmenka. ale je fakt, že sem nečekal, že za tych pár měsícú tam bude tolikého prachu, to nemám pomáli ani doma pod postelú a tam uklúzám zásadně enom tehdy, když už tam nejde skopnút petka, poněvadž je tam jinýma petkama a ostatníma zgarbama plně obsazené. To si potom idu pro pytel a volám popelářom, že možú do Včelar dojet vyvést kontajner s petkama, že už je zase plný. Ani sem za skříňama nenašel zdechlého podkána jak kdysi za skříńú na komoře, natož nejaký poklad nebo historický dokument. akorát máme v novém kanclíku malý problém. Máme totiž enom jeden klúč, ale sme dva. Takže včíl spekulujem, že ho asi budeme nechávat pod rohožkú, akorát máme problém, že najbližší rohožka je ve vestibulu, čož je z 5 patra trochu z ruky. Navrhoval sem, že bych přestal chodit do práce, ale kolega sa divil proč zrovna já. Na argument, že mě to napadlo první nebral ohledy, takže zase nic. Kdo zná Rychlé šípy (neplést si s Rychlú rotú, tú si možete plést tak s Bratrstvem kočičí pracky) tak ví, že maxmilián Dráp měl mazanú skrýš pod dlaždičkú na húře. Což o to, dlaždičky tam máme a vzhledem k našej rovné střeše je páté patro vlasrně húra, ale čekat na sluneční paprsek, kerý 8 září v 17. hodin označí, pod kerú je klúček pichlý, je dosti nepraktické. No takže budeme chodit na etapy. Já sem byl na etapovém obědě s děvčicú, o.k.m.z.p., a tam sme zasej vymýšlali. Po obědě sem utřel prach aj v poličkách, aby sme začínali s čistým štítem v téj novéj kanceláři. Dokonca sem kopl pod stúl aj první petku, a´t mám první pokladek...

Vedéní sa asi zbláznilo - v rámci reorganizace našej pobočky sa sjednotíja jednotlivé odbory ve všeckém, teda aj v rozmístění kanceláří. V praxi to znamená výměnu veškerého nábytku, inventářa aj osazenstva asi 12 kanceláří, to všecko za pochodu a plného neomezeného fungování. Prostě kulový blesk jak sviňa, akorát nám tady chybí doktor Pakosta v podání Rudolfa Hrušínského. máme tady ale jiného hegemona v podání našeho ředitela, kerý včéra stál nad všeckýma jak chudáček upálený nad Staromákem a furt bylo čut enom "hento sem a toto sem. My sa máme stěhovat až jako poslední, takže až zitra, nebo´t momentálně sídlíme v posledních dveřách chodby. Su ale docela zvědavý, jak to půjde, chodba je totiž momentálně zaskládaná stolama, židlama a jinýma zgarbama. Iluze o tom, že inventární čísla budú sedět sa rozplynula včéra už po první půl hodině, když sa zjistilo, že těžko možete dávat věci do kanceláře, kde eště nekdo úřaduje. Ono to néni jednoduché, máme tady tři odbory: Kontrolní, inspekční a finanční. A ešte my právníci jakože neco navíc a pro všecky. No a tak sa stalo, že nám dneska ráno zaklepali na dveři kontrolóři, že už sme dávno měli byt v jejich kanclu a ať laskavě vypadneme z našeho, že sem potřebujú dat inspektory, keří sa nechcú odstěhovat ze svého, protože právníci sú eště pořád v té jejich nové kanceláři. Mně to bylo celkem šumák, ale kolega málem upadl do kómatu, neboť dneska došel do práce v právnických montérkách s výmluvú že večer ide do divadla. Možná chtěl mět výmluvu, aby sa nemosel stěhovat, su zvědavý s čím dojde zitra. Každopádně sem sa do teho nemosel montovat, neboť kolega řekl jasně, že ředitel nám nakázal stěhovat sa až ve středu a ředitel je king, takže sa o tom nebude dalej bavit. Co na to za dveřima řkli kontroloři nevím, ale umím si to domyslet. Ani nevím, lesti včílkaj neúřadujú nekde na chodbě, člověk sa tam pomály bójí jít, aby jednu nechytil. No uvidíme, jak sa to vyvine, o dalším průběhu operace Vás budu informovat. Váš válečný zpravodaj Pajis

No a potom už sa enom sedělo v Konibaru (tak sa menuje tá hospoda, co tam majú vykládalo sa a řečnovalo. došlo aj na nejakú tú štamprlku, aby sme na ně vzpomínali v dobrém - to samozřejmě budem. V krbu plápolal oheń, klasická kýčovka, mimochodem vskutku příjemné a čas utíkal dál a dál. Měl sem za to, že mně bude stačit, když sa dostanu do Staráku v 7 večer, jak sa ale ukázalo po nahlédnutí do jízdního řádu, nestačilo. Vlak, kerý jezdil o čtvrt na osm přímo do Prahy byl bez náhrady zrušen a poslední přípoj už byl také pryč. Vyhlídka na příjemný zbytek večera strávený v přerovském kul´táku a vyplněné čekáním na Excelsior, narvaný "východňárama" mě donutila udělat veliké logistické Medvídku mysli. Ze systému mě vypadlo jako nejalepší řešení jet z Buchlovic busem do Brna, kde bych mohl mět větší šanci na to, dostat sa nejakým způsobem do Prahy. Tak sem aj udělal, dojel sem v 8 na Zvonařku, přesunul sa na hln a počkal, až dojede šohaj z Vídňa, přesněj řečeno EC Tonda Dvořákú. Je to dobrý vláček, už sem s ním jel kdysi z Břeclavi, ale to je zas jiná historie. Z míry mě poněkud vyvedla pokladní, kerá mě prodala lístek do Prahy holešovic, aj když Informační zařízení pragotron aj staniční rozhlas vytrvale vyhlašovali, že konečná zastávka je Praha Hauptbahnhof. Mosím ale řéct, že sem konečně viděl vagóny nového tisíciletí, krásné nové kupéčko mělo stejné poptahy jak tá nová Karosa v pátek. Dokonca tam byla max rychlost 200k/h, akorát že takovú mašinu u nás nemáme. Ale cesta uběhla rychle, trošku sme podřímal a když sem viděl žižkovské činžáky, bylo jasné, že to bude hauptbahnhof. Holešovicama sem sa projel aspoň metrem, aj když vědomí, že za pár hodin tadyma pojedu opačným směrem do práce, mně moc nepřidala. No ale rozhodně to bylo lepší, jak tú dobú eště cumlat pivo v kulťáku a dávat kolem sebe pozor, abych nedopadl jak ten Mira Ĺapčíků. A aj když cestování bylo poněkud komplikované, do práce sem sa dostal a hlavně vyjížka na Smraďavku opravdu stála za to!

Nedělní ráno sme sa rozhodl, že je potřeba prověřit, či majú eště v Nedachlebicách Betlém - eště majú. Ani sem sa nestavoval v cukrárně a jel sem hned dom, protože sa před obědem chodí do udírny pro maso. u oběda byl terčem srandy Nejmladšák, jehož nadšení z andulek neznalo mezí - tvrdil, že si myslel, že sa mu to pípání a přeletování enom zdá, nad ránem měl prý v pokojíku nejakú divočinu a když ráno otevřel oči, teprú popznal co ho v noci pořád budilo. Protože sa ale o andulky odmítl starat, bylo rozhodnuté, že půjdů k Pištovi, známém to chovatelovi tohoto domácího zvířectva. Jak prohlásil náš tata, "andulku si k obědu neuděláš" a v našej sedláckéj rodině pro okrasné ptactvo néni prostě místo, protože turkyň to nezežere a obilé kdoví lesti. Záhy po obědě zazvonil Babouš a vydali sme sa do lúna panenskéj přírody, a sice s Komínem a komínkú na ranč smraĎavka. Každý sme nafasovali svojého koňa a jelo sa. Já sem dostal sviňu arabskú ménem David, asi po Komínovi, a Baboušek klisničku, co vypadala, že sa spolem budú najisto kamarádit. Problém nastal už pod prvním kopcem. babouš zapomněl podřadit a potom sme za sebú slyšeli enom: "Komíne, Komíne, je to pokažený, je to rozbitý, nejede to! Co mám dělat?" Komín poradil opravu kopnutím do slabin, což většinú u koníků zabírá. Zabralo to aj u Baboušového ořa, kerý sa ale potom nedisciplinovaně prodral na první místo, čehož Baboušek využíval k posmívání sa ostatním, hlavně mně. Zkusili sme si aj zaklusat, Babouš dokonca aj nechtěně z kopečka, což jak řekl komín, nedělává ani on. Kopec smůly sa Románkovi završil už na dohled od stájí. Když sem slyšel zaprašťání halúzek a zařvání, otočil sem sa a mosel sa začat smít, babouškovém koníkovi podjeli zadní nohy a aby si odlehčil, vyhodil Románka ze sedla. Snažil sa to zachránit chycením sa stromu, ale gravitace udělala své a Románek sa sesunul k zemi. Já sem pohotově chytil kobylku, kerá když zjistila, že je bez zátěže, tak toho chtěla využit a pořádně sa proběhnút. Romik vypadal, že má zase neco s kolenem, z čehož sem měl strach, protože od doby jeho Václavského zranění, "To nic není", následkem něhož nemohl ani chodit a v důsledku tišení bolesti potom ani mluvit, má ty kolena takové špatnější. Naštěstí sa ale búchl do toho zdravého, takže to bylo v klidu. Nakonec nasedl zpátky a už sme to dojeli bez nehody, načež sa mně Babouš začal smít, že su nudař a nejsu schopný udělat nejakú šou, tak jak to dovédl on. chtěl sem po něm hodit kobylinec, ale rozmyslel sem si to, při včerajší Románkovéj formě, bych ho mohl aj trefit.

V sobotu sem sa po ránu cítil jaksi blbě, jak kdyby na mě neco lézlo. No ale rozhodl sem sa, že nedám bacilovi šanci. Zábavu sem si vymyslel v řezání dřeva, u cirkule su já rád, pořád všecky prsty mám. V podvečer sem sa rozhodl skontrólovat u Dostálkú v udírně, jak je na tom maso, lesti už chytá barvu a tak. Tata byl totiž na zabijačce v Březolupech, proto sem mosel obstarat veškeré logistické operace, vtahující sa k úzéní, já. Aby to bylo v udírně pestřejší, došla tam aj teta jarka a začali sme vzpomínat, s kým sme všecko rodina a hodnotit kvalitu včelarského genofondu. tetka totiž donésla složku, ve které bylo asi 50 parte včelarských občanú, co umřeli v posledních 20 rokoch. No a my sme posuzovali podle věku, kdo má v dědině jaké vyhlídky na to, že tu eště bude chvílu fungovat. My Dostálci máme nakročené docela dobře, takže sa máte na co těšit, pokáď nás teda neco nezajede. No a večer byl reprezentační ples firmy Vymyslický zdviže. Klasicky to bylo v komorní atmosféře, kdy by tam člověk nejakého zaměstnanca Vymošú hladal marně. Ani včelaráků tam moc nebylo, zato tam bylo ale dost místa na tanmčéní. Následkem bacila sem měl hodně nalomené hlasivky, takže sem si ani moc nevybekoval. Navíc sem dostal čestný úkol vyhlašovat tombolu. Aj když sem si kúpil asi 20 lístkú, jak mně to nakázal nejmladší, vyhrál sem kulové. větší štěstí měl náš Pepinek, kerý vyhrál pár andulek, což je drúbež, kerú eště doma nemáme. Burčáci hráli samozřejmě často a rádi a klasicky až do konca a eště neco navíc, škoda že tam z Botíků byl enom Knapík. Ale na druhú stranu, kdo by potom poslúchal, že si protančili podrážky. Nevím, lesti to Burčáky ve Včelarech tak baví, anebo jich baví požívat stimulační látky v množství větším než malém, hráli eště ajh v momentě, kdy měli zbalený cimbál a na sále nebyli žádnáí lidi, takže počet muzikantú pomíli převyšoval ostatní účastníky. stačilo enom poručit Zdenálovi a kubovi pivo a pokračovali dál, dalo by sa řéct, že hráli za pivo a dokonca aj bez klobásky. Když donutili aj basistu,aby znovu vyslékl basu, řidičom bylo jasné, že hned tak nepojedú. pozpívali sme s něma a kolem čvrté nás hlavní výtahář vyhodil do hospody. Vzal sem tam aj andulky, aby sa podívaly, jak to tam vypadá. Pepek jich totiž zanechal osudu a šel dóm spat bez výhry. Při odchodu sem si vypošťal od Miry firemmní ubrus a nésl sem trofej dom. Nebyl bych to já, abych neco nevyvédl - když mě Nejmladšák upomínal, abych neco z tomboly donésl, tož co bych mu nevhověl. Klec s andulkama sem postavil Vaškovi vedle hlavy, zdělal ubrus a šel si spat na svoje. Když už sa vyhrálo, ať si Václav cenu pěkně vychutná...

Páteční odpoledně sa zase ukázalo, jak je důležité kupovat si jízdenku na páteční vlak už ve čtvrtek. Rychlík Šohaj byl typicky narvaný až k prasknutí, a nebyt toho, že sem lézl radši do zadní části vlaku, kerá končila ve stanici Přerov, asi bych stál celú cestu. Vzhledem k tomu, že ho posunuli zpátky na třetí hodinu, bude takto populární u cestující veřejnosti furt. Toto posunutí má aj další nepříjemný synergický efekt. Zatímco v minulém grafikonu byl program jasný a po příjezdu do Otrokovic jel za dvě piva autobus, včíl sa to stíhá tak akorát, protože při toleranci +- 5 minut, a většinú to bývá tych +, akorát dojdete na zastávku a jede sa.´ČSAD Uherské Hradiště sa vytáhly a ze svojého vozového parku vytáhly fungl novú Karosu, co sa dokonce aj menuce CROSSWAY. Čekám, kdy vyjede autobus značky CROSSCOUNTRY a bude jezdit zkratkú po panelovce. No ale tento nový zgarb mosím aj pochválit, je to celé v modré barvě, jak kdyby to dělalo reklamu na Tmavomodrý svět. Akorát místo muziky od Jaroslava Ježka tam z rádia vybekoval Karel Gott. Dokonca sa dá aj řéct, že to má nový design, už to néni nekonečná variace na autobus typu 754, kdy sa střídavě kulatilo a hranatilo čelo a zadek, vypadá to tak kjaksi ináč. Akorát mám pocit, že výrobci plastú mosíja mět v Karose nejaké známé, protože je tam z plastu uplně všecko, dalo by sa řéct, že hořlavé materiály nahradili za eště hořlavější. Největší extrém je úložný prostor nad sedadlama, kde klasickú síťku nahradili jakýmsi polystyrénem, do kerého když nekdo búchnem, tož sa mosí najisto rosypat, což by sa u sí´tky nestalo. Ale dovézl mě až dóm a já sem po večeři mohl vyrazit za kamarádama do hospůdky. Škoda že sem neviděl tú výpravu cestovatelú do dalekýcch krajin, na sedmidenní zájezd brat 3,5 litru gořalky na hlavu, to mosí byt tak trochu na hlavu. No ale snáď sa vrátíja ve zdraví všeci zpátky. U stolu sme probírali rúzné témata, vzpomínali na tábory a tak. Máme v tych ročníkoch v hlavě už pěkný galimatyáš, protože už nejsme schopní si vzpomnět, kde co jak vypadalo. Nekeří majú v hlavě aj docela Harachov, protože sem si nebyl schopný vzpomnět, kde jedem letos, aj když mně to Jirgen najisto na baňce vykládal. Až po usilovném dělání medvídku mysli sem si vzpomněl, že jedeme do Račice-Pístovice. Na túto dědinku má specifické vzpomínky děvčica, o.k.m.z.p, neboť za račicama začíná pěkný táhlý a hlavně 7 kilometrový kopec. a právě týmto směrem kdysi Pajík při cyklodovolené v Jedovnici naplánoval přesun z vlaku do kempu. No a v plné polní šlapat takový kopec, to zatřese aj silnýma povahama, což určitě děvčica, o.k.m.z.p. je, ináč by to se mnú nemohla tak dlúho vydržat. Aspoň vím, kde sa bude na táboře dělat záděr, stačí sopláka posadit na kolo a nechat ho šlapat pár kiláků do kopca. Už aby sme byli zas na táboře...

Ráno sme posnídali lahváča a Gořka nepolevoval ve svojém nadšení, sice cítil začínající příznaky kocoviny, ale braník je braník a pro daný moment fungoval spolehlivě. z míry Gořku málem vyvédl Gustav, kerý na Gořkovo povzdechnutí "kurńa, já sem mosel byt včéra jak šlak" reagoval "Ty jsi byl včera opilý? Vždy´t si tak nevypadal, ani ses nemotal" Gořka by v ten moment byl schopný ho buĎ na místě zabit anebo nekde poslat, ale potom sa rozpomenul, že už sa nemože dočkat téj slúbenéj přednášky. "A to tam jako budu sedět v téj vyvýšenéj posluchárně? a co když sa mně ten přednášející na neco optá?" "no tak mu řekneš že to nevíš, tak jak všeci ostatní" Gořkovi sa rozzářily očička jak děcku u vánočního stromka a vyrazili sme na tramvaj. Celú cestu aj ze staru v tramvaji machroval svoju zlínskú šálú, úplně na něm bylo vidět, jak by chtěl každém povykládat, že pražáci prostě na zlíňáky nemajú. No nic, přijela tamvaj číslo 1, na keré je řazený typ T8 (tříčlánková tramvaj se stanovišťama šoféra na obúch stranách) Tož sme do ní vlézli s cílem vysedút na letné a cestú do školy sa eště kochat výhledem na Prahu. Akorát že t8 sú hrozné vergly a z Petřin na Hradčanskú to z teho kopca strašně háže. No než sme dojeli na metro, Gořka ztratil, barvu, řeč aj nadšení a bylo jasné, že z přednášky dnes nic nebude. Vysedli sme na Hradčanské a začali hledat nejakú vyprošťovárnu, což ovšem v 9 ráno v Dejvicách néni žádná prdel. Leč mně napadlo, že by mohla byt otevřítá nádražní, jak je dobrým zvykem, vlaky jezdíja u časného rána a minimálně bufety u teho nemožú chybět. Než sme tam ale stihli dojít, na Gořku přišel reflex. Zaběhl do boční uličky a opřel sa o jakýsi odkopek, co tam simuloval veřejnú zeleň. Gořka tam jakúsi tú zeleň přidal, co bylo ale nejlepší, v téj ulici zrovna jakási apartní panička venčila eště apartního psíčka - taková tá pokojová zrúda, kerá když vyleze ven, tož to přes chlupy a obleček nevidíte kde to má hlavu a kde prdel, takže nevíte, z keré strany do toho kopnút. No a milý azírek byl asi od přírody zvídavým psíkem a protože neco takového jak je Gořka, viděl akorát v televizi, šel sa podívat bližej. No ale nejak to neodhadl a když to na Gořku přišlo zas, ohodil milého azorka zbytkem od snídaně. Možná to bylo od večeře, ale nebyl čas to zjiš´tovat, neboť nebohá chovatelka, když zjistaila, že má oblutého psa, začala vyšklebovat cosi o úrovni dnešní mládeže a zalarmování městské policie. na to sme nečekali a zapadli do téj nádražky na Dejvickém nádraží. Takový kentus sme eště ani jeden neviděli, ale bylo jasné, že tam nás nenajde ani babka, natož tak policajti. Dali sme si nejaký ten zlepšovák a vrátili Gořkovi řeč, barvu aj nadšení. Akorát na tú přednášku sme to nestihli, bude si Gořka moset počkat na antoškovy studia...

Dnes do práce sem měl problémy jak sviňa, né že by sa mně točila hlava následkem včerajšího večírku, protože žádný nebyl. Ale nepříjemně sa točil a fučal větr a dost mně ztěžoval můj každodenní rituál po cestě na zastávku. Člověk pomáli aby před větrem utěkal, protože riskovat, že ranní zeleńák přistane na mojém apartním kabátku sem opravdu nehodlal. Ale zase sa mosí uznat, že když vyšel, jak říkal lóní Jakub Janda, větr aj odraz, tož to byl takový let, že by mně ho mohl aj ten navalený Parma závidět. No ale dneskaj bych Vám chtěl hlavně povědět tú příhodu s Górišem, protože sem to načal a vy sa na to ptáte. Bylo to tehdá, když hrál Zlín finále v sazka šopě se Sláviú. Z centrály sa vydal takový menší zájezd a Gořka u teho nemohl chybět, mám pocit, že to bylo zrovna to jeho slavné marodící období. v téj době eště do sazka arény chodili aj nejací lidi, takže to tam nebylo prázdné tak jak včíl, kdy sa fanúšci bójíja pořádně zařvat, aby sa nelekli ozvěny. Celková situace před zápasem by vydala na jednu knížku, no ale přeskočíme to a dostanem sa do doby po zápase, kerý Zlín vyhrál myslím 4:1. Gořkovo nadšení neznalo mezí, ono sice neznalo mezí už před zápasem, kdy dal překupníkovi s barvú pleti Severní Čechy 500Kč za lístek, ale po zápase bylo o to větší. Rozhodl sa, když už je v Praze, že nehodlá jet prvním autobusem dóm, ale že pojede až na druhý deń vlakem pěkně v klídečku a pohodičce. Já jako student sem ho dostal na starost. Gořka byl uplně nadšený z toho, že bude spat na vysokoškolských kolejách a plánoval, že půjde se mnú na přednášku. Najprv sme ale moseli jet neco nakúpit. protože už byla pozdější hodina, zvolil sem Kárfúr na Smíchově. Když sme tam dojeli, Gořkovo nadšení opět neznalo mezí "Tři patra, to je aspoň Kárfúr, ten zlínský može jít srat" No co si budem povídat, moseli sme vyjet až do třetího patra, já sem Gořkovi ukázal, kde je kino, kde je hospoda a kde je aj ten kárfúr, Gořka byl neustále velmi nadšený. Nakúpili sme neco na snídaňu aj na večeřu, nejaké ty štafetové kolíky a jelo sa na kolej. Tehdá sem eště býval s Gustavem, kerý byl ze situace, že v myší ďúře ledvá pro dva budeme spat třé, nadšený o poznání méň, kór kf´dyž zjistil, že Gořka ve svojém bnadšení néni schopný sa vydrápat ani do přízemního okna. No nic, mosel sem mu dúle hodit židlu a jít ho postrkovat, ale povédlo sa aj to. Sobě sem ustalal na zemi a návštěvě na posteli, tak jak je to zvykem u dobře vychovaných rodin

Jak ste si už určitě všimli, poslední dobú sa mně nejak nedaří dodržovat pravidelný čas deníčku kolem deváté. takže řada z Vás, kerá byla u nového zápisu zvyklá snídat, teď buď mosí spat do dvanácti anebo riskovat vylétí polévky do klávesnice. Důvod tohoto posunu je jasný, Pajíkovi po Novém roku nejak podezřele přidali práce a tak sa mosí snažit aj neco dělat, aby sa mu stůl pod tíhů dokumentů neprovalil. Miliony létajú sem a tam, včéra sem jedným chudákom poslal 11,9 mega, ale aby si moc nemysleli,zároveň sem jim napařil pokutu ve výši 360 tisíc, protože udělali chybu a za chyby sa platí. Možná sa odvolajú, ale stejnak jim to zamítnem, majú sa starat o to, co sa kde sadit može a kde nemože. Nebojte, nepřidali mně enom práce, ale aj peněz. v novinách bylo napsané, že státním zaměstnancom, zvaným státńákom, mezi keré patří aj Pajík, přidajú tisícovku. Poslancom přidali 7% z platu, tož sem sa těšil. Taková tisícovka, to máte třeba 137 lahváčú, nebo 62 točeńáků aj s dýškem, nebo pro fajnšmejkry 77 boroviček!!! a ani tych sedm procent by nebylo najhorší, aj když by to bylo o cosi meńej. nadešla očekávaná chvilka a vedúcí přinésla plaťák, jinak zvaný platový výměr. Narovnal sem sa jak páv v buchlovském zámku a řekl "kde to mám podepsat" Podíval sem sa na zvihlú částku a málem mně vypadlo péro z paprčí, dostal sem přidané celkem 180Kč. Byl sem z teho tak zmatený, že sem omylem podepsal plaťák co byl na jméno Jan Valenta (to je můj kolega v kanclu) No ale nebojte, dopadli sme stejně, potom uvěřte novinářom, aj když je možné, že ti poslanci tych 7% navrch mět nakonec budů. Ale na druhú stranu je to vlastně vyrovnané - nám přidali málo a jím moc, takže sa to nejak dorovná. Eště aby sa to nejak dorovnalo aj s tú prácú, oni dělajú prd a já sem sa letos eště nejak moc nezastavil. a kdo tím trpí? Moji fanúšci a koneckoncú aj já, protože mosím furt poslúchat, kdy už bude deníček napsaný. tak už mně prosimvás nepiště, napište radši do parlamentu. No a nakonec - včíl máme nového ministra, jak tvrdíja nejmenované kuloární zdroje (naši vedoucí pracovníci), má vystudovaný matfyz (nic proti matfyzákom, třeba volejbal hrajú z pražských vysokých škol najlepší) a vidle viděl tak akorát nekde v projekci na výkresu. Už aby byla zase nejaká agrární demonstrace, jak ho poženú do Vltavy, třeba si ich prohlédne pěkně z blízka...

sám sem sa divil, že po probuzení krom značné ospalosti sem byl načisto v klidu a mohl bez problémů vyrazit na devátů. Eště bych sa měl vrátit o deň zpátky, před bańkú mě totiž máti oznámila, že bych měl roznést lístky občanom do baráků, kde na papírku, kerým sa nedá ani vytřít, je napsané, že s novým rokem nastává aj nová a vyšší cena za odvoz a ať občané hybajú tento peníz zaplatit u tety Božky na OÚ. Tata mně to totiž zapomněl vyřídit, neboť měl na starosti důležitější věci a sice údění klobásek. Jak to tak bývá, jako nejmladšák sem si samozřejmě nemohl nijak vybírat rajón, ale nafasoval sem to po jednom pánovi, co už sa viděl minimálně místostarostú a nakonec sa tam ani nedostal. Takže sem měl jeden bílovský okrsek, narozdíl od našeho taty, kerý jako starý a zkušený harcovník nafasoval okrsek Včelar, kde sa hodí na občany aj zazvónit, protože vám ze samé radosti ze zdražení popelnic aj nalejú po štamprli, šak my za to přeca nemožem, aj když sme to zvýšení odhlasovali. Já sem na nikoho zvónit nehodlal, protože sem věděl, že v Bílovicách bych místo štamprle dostál tak kopanec do řiti a vyslechl si cosi o ludrách podvodnických zastupitelských, keří nic nedělajú a enom občany szírajú z kože - baže. No ale to sme odbočili, vraťme sa k neděli, oblékl sem sa, automaticky sem shrábl obálku s lístkama a šlo sa do kostela. Byl asi nejaký nízký tlak, či co, protože sa mně všeci zdáli takoví jacísi bledí a povadlí. Byl to důsledek předchozího koštování, gořalka totiž člověka parádně vytráví a vyžene mu aj barvu ze škraní. Takže to vypadalo jak na sjezdu zombií, kór když sa potkajú dvá, co byli na koštu, na hřbitově. (týmto zdravím Hráška a přeju mu pestřejší paletu barevných odstínů ve tváři) Já sme na rozdíl od Hráška vydal barvu chytit do cukrárny, zlatavá plzeň v zelenéj flašce je lepší jak ty bledé obličeje. No a potom už byl čas na roznášaní lístků. Plán sem měl jasný, začnu na bytovce, obejdu kolem školy a vrátím sa k Tipsportu, nafičím extraligu a možná aj nejakého kozla. Leč tento promyšlený plán dostal značné trhliny hned po obejítí bytovek. Když sem sa totiž podivoval, proč mně v obálce ostalo asi 5 lístkú, vysvětléní sem našel na druhé straně obálky. bylo tam napsané Josef Dostálek, Včelary - horní konec. A protože sa menuju trochu ináč, bylo mně jasné, že sem zkrátka po ránu šlápl vedle. Potvrdil to aj seznam, pŕotože ani Laďa Knotů, natož Tonek Hájkú nebo Jankú na bytovce rozhodně nebývajú. Eště štěstí že tata sa chystal na obchúzku až v pondělí odpoledňa - ten by sa teprú divil, odkdy sa Mira Kozelkú octl na horním konci. Na tipsport sem pochopitelně rezignoval a jel dóm, kde sem sa pochválil enom tatovi, jako předkrm sem od mamky huláka nechtěl. tajemně sem vyměnil obálky a po obědě si objíždku zopakoval - néni nad to, byt na dědině populární a mět pod jednú střechú dva zastupitele...

No a tak nejak sa přiblížil ten šťastný večer, na kerý sa těšil nejeden mlstný jazyk. Už ze startu nastal nezvyklý problém - nebylo si kde sednút. Provedl sem bleskovú selekci osazenstva a zjistil sem, že cedula Botík 15 míst bude asi nejaká mílka, protože kdoví lesti vúbec majú tolikých plnoletých členú. Využil sem toho, že už su u nich od jejich předvánočního vystúpení natolik proflůáklým obličejem, že si půlka Botíku myslí, že už sem tam podal přihlášku. Nelenil sem a podal sem přihlášku aj za Jirgena s Magdalenkú a potom aj za Katku s Lubošem. botíci si toho ale beztak nevšimli, protože měli zcela jiné starosti, jako třeba stopovat Včelaranu jak dlúho a pro koho hraje. Když je košt, tak sa má koštovat, ale na druhú stranu je to těžko, chápu, že nekeří z nich lóní objevili folklór a letos aj Včelaran. Deník pražáka prozměnu objevila nejmenovaná předsedkyně babské komise, od keré sem dostal v prúběhu večera solidního Huláka za to, že sem o jejich klukoch napsal na Štěpána, že zatímco my už sme u Ondrúškú svačili, oni terprú obědvali. Myslel sem si, že mě lidi budú nadávat, když si neco při mlhavé paměti přimyslím, jak to třeba dělá Karotka nebo Ros´ta Blahú, ale že aj tehdá, když to píšu výjmečně po pravdě, no co už. Pozvál sem paní předsedkyňu na bańu a bylo to spravené. Po dnešku abych ju pozval tak na litr... No ale neostalo enom u teho, se strýcem Laďú Knotem sem nekolikrát úspěšně otestovál signál "Idem na krtka!", což sa kupodivu ujalo aj u jiných. Když došlo k vyhlášení výsledkú, vypadalo to, že sa hlavní výherce vznese snáď až ke stropu, pomáli už sem hledal v kapsi špendlík, abych ho mohl v případě potřeby propichnút, ale naštěstí gravitace udělala své. Bohužel fungovala aj na našu stárku, pár minut po vyhlášení výsledkú netrefila schodky a vyšla si do sálu rovnú z pódia. Když úderem dvanácté došla gořalka, bylo jasné, že nultý vzorek sa bude moset asi chytat do kýbla pod rýnú u hospody. My sme sa ale bez ostychu vrhli do víru ovocných vzorkú, šak když sme mohli předtým vypit aj vzorky co měli kolem 10 bodú, tož co by sa nám mohlo stat. Věčné čekání na gořalku a tanec psychicky nevydržal Botík, kerý sa pomáli ale jistě vypařil (ani sa nerozlúčili se mnú, jejich quasičlenem). Bohužel tak udělali zrovna v momentě, kdy Včelaran zbalil fidlátka a na jeho místo nastúpila osvědčená a prověřená CM Kačeňáci, což sú šikovní kluci, keří hrajú až do konca a hlavně pořád, protože ich to baví. No a u této CM sme vydržali při zpěvu aj tanci až do konca, kdy už ostal enom opravdový zbyteček ovocného kvasu, vzorky, keré by sa daly zařadit mezi nevypité, a tedy poražené...

Baňkový den začal zajímavým probuzéním. dá sa řéct, že na tři krále je asi jediný den v roku, kdy Vás dojde zbudit Kašpar, Melichar a eště aj Baltazar. Když sem čúl tú jejich oblíbenú hitovku u dveří, nasúkal sem sa bleskově do gatí a leťel sem se šrajtoflú v ruce ke dveřám. Nechtěl sem rozhodně dopadnút jak nejmenovaná rodina z Bílovic, u keré kdysi koledoval Bohušek Šromú - ten totiž koledování, klasicky zakončené " a my také vystupujem a Nový rok Vám vinšujem" natáhl o neopakovatelné "A běžte pěkně do prdele, když nám neumíte otevřít!" O takové přání sem doopravdy nestál... U oběda sem sa snažil vyrýpat nejakého bratra, že když je tá bańka a nezamrzlá zem, že by bylo stylové zajít na nejaké odkopky. Všeci mě ale poslali tam kde Bohušek Šrómů, takže sem šel pouklúzat na dvoře a vyrazil za Jojdú Křemečkovým, abych pěkně za tepla probral moju horečku páteční noci, čili můj najnovější scénář na fašank. Dostál sem požehnání aj se štamprlú, takže sem byl načisto spokojený. už máme obsazené aj první tři role, kdo chce další, ten sa može přihlásit, tři šťastlivci sa hlásit nemosíja, nezbývá jim, než roli přijat.

Prvních pár lednových dní přeskočím, beztak to bylo tamové ospalé a nealkoholické, zážitky sa tak jaksi Pajíkovi vyhýbaly, takže tam néni nic speciálního, co by stálo za zvěčňéní. Jak to tak bývá, všecko sa dá nahradit o víkendu. Začal výborně - ředitel rozeslal hromadný mail, že mosíme z práce vypadnút už v jednu, lebo sa v budově budú brúsit parkety. Protože su hodný kluk a ředitela poslúchám, vypadl sem pro jistotzu už o dvanácti, abych stihl vlak 12.26. Na Pavláku mě napadlo zkusit jet do nádraží Vršovice a nasednút tam, protože tam sem eště nenasedal. Mosím přehodnotit žebříček pražských nádraží. Když sem začal jezdit do Prahy, dycky mě připadal nmejvětším hnusem hlavák. Potom mě osud zavál na Smíchov a byl nový vedúcí závodník. Osud a Gořka mě zatáhli do Dejvic (nekdy vám povykládám o tom, jak byl Gořka na hokejovém finále Slavia - Zlín, jak sme hledali v 9 ráno otevřítú hospodu a jak Gořka oblul jednéj paničce apartního opkojového ratlíka). Dejvický nádražní restaurant je totiž takový kulťák, že proti tom ide Přerov srat. A všeci kdo znáte Přerov a jeho nostop podnik s nonstop hospodský, kerý tam snáď aj bývá, víte, že v Dejvicách to mosí opravdu byt. Myslel sem si, že to už nic nepřekoná, ale když sem v pátek viděl ty Vršovice, mosím sa opravit. Stará hnusná plesnivá oprýskaná a špinavá budova, že snáď horší je enom ve Všetatech, oprýskané zdi aj s oprsklýma pokladníma a hlavně absolutní absence nečeho, co by enom připomínalo aspoň národní podnik kiosek. Cestující veřejnost zásadně nepoužívala podchodu a šúrovala si to přímo přes koleje, což je na nádraží, keré přímo súsedí s největším pražským depem, docela adrenalin. Já sem šel podchodem a mosím řéct, že to byl adranalin možná eště víc, aj když vlak eště nejel, člověka to nutilo ke spěchu, aby snáď nechytil nejakého bacila. Každopádně sa mně podařilo dojet o cosi spíš a tak sem přemýšlal, co s načatým večerem. Kdo si myslí, že sem šel do hospody, má pravdu enom na půl, protože sem šel na kvalitňák. Celkem sem si aj zahrál aj sa trošku zapotíl a udělal si žízeń. Za odměnu sem si předepsal dvě piva a asi by u nich neostalo, kdyby nedošel Vašek Machú s tým, že potřebujú dobrovolníka co půjde navrch nalévat finále. Protože úpro takovú funkci je třeba mět určitú kvalifikaci, rozhodl sem sa, že sa obětuju. Zanechal sem Hrášek svému osudu (šohajom, co s nama byli na volejbale) a šel sem na to finále. sami užvíte kdo vyhrál, měl sem štěstí, že sem mohl každý vzorek mkoštovat. ale enom tak jemně, šak mně znáte. Když sa začalo muzicírovat, bylo to moc fajn, pomáli bych aj řekl, že sem si v pátek víc zazpíval aj zaposlúchal jak v sobotu. Dóm sem došel v ideální náladě, kdy mám chuť eště neco vymamlasit. Vzal sem si tužku a papír a načrtl a v podstatě vymyslel program na fašank. Nebojte sa, počítám s určitú rolí pro každého z Vás, máte sa na co těšit...

2.leden by sa měl úředně v kalendáři zrušit. Vstávat po 10denní aktivně prožité pohodě zase do zaměstnání, je to nejhorší, co može člověka v novém roku potkat. Situaci vylepšil Ježíšek, neboť sem na svojém pracovném stole od něho našel plnotučný dárek v podobě zelené flašky s nezaměnitelnú etiketú a aj obsahem. První sem plzeň hodil do honcovačky, poděkoval Ježíškovi a plánoval že si ju dám až doma. Leč kolem deváté hodiny sem na Ňu dostal takovú chuť, že sem si ju k popisování deníku pražáka otevřel a s chutí a radostí vypráznil její obsah. mosím řéct, že Ježíšek je fakt kámoš a ví, co je pro Pajíka nejlepší. Kánmoš rozhodně néni česká spořitelna. když sem si kontróloval stav účtu, hleděl sem, že je tam řada nových drobných položek. Nad jednú položkú mně málem vypadly oči do klávesnice- šak posuďte sami. Debetní úrok 0,00, poplatek z úroku -6,00. Dycky sem si myslel, že z hovna može vzniknút akorát hovno, ale že z hovna može vzniknút aj šestikorunový poplatek, to by mě nenapadlo. Ale na druhú stranu, aj tá spořitelna mosí nekde splašit peníze na Ježíška pro nové a stávající zaměstnance, a taková plzeń 12 na každé pobočce a každém stole, to neco stójí....

Tak sme sa dočkali dalšího roku, tentokrát s pořadovým číslem 2007. asi to bude rok Jamesa Bonda, ale kvůli tomu určitě místo borovičky nezačnu pit martini, ani kdyby to bylo od Martiny. jako James Bond určitě nevypadal Gořka, kerý si po ránu dal k obědu enom suché pivo, asi aby střeva zbytečně moc nedráždil a dopřál jim dobré, kaloricky vydatné a hlavně potřebné pivo. Já sem si dal pivo také, ale enom jako přílohu k obědu. Znovu sem očekával vyprodané a narvané vlaky, a tak mě napadla totální debilita, kerá mně v ten moment připadala jako výborný nápad. a sice sem si usmyslel, že abych sa vyhl stání celú cestu nekde u záchodu, vydrbu s Českýma dráhama a pojedu co najvětší kus cesty osobákama. Proto sem sa nechal zavést do Spytihněvi (česky do Spytinova) už na půl druhé. byli sme právě na hranici okresu, když mě zazvónil mobil. Očekával sem nejaké novoroční přání, ale dostal sem klasického huláka. maminka mě upozornila na to, že sem nechal u telefónu klúče od bytu aj od práce. To, že bych neměl klúče od kanclu, by mně ani tak nevadilo, ale že bych rozšířil řady pražských bezdomovcú, to už sa mně nechtělo. No tak Antošek to teda otočil, a bylo jasné, že osobákama nepojedu. Nechal sem sa vysadit na besedě v Topolné, z čehož měl největší radost asi strýc Bereckú, neboť byla záminka jít okoštovat loňskú gořalku. plynule sme sa přesunuli k Hubáčkom, neboť strýc, ačkoli sa narodil 27. prosinca, slaví narozeniny až 1. ledna. Má to tak napsané aj v občance, narodil sa totiž doma, a před tema 55 rokama eště o datu rozhodovali rodiče. Škoda že to nejde do dneška, dalo by sa předejít trapným situacám, kdy majú děcka narozeniny zároveň s výročím či svátkem rodičú a místo dvúch oslav sa dělá enom jedna. Nakonec sem sa dostal aj do Otrokovic na nádraží, kde sem nasedl do poloprázného vlaku (opět zafungoval strach všeckých z narvaných rychlíků). v kupé sme seděli tři, dvá sme chtěli spat, jedna otravná baba ale chtěla mět rosvíceené s odůvodněním, že sa potřebuje učit. Byl sem sńú solidární do téj doby, než sem si všíml, že sa tá opíca dívá z okna a tam sa mohla přiučit tak kulové, protože už byla tma. Tož sem sa jí optal, proč sa teda neučí, když máme kvúli ní rožíté. Odpověděla neco v tom smyslu, ýže po tom je mně hovno a že mám jít tam, kdy sa hovno tvoří. No ale otráveně si vytahla z tašky jakúsi publikaci a začala sa dívat mezi řádky. Vydržalo jí to až do Prahy, takže lesti tá děvčica vystuduje, može za to vděčit právě mně a tom, že sem ju k tomu učení dokopal. Akorát mě néni jasné, čím jeli ti ostatní pracující a studenti. Že by osobákama?

Tak a máme tady poslední deň starého roku. Opět to vyšlo na nedělu, takže následoval klasický scénář cestý do kostela rozlúčit sa se Šulú a spol. Netradiční byla tentokrát cesta do kostela - když sem šel na půlnoc od Kozla, schálně sem zhlédl co píše strýc Celsius na teploměru, bylo tam napsané, že 4 strýce sedíja eště nekde ve sklepě a chlámů, takže -4C. Nad ránem začalo pěkně pršat, neřkuli chcat, a tak jak nás učili ve fyzice, pokáď voda o teplotě 0C sa vále po zemi o teplotě -4C, důsledkem toho bude do rána pěkná polízanice. A také že jo, enom sem vykročíl ze dveří, už sem sa chytal kliky zpátky, na dvoře, silnici, chodníku, všady byla pěkná poctivá vrstva souvislého ledu. Zvažoval sem, že pojedu na kole, ale zjistil sem, že nemáme doma žádné s ocelovýma drapákama. Tož sem teda šel pěšky, no, aj když šel... Připadal sem si jak kačer Donald, lebo sem aj tak krútil řiťú a občas sem aj zagágal, stačilo, když mně trošku ujela noha. Nenatáhl sem sa sice ani jednú, ale aj tak mně tá cesta trvala jaksi delej. No, ale stihl sem aj KK, aj když mně moc nebavilo, aspoň sem mu začal počítat jeho oblébené slovo že - dospěl sem k neuvěřitelnému číslu 47 během jedného kázání. Možná sem sa o jedno či dvě přepočítal či nedopočítal, ale nebojte, slova jako takže, protože, jenže, ženy či muže sem ve svůj součet nebral. Poté co sem sa ze hřbitova dokačeřil k paní Kolaříkové, protože aj s tú sa bylo potřeba rozlúčit, sem plánoval tam vydržat až do oblevy, ale jednak tam v poledně zavírajú a navíc partyja šla dóm už spíš a tak sem šel s něma. K obědu sme s Gořků shlédli zápas veteránú Slavia-Sparta. bylo vidět, že zatýmco slávisti to vzali prestižně a potřebovali aspoň nekdy Spartu porazit, sparťani si mysleli, že na silvestra má byt všecko opačně. Podle toho také dopadl aj výsledek, protože v reálném světě nikdy slávia Spartě nedá 5:0, to by za Spartu hráli snáď vozíčkáři. No ale aspoň proběhla zajímavá sázka týkající sa toho, kdo bude letos mistr ligy. Pokud to bude ten mančaft, co nemá na stadion ani na pořádné dresy, nebude pit po celý měsíc červen (konec ligy 27. 5.) Pajík, pokáď budú mistři frajeři z Letné, tak zase Gořka. Akorát mám strach, že děvčica, o.k.m.z.p., ačkoli byla od malička sparťanka, začne na tohoto půl roku fandit Slavii. No ale o výhře si samozřejmě nedovoluju pochybovat. potom už sa enom čekalo na party roku včelaráků, nebo jakl to inzerovala tá Nova. Jako správný sázkař sem všecky šišky velice brzo otočil, akorát sa mně z tych otoček žádné nevrátily zpět. přemlúvil sem ale Maňáskové divadlo, kerý sice nerad, ale založil mě a já sem mohl hrát dál. Protože mně ale opatrný a sázat po jednom lístku na barvu nebavilo, přesuknul sem sa na druhý konec stolu. Párkrát mě sice moseli poučit hráči, jak sa to valstrně vyplacá a hraje, ale časem sem získal ten správný grif. začalo mně to aj bavit, protože u bankéřa v ruletě je pravděpodobnost, že neco shrábnete velmi vysoká, ba skoro jistá. V závěru už sem to ovládal tak dokonale, že sem poslední dvě kola zvyšoval výplatyna dvojnásobek a trojnásobek, šak jak sa říká, z cizího krev neteče. No a dalej už Silvestra rozebírat nebudu, děkuju všeckým kdo sa ho zúčastnili, hlavně tým, keří ho nachystali ajh ukludili. A do nového roku Vám přeju hromadu štěstí, zdraví, úspěchů a všeckého možného a aj hromadu zážitků, ať máme na tychto stránkách na co vzpomínat. A hlavně nezapomínajte na to, že těšit sa je o moc lepší jak vzpomínat. Tož teda PF 2007!!!

Sobota před Silvestrem sa nésla v poklidném uklúzaní po předchozí oslavě. zasej sa gruntovalo, stěhovalo, nosilo, skoro tak jak předtým, novinků bylo např nakládání masa do láku a dělání klobásek, což před zabijačků bylo jaksi logicky nemožné. Protože ve chlévku už ostal enom poslední mohykán s inventárním číslem 3/2006, bylo potřeba sa o něho postarat a zajistit mu příjemné životní prostředí pro jeho další trávení a přibírání. Základním faktorem této operace bylo zasklení oken ve chlévku. Kolegová našeho mohykána sa totiž v létě bavili tým, že rypákama jezdili v mezičase mezi snídaňú a večeřú po zdi a největší radost jim dělalo, když si mohli pokřúpat kus omítky. Obzvláště aktivní v tom byl hrošík, kerý furt ňúral a zgúňal, kde by co dobrého požváchal. Párkrát sa mu ale podařilo splést si zeď chlévka s oknem a názorně demonstrovat sílu svého rypáku. Zatímco u zdi je prověřené, že ju hlavú ani rypákem neprorazíš, u okna je tomu právě naopak. Většinú sa sklo vyvalilo s pořádným zařinčáním směrem ven mezi slépky, keré sa z náhlého překvapéní utěkaly preventivně schovat pod drva. Leč jednú sa to vyvalilo aj do vnitřku do chlévka, načež si hroch usmyslel:"toto sem eště nežrál" a začál to křúpat v téj jeho nenažranéj tlamě. Nebylo by to u´nás doma, kdyby mu to prošlo bez následkú, no prostě jeden střep si zarval do škraně, takže to vypadalo, že sa chce vrátit mezi divočáky, a proto sa vybavil obzvláště ostrým kelem. Protože ale po chvilce zjistil, že mu to překážá ve žraní, začal si stěžovat. Když sem na dvoře viděl další vymlácenú tabulku, šel sem do chlévka s palicú vysvětlit že toto né, ale když sem viděl to nenažrané prasa, jak sa na mně tema malýma očičkama tak smutno hledí, zasmíl sem sa mu, řekl mu "ty si ale debil, aspoň si to budeš pamatovat" a ujal sa funkce zvěrolékařa. Připadal sem si spíš jak krotitel divokéj zvěře v cirkusu, protože když sem pichal svoju paprču do hrošíkovéj otevřítéj tlamy, věděl sem, že od následkú případného hrošího stisku mně ani hadrová rukavica nemá šancu zachránit. No ale hrošík věděl, že se sklem zarazeným v rypáku už si v životě nepochutná, a tak sa nechal bez zbytečných výbrkú ochotně ošetřit. Pár týdńú dokonce dal aj pokoj, ale potom začal asi nanovo,ale už věděl, že sklo sa v normálních rodinách nežere. Aj tak z 5 tabulek v chlévkovém okně sme moseli znovu nainstalovat 4, aby nám poslední prasátko neumrzlo. dokonca sme si zavolali aj specializovanú sklenářskú firmu "Strýc Vojta z Topolné". Jako tabulku sice první navrhoval plexisklo, což sem ale jako odporné odmítl. Z húry sem donésl úlomky skla ze stolu v obýváku, kde sa kdysi náš Václav za mlada při tanečním poskakování probořil o patro níž. Tak su zvědavý, lesti to vydrží ve chlévku aspoń jednu sezónu, ono sa na svislém okně poskakuje dost těžko, aj když je Václav o nejakých 7 rokú starší aj o nejaké to kilo těžší. Jako vrchol zatepléní sme nainstalovali řeziňák, známý to systém na ekologické topéní a spalování rozličného odpadu jakéhokoliv původu. Aj sme tam s Pepkem zatopili, ať súsedi víja, že už začala zima...

Jak už sem párkrát reklamovál, mezi svátkama nadešel čas našeho prasátka s inventárním číslem 2. Beztak, jak říkal tata, už dlúho túžil odejít za hrošíkem. Připoklúzání nepomohlo ani proséní, nadávání, ba ani pár ran glockem bylo zbytečných. Prase jak kdyby si řeklo "bez hrocha nežeru" enom zamrčalo, zvihlo sa, prošlo sa, nahlédlo do koryta a šlo si zase lehnút. To samozřejmě dovedlo našého tatu dycky krásně potěšit a naladit. Možná by sa dny prasátka na tomto světě naplnily o cosi spěšej, ale nebyl tam žádný volný termín, šak od hodů sa pořád neco dělo, stačí si prolistovat moje příspěvky, žádný víkend tam volný nebyl. No ale vra´tmě sa k obřadu- bylo opravdu vidět, jak sa těší na setkání s hrošíkem, pokorně sa nechalo uvázat (takovú pokoru bych nekdy potřebovál, snáď sa jí dočkám spíš, než půjdu na porážku) a vykročilo vstříc jitrničkám a tlačence. Ani nedalo súsedom žádný signál, aby věděli že zabíjáme a mohli tak počítat s řevem od rána do večera. Padlo první ranú, šak túha po hrošíkovi byla tak intenzivní. No a potom už šlo všecko jak v dobře zaběhlém masokombinátě, ani sme sa nehádali a k tatové nespokojenosti ani pořádně nezpívali. Možná to bude tým, že sme za bájnýma a legendama opředenýma 5ti litrama tentokrát těžce zaostali. No ale ono přeca enom néni prasátko tak jak hrošík...