Byl horký letní den a celý svět sa potil a kdekdo chodil bos, na cestě přejetá kočka a rozjezděný kos, byl horký letní den, vidím to jako dnes... Tak nejak zní stará odrhovačka popisující léto roku 1960. My máme letos trošku jinačí letopočet, což ale neznamená, že by nám nebylo horko. A horko bylo aj Pajíkovi - základem obrany proti horku je správný pitný režim a tak když sem zjistil, že ve skříni docházajú nepropocené trička a v ledničce kuželky, vyrazil sem po práci pěkně na nákupy do Alberta. Od téj doby, co vaříja Braník na Smíchově, mám podezření, že aby uspokojili zájem, vodu berú rovvnú z Vltavy, lebo mně poslední dobú nejak přestal šmakovat. Jeho místo v žebříčku nízkonákladových piv tak zaujal Primus, lebo na Ambrosius mám ešště pár roků čas. A protože byl hic opravdu veliký, putovalo do nákupního košíku hned nekolik zástupců. Eště sem přikúpil neco k zakúsnutí a hybaj k pokladně, ať sme doma v ledničce. Cestú k pokladně mě zaujal box zvaný chladící a tož sem sa rozhodl, že přikúpím aj nejaký studený cuc na kládě, zvaný též nanuk. A tak sem položil košík na paletu petek, co byly zrovna v akci a jal sem sa přehrabovat v nanukovéj nabídce. Udělal sem jednu chybu, špatně sem vyhodnotkl stabilitu načatého balíku, na který sem umístil nákupní košík. A tak zatýmcom sem dumal, lesti volit míšu nebo ledňáčka, balík sa začal nepozorovaně nakláňat. Lesti Jarek Nohaviců tvrdí, že chleba s máslem padá na zem dycky blbú stranů, má pravdu, já mám túto zkušenost s nákupním košíkem. Aj když sem sa to snažil zachránit bleskurychlým nákopem, nepomohlo to, spíš naopak. Kuželky sa vysypaly na podlahu, ozval sa luxusní eskamotérský zvuk a hlavně v momentě měli kúsky a kapky primusa aj v oddělenní drogérie. Aj když sem nebyl v akci ani ve slevě, očiska všeckých v krámě sa obrátily na mě. Utéct nebylo kama, za pokladnama stát bezpečák a 85 kilo sa v mžiku ani nevypaří, ani když sem si to moc přál. Zmohl sem sa enom na tiché "pardon, já to uklidím". Tož sem měl nakúpené - lézl sem kdesi do skladu, že sa mě stala taková nepříjemnost a že su ochotný si to aj pouklúzat, enom něch nafasuju kýbl a hadru. vedoucí si mě změřil pohledem, ve kterém sa odrážalo všecko, enom né pochopení a potom klasickým způsobem pověřil nejmladšího, což byl nejaký student na brigádě, aby to šel ukludit. Na moje neustálé omluvy řekl jenom "nic se neděje, to se stává. Hlavně důchodcom." Tak sem poděkoval za pochopení a šel se skromným zbytkem nákupu, navíc s příchuťú rozlétého piva k pokladně. Byť sem hodil nejlepší psí oči, jaké umím, pokladní sa mně potutelně stejně smála. Já sem sa moc nesmál, nekúpil sem ani lahváče, ani cuc na kládě v čokoládě, abych sa trošku uklidnil, mosel sem zajít na točené. Ale mám z teho aspoň poučení, že sa neoplatí kupovat dvě kokina při jednom nákupu, dycky stačí enom jedno. Schválně možete hádat, keré má u mě preferenční body...

Tož sa nám tábor dostal až do posledního dňa. Nedalo sa řéct, že by mně bylo lepší jak včéra,tož sem si nasadil na hlavu aspoň vrtulu, abych ladil. Dětičky sa najprv dostly nakázané sbalit a potom sa vypakovat umyt do mlýna, kde ve sklepě sú velikánské sprchy s eště větším bojlerem. přeca enom, když už nám rodiče zaplatily za pobyt, je slušnost vrátit jim děťátka pěkně umyté a voňavé.Moje pošúlání sa nespravilo ani poté, co dorazil starší proviant v podobě Genovéj škodárny a Šestkového subaru. pravda, svojím zjevem a vrtulú na hlavě sem budil obecné veselí, kór když sem jim oznámil, že ve vrtuli pojedu aj dóm. Nastal slavností nástup se stáhnutím vlajky, poděkováním a vyhlášením klasické sútěže o nejlepšího komiksáka. Když sem zahlásil, že v našem hlasování vyhrává Francek, malý Fé Slížů, neochvějně jistý svojím vítězstvím sa hnál převzít cenu. Zchladil sem ho tým, že on to vyhrál lóní a že ačkoliv je to kus kvalitní, tentokrát sa objevil kus eště kvalitnější, Vojta Omelka z Javorovca, kerý sa už od neděle představoval: "já su Vojta Omelkú z Javorovca a Pajisek mně říká Francek" Nevím proč, ale posledních asi 10 táborů sem totž zjistil, že snaha zapamatovat si jména všeckých děcek je věc zbytečná a nikdy sa vám nepodaří, protože děcko, co sa menovalo nejak večer, už sa ráno beztak menuje ináč. Proto si na táboře označím výrazné a jiné exotické jedince, jménem, a protože sme na táboře a děcko si svojého jména užije dost přes rok doma, jméno vymyslím děcku nejlépe sám. a tak tam máme Luboša a Luďka, Cyrila, Vavřinca, Chrizogóna, Kosmu a Damiána a tak podobně. Mosím uznat, že aj když byli smradi ve sprše, Francek měl aj potem strašně zaliskanú hubu, ale to měl celý tábor, tož proč né poslední deň. eště nafasovat svačiny, keré stejnak 90% děcek dycky doveze dóm, a hybaj na autobus. Každý rok píšeme rodičom do seznamu ať dajú soplošom věci do batohú na záda a každý rok nám sopláci jezdíja ověšaní cestovníma taškama, na mladším turnuse často větších rozměrů než děcko samo. Já osobně si myslím, že je to skrytá forma tělesného trestu a rodiče, aby nemoseli po vysvědčení děcko mlátit, tak ho s takovú taškú pošlů, aby trpělo na cestě tam aj zpátky. na nádraží je potom problém, protože děcko má problém vyléz´t do vagóna samo a né eště s 12 kilovým závažím. a tak to řešíme tak, že jeden vedúcí je ve vnitřku a druhý mu to háže oknem no a to samé aj u přestupu a výstupu. Akorát děťátka si myslíja, že když sa jim starajú vedúcíé o zgarby, že to aj přenesú z vlaku do vlaku a tak nám na peróně odstalo asi 10 bezprizorních batohú, až sem sa bál, že babouš jak mě to házal, tož vzál aj nejaké cizí zabvazadla ludom, co seděli s nama v kupéčkua my si budem moset poštat takové to zavazadlové vozítko, abysme to převézli. No nakonec sa nám to podařilo přestěhovat a tak sme šťastně dorazili do Hradišťa, kde na peróně stála řada nedočkavých rodičů a jeden zaškňúřený, Jara Vojáčkú, kerý si říkal, jaký by byl doma klid, kdyby sa děcko nevrátilo z tábora. Tož sme zas zvolili stěhování oknem, šak rodiče, místo aby nám pomohli a rozebrali si svoje batohy, tož sa věnovali obtúlání, vítání a tak podobně. Potom nekeří naplákali, že jim chybí batoh, ale on jim nechyběl, enom byl na spodku hromady. Jedným chybělo děcko, což by bylo dost možná horší, ale vzhledem k tom, že sa jednalo o mladého Mléčkařa, zas žádná křeč. zatýmco každé děcko míří po příjezdu za svojíma rodičama, on si šel sednút na lavečku, asi ho cestování zmohlo. Tož sme jich teda, vyhnali do aut zamávali a nechali sa zavést ke Kozlovi, abysme to s Baboušem mohli v klidu zhodnotit...

Tak dlúho sa chodí se džbánem, až sa ucho urve. A mě sa ucho urvalo zrovna v momentě, kdy sem roznášal pokladovku. Možná to bylo tým, že sem si v hopodě stihl dat akorát pivo a kouzelný nápoj, na klobásku mě jaksi neostal čas, možná sem do kopca nasadil ostré tempo a možná mě pán Bůh potrestal, že mu čmářu po lesní cestě, možná... Těžko řéct, čím to bylo, prostě nejak mě ztěžkly nohy a byl sem rád, že sem dolézl do tábora. Ani lahváč už mě nespasil, eště sem vymyslel poslední šifru, rozdal úkoly na přípravu večerní šou a zalézl do stanu. Bylo mě jaksi šoufl, ani usnút sa mě nepodařilo a tož to vypadalo, že děcka budú po návratu z pokladovky hrát na hrobaře, lebo mě už nic jak rana lopatú a metr a půl pod zem nemohlo vysvobodit. Uklidňoval mě aspoň pocit, že zatýmco já zmírám, děťátka sa kolem stanu radujú z nalezeného pokladu. Aj sem čul, jak si chystajú masky, ale doká´d nedojely soundsystémy v podobě Laďovéj felicie s posílenýma reprákama, nevykopal mě ze sttanu ani Komín a ani Babouš. Až první rytmy v podání nesmrtelnéj Helenky Vondráčkové mě přinutily přesunút sa aspoň ke Kolaříkom, kde sem zjistil, že všeci kromě mě už majú masku. Zapínal sem medvídka mysli, ale furt hlůásil error, asi sem na téj pokladovce mosel potkat cestú nejaký silný magnet, či co, ináč si to nedokážu vysvětlit. Pořád sa mně v hlavě ozývalo enom švic, švic, švic. Nakonec sem si to vyhodnotil tak, že mně méďa dává najevo neenom co si o mně myslí, ale aj to, že mám jít za větrnú elektrárnu. a tož sem si udělál z krepáku takobvú luxusní vrtulu, co sa dala nasadit aj na hlavu a stožár už od osméj třídy nepotřebuju, dlúhý su dost. Když už sem měl masku, nezbylo než sa zapojit do řáďení, aj když mě bylo všecko možné, enom né do tanca. Abych sa trošku nahecoval, lehl sem si do kufra přímo k reprákom, lebo si pamatuju jednoho borca, co spál kdysi na bigbítě opřítý o repráky a potiom co sa vzbudil, tož předváďal luxusní taneční a jiné kreace. Narozdíl od něho, mně to moc nepomohlo, ale nakonec sem cosi ze svojého repertoáru předvédl. Ale do večírku sem nešel, medvídek tvrdil cosi v tom smyslu, že už sem toho na večírkoch předvédl za týdeň dost. Ale tá vrtula, tá byla tak kvalitní že sem s ňú chtělů jít aj spat, ale nakonec sem ju dal na věšák, aby si odpočinůla. Slúbil sem jí totiž, že lesti bude hodná, tož s ňú zitra pojedu až dom...

Dětičky milujú pokladovku a poklad, zvláště když zásoby rozličných cukrovinek, kerými jich vybavili rodiče (alespoň tedy většinu z nich) zkonzumovali už v prvních dnech tábora a včíl už nekolikátý deň pociťujú abstinenční příznaky, od kerých jim občas pomáhajú vedúcí, když jim nafasujú na svačinu tatranku. Pajisek zase miluje pokladovku a obvzláš´t má rád, když to dětičkám može sladký poklad poněkud okořenit, jednú třeba delší trasú a podruhé zas šifrú, vymýšlanú při dvůch promile a vyluštitelnů minimálně při čtyřech, což dycky ocení najvíc Babouš, kerý jednak na pokladovce čtyři promile má málokdy a navíc chce dycky každú pokladovku vyhrát, portože lesti neco miluje Babouš, je to vítězství a pocit porazit ostatní. Mapový podklad mně napověděl dvě varianty trasy. jedna by vedla přes poutní místo nad Lulčů se zastávků u kiosku na kúpališti a druhá přes Pístovice a Račice se zastávků v hospodě v Račicách. Nakonec sem sa rozhodl pro variantu č. 2, asi aj proto, že varianta č. 1 mě napadla až po táboře. Základním problémem mohlo byt, že hospoda v Račicách otvírala až ve čtyři tak jak Mira, a v téj době už bych manaft radši viděl v táboře než v hospodě. Naštěstí kúsek od hospody je hotel, kerý má ve dvoře otevřenú luxusní zájezdní a výletní hospodu, co otevírá už v 11. Navíc tam byla šikovná obsluha, kerá sa dokonce nechala ukecat k tomu, neenom, že předá další šifru, ale dokonce děckám dá kofolu (dětičky milujú kofolu), klobásku )dětičky milujú klobásku) a navíc dá kaž´dém aj štamprlu kouzelného nápoja (na táboře o Asterixovi děti nadevšecko milujú kouzelný nápoj). Vedúcím sem to zpestřil o kouzelný nápoj zelené barvy )vedoucí nadevšecko milujú kouzelný nápoj zelené barvy) a pochopitelně po namáhavé cestě aj točeňákem. enom mě mrzí, že sem to nemohl vidět na vlastní oči, protože si předstzavte, že sedíte v hopodě, dorazí skupinka táborníků, hospodaká jim beze slova donese na tácku veliké štamprle jakési modré a zelené břečky, všeci to do sebe beze slova konů, pojíja klobásku a pokračujú dalej, to mosí byt pohled k nezaplacení. K nezaplacení byly aj pohledy dětiček, když dorazily do tábora, spokojené z teho, že pochod přežily, našly aj poklad, nejsú zas tak moc unavené a hlavně doplnily kalorický dluh! (letos sme si totiž dali na pokladu záležat) Kupodivu všecky skupinky dorazily v pořádku a načas bez nejakého dlúhého kufrování, asi začínám stárnút, nebo už su na ty děcka hodnější....

Večer sme si dali mšu se čtvrteční platnosťú, neboť na druhý deň bylo Cyrilka. Zareagoval sem bleskově a jal sem sa z hlavy psat a kopírovat na táborovém cyklostylu (kdo má ruky, tak opisuje) 5x text Ejhle, oltář, lebo co byste také chtěli u takového svátku zpívat, než takovů hitovku. samozřejmě sem si vzpomněl enom na tři sloky, takže sa dostalo aj na Mé srdce zpívá. Po mši sa kaplan zvihl k odjezdu, zjevně sa mu nechtělo strávit s nama další noc. Tož sme sa rozlúčili, slúbili že budem hodnější a šli chystat hry na další deň. Nevím proč, ale nejak začali hoši škemrat, že by chtěli jít večer do hospody, přitom teprů přišli z kúpáku, ale asi jim atlet moc nevoněl, tož si chtěli spravit chuť starobrnem, co čepovali na mlýně. Tož sme jich tam teda pustili, dokonca aj Tonka s Vincú, protože slúbili, že to dnes nebudú přeháňat. Samiozřejmě sme jim věřili každé slovo a nekeré ajk dvakrát, ale také sem kdysi býal student Dál šli eště sourozenci Kańovští a Joza Foltýnů, my ostatní sme vymýšlali hru na další deň. Dopadlo to podle očekávání - sežrali sa všeci jak ty hovada, jeden z nich, kerého radši nebudu menovat, řekl že ide do tábora a došel akorát před hospodu, kde si ustlal rovnú na zemi, asi aby nám udělal co najlepší reklamu. Joza z hospody dorazil jako první s tým, že když měl zaplacené, skrčil lístek a hodil ho pod stůl, nedbaje teho, že v hospodě nebyl sám, a všeckým sa psalo na jeden lístek. Jak už to tak v nekerých trestaurantech chodí, hospodský chtěl při placení 500Kč pokuty, kerá ja prý automatická, když sa ztratí lístek. Že by si třeba hospodský pamatoval, co z 10 zájkazníků za večer 9 z nich vypilo, to by asi bylo moc a eště tak aby si to psal třeba u pultu. Chlapci sa hádali s hospodským, že žádnú pokutu nezaplatíja, největšího argumentu pooužil Antoš:"máme dva právníky, nemáte šancu!" Na takový argument asi nebyli nachystaní a tak sa nakonec podívali na zem, kde našli skrčený lístek, takže mohli zaplatit každý svojích nekolik malých piv (starobrno opět má akci 0,6 litrových krýglů) No a plni dojmů po nafocení nekolika fotografií sa dovalili do tábora s tým, jak sa nám předvedů a povíja, co všecko zažili za šou. Měl sem chut jich zabit a dva z nich aj poslat dóm, ale když hodili psí oči a eště sa aj omlúvili, vzal sem to. ono stejně nekdy bývá největším trestem to, jak sa cítili po ránu. Bylo vidět, že neenom tú ztracenú účtenku jim hlava eště moc nebere...

Další deň sa nám zase udělalo pěkně a tak sme sa rozhodli opět vyrazit za vodníma hrátkama. jak známo, dětičky milujú vodní hrátky a pro nekeré to má aj pozitivní vliv, neboť sa za prázdniyn aspoň 2x možú namočit dio vody a spláchnút ze sebe letitú špinu, za což nám sú rodiče neskonale vděční, by´t si opčas myslíja, že sa jím vrátilo z tábora děcko s jiným odstínem pleti. Tentokrát sme nevyrazili k baheňáku, ale vyrazili sme do Lulča, kde sme u cukrárny už v nedělu objevili zatopený lom. Cestú sem měli postarané o poháňaní sopláků, šli tentokrát velice rychle a aj svižně. Né že by sa tak těšili, ale jaksi začalo v dálce búřit a já sem řekl, že lesti do téj doby, co začne búřka, nebudú schovaní v bezpečí kiosku či hospody, že sa možú otočit a jít dom. Protože ale byli chtiví utratit peníze, co dostali z domva, šlapali jak barevní cestú do sběrny surovin. (dúfám, že mně idnes nezruší) dokonce sa mně podařil asi nejvýznamnější z pedagogických úspěchů, co sem kdy na táboře dosáhl, neboť sa mně na dva dny podařilo naprosto spacifikovat malého Mléčku. Jelikož dobře věděl, že ho rodiče vybavili částkú 0 Kč, byl si vědomý, stejně jak já, že poká´d mu z téjto šlamastyky nepomožu, je nadobro ztracený a bude sa akorát dívat na ostatní, jak jim šmakuje. A tak sme spolem uzavřeli dohodu, že sa bude chovat jak člověk a já sa mu za to odvděčím malým kapesným v závislosti na kvalitě jeho chování. Dohoda fungovala okamžitě - Milánek zahodil palicu, což je věc kerú majú Mléčci patrně v erbu, nebo´t to používá každý z potomkú, tu na efektní useknutí kopřivy či jiného chrástu, tu na přetáhnutí pomalu idúcího táborníka, no prostě aj cestú aj na kúpališti byl hotový mílius. baboušovi sem toto know-how okamžitě poradil a tak si vzal pod patronát druhého z rodi Mléčků, kerý trpěl podobným problémem. Po ubytování soplošú sme byli s Baboušem zkusit bufet, lesti bude způsobilý k vypuštění sopláků. Dali sme si výjmečně pivo z Vyškova, což ovšem nebyla dobrá volba, lebo by tam místo Atlet 11°měli mět napsané spíš Samoser. Připomnělo mně to zážitky z prvního večírku s pivem značky Argus, což nám ale nebránilo, doporučit tento výrobek Antoškovi s Filutú keří nás šli vystřídat, abysme si také mohli zaplavat. Voda byla skutečně průzračná, přeca enom jiná liga naž v bahenním rybníku. V malém bazénku, kde sme nechali máchat caparty byla tak o deset stupňů teplejší jak v lomu, ale protože známe svoje lidi, bylo jasné proč. V lomu je také hlúbka prej přes 30 metrů a to by tam moselo jezdit chcat celé Brno, aby sa to nejkak projevilo v teplotě. Peotože ale kluci Mléčkovi vydržali hlavně v malém bazénku anebo enom ve vymezeném koridoru, mohli po zásluze nafasovat 40 korun na kofolu, zmrzlinu a brambůrky. nechali sme jim túto radost a šli si spravit chuť plzeńskú dvanáctků. Néni nad to, když dětičky na slovo poslúchajú...

Přijel nás navštívit pan kaplan. Já sem měl na starost organizační zajištění celé této šou. Najprv sem teda poslal spat dva ministranty, Antoša a Filutu, keří sa chvílu po příjezdu kaplana vrátili z vynášaní zbytků jídel. Vzhledem k tomu, že vyrazili po obědě a mša měla byt v sedm, neco neštymovalo. Strýc, co si od nás bral zbytky, totiž neměl doma tetinu a tak bezezbytku využil příležitost s nekým si vypit. Né, že bych klukom záviděl, ale také tá tetina mohla byt nekde na besedě v nedělu, když sem tam nésl zbytky já. Aj když kluci tvrdili, že sú uplně střízliví, vymyslel sem jim hru, ztratit sa tak, abych jich ani já ani kaplan nezahlédl s tým, že jejich stan je domeček, do kerého nemožem - pochopili a poslechli bezezbytku. Dále sem organizačně zajiš´toval schólu, jelikož sme zjistili, že máme asi 3 hlaholy a aj tam je celkem prd. nasadol sem ale osvědčené hity, jako je toto je den, V ten den kdy pán (každý kdo byl v New Orleans zná aspoń nápěv) a na závěr dva hity z nejbvětších Laudato si a Mé srdce zpívá. ˇuspěch byl takový, že malá Jaryna s malú Zdenú Bílú sa eště 5 minut po mši válali v křečách z teho, jak všeci vedúcí umíja s rados´tú zpívat alespoň refrém. Po mši eště nejaké ty hrátky a dovolit děckám, že když my do večírku, tak oni možú spat pod širákem. večírek byl tentokrát velkolepý. byly nejaké ty zpěvy a vykládání a úderem půl jedné došlo na střídání stráží. Bylo to jak na Pražském hradě či u Toweru, nekeří šli spat, a na večírku sa zjevili nováčci, Antošek s Filutú. Zjistili totiž, že už s něma na schovku asi nehrajem a tak sa došli optat, lesti vyhráli. Vinca byl eště trošku zmatený, lebo na jedné noze měl tenisku a na téj druhéj šupáky, ale to sa dá pochopit, když vás obudíéja do stráže. a tak mohl večírek nerušeně pokračovat do tří do rána, kdy nás kapky deště upozornili na to, že my máme večírek pod střechů, ale sopláci u stožára. Nevím, lesti ste to nekdy zkúšali, ale sopláka ve tři ráno obudíte leda hodem do vody a na to nebyl čas. nezbylo než využit sily našich paží a odnést soploše dve spacíákoch přímo do stanú, Adéla hlásila, kde kdo bývá a my sme to tam házali. možná sme sa nekdy aj splétli, ale na kontrolu nebyl čas, šak když sa vzbudí děcko v jiném stavu, je to pořád lepší jak kdyby sa obudilo v jiném táboře a nedaj bože v jiném stavu. s pocitem dobře vykonané práce sme šli nerušeně pokračovat do večírku až do chvíle, kdy sa asi po 10 minutách přiřítil pan kaplan. Protože to čte aj mládež, mosel sem citaci trochu upravit. "Vy snad nejste normální! Víte kolik je hodin? Nenecháte děcka vyspat, řvete tady, rušíte noční klid a dokonce tady mluvíte sprostě!" Obhajoby sem sa ujal já "Tak za první, nespíme tady akorát my, co sme tady, protože děcka sa nebyly schopné vzbudit ani když začalo pršat, takže sme jich moseli do stanů přenéct. a nevím co ste slyšel, ale my tady sprostě nemluvíme" "Na vlastní oči sem šlyšel slovo Krakonoš!" kaplan myslel, že triumfoval, byť z něho Krakonoš lezl jako z chlu, no radši enom z deky. " tady žádná Krakonoš néni a lesti ste to slyšel tak jistě víte, kdo to řekl" "Já nevím kdo to řekl, já sem to slyšel" "Enom lesti sa vám tá Krakonoš enom nezdálo" Tak na toto už odmítl reagovat, mávl rukú a šel zpátky spat. A co my? Ńejhorší to nésl Laďa, kerý sa obával, že bude bez výplaty aj bez prémií. Vzal sem si ho nastarost, už sme tolik nezpívali, enom si vykládali a aj když zbytek časem odpadl, my sme postavili vodu na čaj, aby sa Karlos nemosel dřít. Když už jedeme přesnočku, sice enom ve dvojku, ať po nás aj neco ostane...

V nedeělu odpoledńa sme pustili děťátka k vodě, sice né uplně do slova, toho, že by sa nám splnil náš dětský sen a sice, že bysme zostali na táboře sami bez dětiček, toho sa asi nedočkáme. vyrazili sme na pláž s nádherným poetickým názvem riviéra u stejnojmeného kempu a výletiště neenom vyškovské mládeže. Název je jedna věc, realita poněkud jiná, protoýže lesti majú tak "čistú" vodu aj na jaranskéj či francúzkéj riviéře, tak tam turisty letos viděli naposledy. Barva vody sa rozhodně nedala nazvat čirá, spíš mně to připomnělo sodovkový hit našeho mládí limokiwi. po poradě s hlavním higienikem adélů sme sa nakonec rozhodli dětičky do téj vody pustit, mimochodem sme vzali za správný argument, že už sme sa na táboře kúpali aj ve větším hnusu. rozdělili sme si dětičky na skupinky a takto sme rozdělili aj vedoucí, aby zkrátka dycky byl u vody aspoň nekdo a u hospody totéž. Kupodivu zatímco děcka chtěli byt ve skupince co ide od vody, vedúcí by chtěli byt asi v téj druhéj, ale dycky sa dovedem domlúvit, takže žádná křeč. Teplota vody sa chovancom ze startu moc nezdála, ale nám bylo jasné, že po půl hodině, až si polovička cvrkne do plavek, stúpne na internetu ukazatel vody na Riviéře o dva stupňe navrch. Kúpání sa s potěrem má eště další nevýhody, neustále sa to po vás chce plazit a svoje eště neumělé plavecké dovednosti zajiš´tovat tým, že si vás pletú s ostrovem a snažíja sa na ostrově dycky alespoň chvilku si odpočinút. Když sú to dva neplavci, eště to při jejich antošovskéj váze ide, ale jak má tento nápad pět za ráz, néni to ono. Ale dá sa tom aj docela dobře bránit, stačí, když už je to neúnosné, aby sa nad ostrovem zavřela vody, trosečníci sa s obrovským pišťáním učíja znovu plavat a vy ste volní. Komín na to šel eště ináč, plaval 70 metrů od břehu a tam si našel vlastní ostrov. Dno rybníka sa totiž nedá nazvat jinak než bahnité a tak sa aj vysvětluje barva téj vody, asi by nemělo byt uplně v rychtiku, aby po 70 metrch od břehu ste sii mohli klidně stúpnůt po kotníky do jemného, zcela jistě léčivého bahýnka. Chtěl sem zanechat na OÚ svoju vizitku, že bysme možná mohli požádat o dotace na odbahnění, ale nepodařilo sa mně najít ani OÚ, ani hasickú zbrojnicu. Za zásluhy sem sa dostal aspoň do hospodskéj skupinky, najprv sem ale zakázal malém Kovařinovi další přístup do vody, jelikož bylo na něm od pohledu vidět, že lesti nekom, tak mu ty sinice nedělajú nadvakrát dobře. Holt néni každý tam´´k odolný jako kluci Mléčkoví, keří by si nejradši pošťali šnorchl a šli sa válat v bahně tych 70 metrů od břehu. V hospodě sem si říkal neco o tom, že si dám jedenáctku, kór když mně ju nabízala šenkérka, keré eště od jedenácti moc nechybělo. K mojéj smole mně zapomněla zdělit že sa jedná o jedenáctku černý velkopopovický kozel, takže sem v tom hicu splopal černú sladkú ludru. Ale mělo to aj výhodu, sopláci sa mě ptali:"Pajisku, ty máš také kofolu?" "No jasně, co jiného" "a jaktože ty tam máš pěnu a my né?" "To je protekční pěna enom pro vedoucí, až budete vedoucí, dostanete také kofolu do půllitra a s pěnů" Většina mě to sežrala aj s navijákem, ovšem, co si budem povídat, my víme své...

V nedělu sme jako správný tábor celtiků vyrazili do kostela směr Luleč. den předtým nám Gořka v rámci bojovky zjistil, že mša je na půl desáté, což je pro tábor juniorů rozhodně lepší, než kdyby mša byla v sedm ráno.Rozhodl sem sa udělat dobrý skutek a dovolil sem skupinkám přesun bez mundůrú, jednak aby sme byli v Lulči rychlej a také aby si tetiny nemyslely, že sa jím zdá scénka z Quo Vadis. Rychlost pochodu nebyla z nejvyšších, jak už to tak u mladšího turnusu bývá, rozhodně to nepřipomínalo přesun římských legií, spíš bych to přirovnal k triumfálnímu návratu Napoleona z ruského tažení. Ale aj tak to stačilo, abysme dorazili za deset půl desáté ke kostelu. Došli sme akorát na čas, abysme sa od kostelníka a farářa dozvěděli, že tentokrát byla mša výjmečně na osm, ale že možeme byt klidní, jelikož příští týdeň bude zas na půl desáté. No ja, ale co včíl? Laďa sa snažil zachránit situaci Josefovi Konečném, kerého ale zastihl v Měrútkách na hodech, takže bylo jasné, že dnes rozhodně do Lulča nedojede. Ale svůj účel to splnilo, byl nám udělen telefonický dispenz, z čehož měli docela radost leckeré děcka aj nekeří vedoucí. Akorát co včíl s děckama, když sa táhnú 3 kilometry a nedostanú ani křížek? Nedalo sa nic dělat, šel sem s Komínem na průzkum bojem. Jak sme ale k našemu zklamání zjistili, veškeré podniky hospodského či cukrárenského typu sú nastaveny na to, že mša je na půl desáté, jelikož otvírajú o hoďku pozděj. Z takovým bvysvětlením sem sa nehodlal smířit a tak sem sa tázal kolemdúcích, kde bysme si mohli dat nanuka a tak. Naštěstí nad Lulčú je luxusní kúpaliště v zatopeném lomu, kde otvírali už v deset, takže sme byli zachránění. Hospodský sice dorazil až o čtvrt a vypadal že teprú před chvílů zavíral, takže když slyšel objednávku na 30 malých kofol a 6 velikých plzní, zklamaně protáhl obličej, ale nakonec nám naše přání vyplnil. Po dopití sme sa rozhodli kúpit pacoškom na zpáteční cestu eště po nanučku, ale narazili sme na malý problém, neměli totiž 30 nanukú jednoho druhu. A jak už to u smradú bývá, když sa neco menuje neskvik, može to mět sice poloviční objem jak brumla, ale všeci chcú nanuk neskvik, protože je to neskvik. Takže nekeří nakonec byli radši bez nanuku, když si nechtěli vzít brumlu, měli nanuka aj vedoucí, naše přesvědčovací metody sú vyhlášené, šak kdo nás zná, tak ví, že když děcko hodí na tři kilometry naštvaného kapříka, jemu to nepomože a nám to neublíží. Co si budem povídat, já sem totiž uměl házat luxusního naštvaného kapříka....

Tak máme za sebú dylší 4V víkendů (velmi vydařeně vykalený víkendík) a až teď sem sa dostal k popisu prvního táborového večírku. Poté, co sme sopláky poslali spat, což ve skutečnosti znamená, že místo u táboráku sa přesunuli vybuřovat do stanů, protože dětičky milujú když možú hlavně první večer vybuřovat ve stanech. My sme sa přesunuli do jídelny, protož vedoucí milujú když možú na woodstoku vybuřovat každý večer ve večirkárně. večírkárna byla vcelku jasně zvolená, neboť vedle jídelny je kuchyň a vedle kuchyně bývá paní Kolaříková a nejmladší vedoucí sú moc rádi, že nemosíja chodit pro lahváče a gořalku daleko. letos sem v sobě na táboře objevil netušený skrytý výtvarný talent, kerý sa projevil v podstatě v celém uměleckém spektru. Začalo to sochařským sympoziem, kdy sem navrhl tvar a materiál na menhir, na který sa každý večer realizovalo jedno nové grafity, logcky opět dle mojého návrhu. Vrcholem mojéj uměleckéj fazóny ovšem byly bezesporu mundúry římského legionařa, keré sa vyráběla první večírek, opět zcela podle mojích not. Základem je brnění, vyrobené z jednoho kusu kartonu, kdy sem na přední stranu navrhl siluetu římského oppida, jank též račického zámku, co je z tábora za kopcem a majú tam sídlo nejací menťáci. My sme měli sídlo kúsek od nich, takže sem měl zálusk hodit pár chovancú na výměnný pobyt, ale Laďa mně to zakázal. Vrcholem legionářa byla samozřejmě pokrývka hlavy, sestávající z hokejové helmy a hlavně krásně sladěného barevného chocholu. Výhoda teho, když ste módní návrhář, je v tom, že si zvolíte barvy, které sa lúbíja vám a keré máte rádi. Já mám nadevšecko rád barvy vítězné, což sú logicky ty sparťanské. No a než sme večírek uzavřeli, měli sme kompletní čveřici mundúrů, nachystaných na ranní nástuop pro každú skupinku. to, že sa jednalo o vskutku zdařilé výrobky, posu´dte sami v rubrice fotky a akcí...

Sobota byla dnem odjezdu na tábor. Tentokrát sme to ale měli trošku pozměněné. Ačkoli sme s Baboušem plánovali, že pojedeme autobusem v 8 ze Včelar a na sopláky a jejich rodičovský doprovod počkáme na Bejaně, v týdni mně zastihl smutná zpráva o úmrtí strýca a tak sem místo na Bejanu valil na pohřeb, dokonce eště o nejaké dvě hoďky spíš. počítal sme s tým, že neco nechám doma, ale krom nabíječky na telefón sme uspěl v podstatě bez ztráty kytičky. O pohřebu sa rozepisovat nebudu, vás by beztak zajímala akorát trachta, na to vás znám moc dobře. Po řádném pobesedování sme sa rozdělili na dvě partie, starší sestava valila nejkratší cestú dóm, a my junioři sme mířili na tábor. Byla to zkúška mojích navigátorských dovedností, ale výjmečně sa zadařilo trefit nejkratší trasu bez jediného kufrování. předtým sme sa ale moseli stavit hyper super, jelikož starý známý dobrák Laďa Blahú sice vzal všecko možné včetně řady blbostí, ,keré sa ani nevyužily, ale zapomněl sa po cestě stavit pro hru, kerú nadevšecko milujú vedoucí, čili hra v kuželky. A cop by to bylo za otevírací večírek bez pořádného množství lahváčů, co by bylo za tábor bez paní Kolaříkové atd. Z bohatého výběru boskovických obchodů sme zvolil Lidl u nemocnice, všeci totiž víme, že lidl je levný. A nemocnicu v Boskovicách už sem poznal na vlastní kožu, teda spíš na vlastní oči jednoho našeho svěřenca,. který zde navštívil oční ordinacu a já sme mu jako znalec místních realit dělal osobního šoféra. Tady dělal osobního šoféra Gořka a já sem platil kokina pro vedoucí. Protože vím, co majú mazlíčkové rádi, vzal sem braníka a aby byla nejaká exotika aj pivo z místního sortimentu značky argus. Jako zkušený táborník vím, že 20 lahváčů sa přesně vlze do prázdné krabice od piškótů značky Opavia a tak sme to tam také tak lupli. Gořka si vzal dvě nealkoholické, také Argusáky, Sváča si kúpil mineralwasser von Lidl a jelo sa. Bylo dost horko a já byl tuze zvědav na laskominu skrývající sa pod líbivým názvem argus. A tak sme využil jedné zdravotně bezpečnostní přestávky nekde za Slúpem (míněno nikoli betonový, ale moravské poutní místo) a načal jednu kuželku. Mosím uznat, že dojmy byly docela nečekané, měl sem pocit, že sem objevil tajemství názvu, lebo to šmakovalo jak kdyby dio téj flašky dali chcánky od koňa, co sa menuje Argus. No ale táborníci byli celkově nadšení že máme co pit u Kolaříků, že nám ochotně pomohli s přemístěním piškótů dop potoka. Dojeli sme akorát na večeřu, což nám bylo celkem šumák, jelikožb sme byli docela syas, ale hlavně že sme v pořádku dorazili. V mžiku sme nachystali táborák a rozjeli první večírek...

Tož v pátek sem dorazil dóm naprosto v rychtoku. Aj když Šohaj měl zpožďéní, z dúvodu koncertu světoznámé skupiny vaťák na otrokovickém amfíku sa to samé podařilo aj autobusu. Čekání na zpožděný bus nevydržalo jedno déčko, keré začalo na zastávce šířit skepsku a tvrdit, že už nic nedojede, že bysme sa měli všeci co chceme jet do Napa přesunút do Kvítkovic, kde prý jede jakýsi komárovják. sanžil sem sa jí vysvětlit, že na kapelu vaťák sa chystá veškeré obecenstvo z okoláí a proto dopra´va trochen vázne a že lesti sa máme nekde přesunút, tož sa možeme přesunút tak akorát do hospody, ale jak už to tak u tetek bývá, nedala si řéct a se svojú možná aj těžkú honcovačkú capkala do Kvítkovic. Za odměnu si potom u přejezdu na křižovatce mohla vzpomnět na mladé roky a dobustrávenú v sokole, neboť mosela vystřihnút ze svojého repertoáru běh s honcovačkú na 50 metrů. Autobus totiž sice o 20 minut pozděj, ale dojel, naštěstí řidič byl z čekání v zácpě natolik připitomnělý, že na tetinu počkal, sice nevím proč, šak beztak chtěla jet tým komárovjákem. Po dojezdu a malé večeři sem okamžitě zamířil ke Kozlovi, neboť mně bylo jasné, že z teho zpoždění bude Babouš aj Mira pěkně nervózní. jak už to tak na začátku prázdnin bývá, bylo Petra a také Pavla, což sebú nese takové to domácí žvýkání před šéfem a tak nejek asi 4 kolečka po zelené aj za Gořku, kerý chudinka nemohl pit. Nejvíc z teho byl nadšený strýc Komín, kerý sa do hosúpody zatúlá 3x za rok a zrovna mu to vyšlo na dobu, kdy mám svátek. Sedělo tam aj to mladé šikovné z kopca, kerá sa mě rozhodla dat originální dárek tým, že si mně sedla na klín a seděla tam pomáli hodinu. Nevím co tým sledovala, ale znáte lidi z kopca, sú prostě takoví celí divní a tož sa divte, třeba sa tam tak gratuluje. Co na to říkal Vašek Flíború sedíce s Jarú a Bohušem u vedlejšího stolu to nevím, radši sem sa neptal (Václav Flíborů je asi rodina s Komínem, lebio ke Kozlovi zablúdí stejně často, a jak na sviňu zrovna když mám svátek a lidi mně chcú gratulovat) No nejak sem to ale přežil, ono totiž to malé z kopca váží aj s náušnicama asi tolik jak Antoš. A jak ví každý, kdo s nama byl na táboře, Antoš má 20 kilo i s kalhotama. No a jak sme sa měli na táboře, o tom si povíme radši až zitra, pro dnešek Marky, dobrou...

Tož ráno to nebyla kdovíjaká paráda. Nevím kerého dobráka, lesti ředitela, či jeho zástupkyńu, totiž napadlo, že sa eště odpoledňa půjdeme vyfotit do práce, asi aby daňoví polatníci neřekli, že nás živíja enom tak jakdyž. Věděli sme to už týdeň, ale neřídili sa podle toho ano ti, co měli řídit. Akorát jáá sem si tentokrát netrúfl dat si k snídani 2x točeńáka tak jak posledně, přeca enom sa šlo do práce a né jak lóní na Křivoklát. Ale nebojte sa, nezdechl sem, jelikož už dávno nejsu žádný amatér a jelikož sem počítal s tým, jak to po ránu bude vypadat, eště než sem šel na snídaňu, tož sem lupl na dobré trávení jednoho braníka, kerého sem měl pro tyto případy v batúžku na pokoji. Osazenstvo u snídaně probíralo řadu věcí typu kdo sa s kým kde navalil a mimo jiné byli všeci zvědaví, kdo byl natolik navalený, že sroloval ve druhém patře na chodbě pinpongový stůl. Prej to byla taková šupa, že to nekeré obudilo a nekeré neobudilo, takže všeci byli zvědaví, kdo to tak mohl vyvést. Já sem byl z obliga, jednak sembýval na 111, což je v prvním patře a za druhé sem si na ten stůl chtěl enom sednút, kde by mě napadlo že podemnú povolí, a za třetí sem sa po téj šupě zdekoval tak šikovno, že mňa žádný neviděl, včíl si o tom možú ledvá vykládat a lámat hlavu, kdo byl asi tak navalený. Dobrého pomálu, tehoto hesla sem sa držal aj u snídaně, aj když sem nejakým hnutím osudu skončil u jednoho stolu s našú vedoucí. Já sem měl za sebú aspoň teho vyprošťováka, ale kdybyste viděli nekeré kolegy, dali byste jim korunu, lebo vypadalo, že sa mosíja cestú vyblut a zlí jazykopvé zvaní řidiči služebních vozidel skutečně potvrdili, že nekerým kolegyňám moseli skutečně zastavit a na malú to prej nebylo. Já sem sa kodrncal s kolegama v tálii bez problémů, za což možná mohl aj fakt, že sem z batohu vytáhl záchranného braníka č.2, akorát sem měl bobky otevřít to o okno jak ve vlaku, ale poradil sem si aj bez toho,byl to totiž braník v plechovce. Cestú si 60ti letý kolega vzpomněl, že su za Slovácjka tak jak on a že sme si včéra ani pořádně nezabékali. Tož řidička vypla rádio a my sme až do Prahy naladili našu stanicu s hitama mládí našich prarodičů, jako sú "za starú Breclavú, Pri Lanžhotskéj pile" atd. Dojeli sme v pořádku až na metro, kde nás služebně vyhodili, s t´ým, že oni sú z okresního města a idú dóm spat. My sme měli befél valit do práce, tož co nám zbývalo, najprv sme sa upravili do přijatelného stavu u Dandů a potom s´me šli úřadovat, což spočívalo v tom, že sme si s kolegyňama navzájem vyměňobvali zážitky, keré si pamatujeme. Na všecko sme si vzpomnělí, enom nám vrtá hlavú, kerý fešák vyvalil ten pinpongový stůl...

Z farńáku sem tak brzo odjížďal hlavně z důvodu, že sem si nemohl následující deň dovolit zkolabovat eště za světla. po obědě u Dandů, kde sem lupl klasický hatrick sa totiž nasedlo do firemních thálií a jelo sa do útulného penziónu nad Berounku do Šlovic. pravda, trochen sme poblúdili ve Křivoklátských lesoch, lebo sa nám nepovédlo na křižovatce 5 cest bez jediné cedule utrefit tú správnů, ale nakonec sme v pořádku dorazili. Po takovéj cestě, kór když sa blúdí, tož je žízeň, a tak sem to vzal rovnú k baru, abych sa aklimatizoval. Po vypití dvúch kúsků sem sa opět rozhodl předvést svoje vypracované tělo a nové kúpací kra´tase. Mosím uznat, že proto kúpání v říjnu měla tá voda přeca enom trochu jíne celsiusy, čehož ostatně také využili aj ostatní chovanci neášeho ústavu. KIdyž sme našli aj oběť, ochotnú nám nosit piviska rovnú do bazénu, tož nám bylo teprú hej. úderem šesté nás odvolal ředitel do vnitřku na večeřu a asi aby sa nám lepší trávilo, tož k tom hodil aj ředitelský projev. Samozřejmě sem s nekerýma věcima nemohl súhlasit, a eště v prúběhu veččera, potem, co sme sa eště obá possílili, sme podebatovali o tom, lesti mělo cenu strašit nekoho vyhozením ze zaměstnání, když nekeří ledvá nastúpili. Ale že už sme měli obá jasno, ropzešli sme sa smírně. ale to bych dost předbíhal, debata o projevu proběhla až kolem desáté. po večeři sem sa rozhodl že nastal čas skončit s pitím. A tož sem teda dopil poslední pivo a začal sem degustovat vzorky z vinného sklepa. Eště furt bylo pěkně a tož sem vlézl do bazéna, néni nad to, cákat sa v brúzdališti pro sopláky a mv ruce mět neco tak dobrého, jak je třeba Pinot noir. a když si k vám zabrúzdá eště aj nejaká šikovná kolegyně, to teprů nemá chybu. Vydržali bysme tam asi až dontmy,. ale došla búřka aj s krúpama a vzhledem k temu, že do pinotu sa led narozdíl od šampusu povětšinú nedává. Tož sme sa šli podívat co je nového ve vnitřku. inspektor Mara začal vyrypovat neco o partičce šachu. Vzhledem k temu, že sem už byl ve stavu, ve kterém hrávám běžně u Kozla, nadšeně sem súhlasil. jak sa ale ukázalo během dvúch her, ať už sem začal s bílýma nebo černýma, dopadl sem horší jak když to hrávám s Mirů, lebo mu tam dycky ostalo plno figurek a mně enom tá jedna. Když sem teda uznal porážku aj podruhé, vypadlo z něho, že hrává závodně za Mělník. Tož sem nasucho polkl a šel pro další flašu, co s takovým súpeřem. Časem sme sa propili aj k večerní večeři v podobě obložených taléřů či jak sa to jmenuje a mně nezbývalo než odháňat zástup svobodných referentek. né že by po mně snáď nejak jely a snažily sa mně zbalit, ale snažili sa mně věnovat tu šunku, tam sýr a tam salám, byl sem přežraný takovým způsobem, že sem to mosel zapíjat portugalem, jenž jak známo sa k uzeninám doporučuje. No co sa dělo po večeři si radši nechám pro sebe, já bych vám to řekl a potom sa všeci budete hlásit na ty tři volné místa, co tady eště máme....

Jak už sa stalo pravidlem, víkend strážbnických slavností končí v bílovském parku. Né snad, že by sa tam cestú zpátky stavily nekeré soubory "Z krajin za obzorem", ale proto, že termínová listina je dycky natolik nabitá, že svatý Jan Křtitel slaví svátek zrovnna v termínu slavností, což spolu také občas aj koliduje. takže zatýmco před dvůma rokama sme šli v kroji slavnostně světit znak a prapor, lóní sme po třech hodinách spánku slavili 750 roků Bílovic, letos po podobnémspánkové porci sme šli enom tak bez nejakého plánu. Mně bylo výjmečně po ránu aj dobře, což byl najisto blahodárný vliv včerajšího řízení. To samé sa ale nadalo tvrdit o Baboušovi, kerý stál vedle mě v žebračce. Následky včerajší pařby v hasičárně na něm byly natolik vidět, že když sa k tom přidaly aj žhavé sluneční paprsky, vydržal chudák v žebračce enom do kázání. Potom sa radši odebral nekde bokem, nechtělo sa mu totiž v přímém přenosu zkolabovat nebo eště neco horšího.My sme sa bokem odebrali až po mši, tentokrát dostala paní Kolaříková košem, stačilo nám točené přímo v parku, abysme předešli dehydrataci, tož neostalo enom u jednoho. K obědu sme si dali na chovateloch guláš spestřený jakýmsi polským národním jídlem, co šmakovalo jak když pejsek a kočička vaříja zelé a do teho narvú všecko, co najdú ve špajsce. Letos sme měli aj jednu nespornů výhodu, jelikož sme narozdíl od minulého roku neměli žádnú funkci. Mohli sme tak s Gořkú enomvzpomínat na loňský ročník, kdy sme v rámci akce "kozel zahradníkem" byli vybraní jako mobilní čepovací jednotka, kerá sa posunovala v parku podle potřeby, stačil jí enom stoleček, chlezéní, eletrika, pípa a nekolik beček. Byť nám byl zakázaný náš ďábelský oplán spočívající v přestěhování mobilního zařízení an druhý konec parku a vytočení bečky pro sebe a pro kamarády, následky byly beztak obdobné. Dycky když sme to terochu neodhadli a ostalo nám pivgo, co už bylo hotové, nezbylo nic jiného, než sa obětovat, přeca nenecháme spadnút pěnu. No a že byl celkem hic, pěna neměla šancu padat. Letos to bylo celé klidnější, možná za to može aj fakt, že Gořka má sešívanú dietu a já sem jel o půl čtvrté do Prahy. Každopádně sem ale stihl aspoň začátek kulturního programu pod moderátorským vedením strýca Gena (kdysi sem jedn ročník moderoval aj já s jednú šikovnú holků, ale asi to nemělo takový úspěch, tož nás víckrát neangažovali. Byli sme totiž jak Šimek se Sobotú - já sem plantal a ona dycky řekla takové to nóó atd.) Letos sem stihl zhlédnút šušně ze školky s jejich folklorním číslem za doproviodu Včelaranu s novým cimbálovým objevem z machovéj rodiny (zlí jazykové a Gen tvrdili, že sa ten starší zapomněl ve Strážnici, tož nevím, co je na tom pravdy, ale možné je aj to) Hlavně sem byl zvědavý na taneční složku, kde sem sa těšil na taneční projev "rozlévača Knapíka", na kerém od první chvilky bylo vidět, že jede ze Strážnice a hlavně že z teho má opravdu radost. No a protože ve Strážnici ze souboru nebyl sám, mělo to aj pozitivní vliv na výrazovú složku, lebo tanečníci vypadali buď tak, že jich to strašně baví, anebo tak, že asi z téj dramatickéj chvíle brzo dajú kožu anebo tyčku. Zvládli to naštěstí bez ztráty kytičky, což sa mosí vzhledem k zápřahu, co měli nekeří za sebú, pochválit. Než nastúpil Botík, šel sem pro kolo a jel sem sa balit, tentokrát sem tom farňáku moc nedal, tož sná´d sa příští rok polepším, třeba zas budú hledat nekoho k pivu...

Dle vyprávění pamětníků tam tyto boty Brmba ráno vyzul s tým že si pro ně zitra dojde. a opravdu, boty na něho poslušně čekaly jak na smilování. Jak známo, ve Strážnici sa nejkrade, aj když kdosi mně kdysi ukradl dva litry vína, ale možná sem mu jich věnoval s tým, ať sa napije a on to vzal na celý soubor takže mně vrátil prázdnů flašu, co já vím, kdo si má všecky Strážnice pamatovat. Každopádně našeho vrcholu, cifrování s Knapíkem na malučků Nivničku ve dvě odpoledňa sme letos nedosáhli. navštívili sme aj Ondrášovské čertoviny, abyste neřekli, že sme sa enom lúšňali a chlábali nekde s Brmbovýma šupákama. Bylo to poctivé taneční divadlo, skoro jak kdyby to dělal nekdo, kdo sa tým živí. Akorát tych lidí bylo tolik, že když si člověk stúpl na jednu nohu, tož tú druhú už zpátky nedál, protože si do teho volného placu stúpl další člověk. Po skončení sme sa odebrali zpátky k šupákom, kde sem zjistil, že u Burčáku si letos s děvčicú, o.k.m.z.p. bílovské nedáme. Né ža by nebyla forma, tá je dycky, ale kolem muzikantů byl hrozen lidí jak kolem Klausa když podepisuje další pamflet, a čuměli jim pod ruky, do huby a kdoví kde všady eště, prostě absolutně netaneční prostředí. Formu na tanec nakonec nejlepší prodal Knapík a jeho vystúpení s pivem. Když sme si kupovali já sodovku a on pivo, zaplatili sme a včíl kdosi začál zpívat nejakú horňáckú, zjevně Knapíkovu oblíbenů (každá horńácká je knapíkova oblíbená). Tomík sa otočil kdo to zpívá a když zjjistil že by sa mohl přidat, tož si hrábl pro pivo a chtěl jít. nejak to ale nezkoordinoval a překotil, čili čmáchl plný kelímek Krakonoša přímo mezi hospodkého a hospodskú, takže měli ve výčepu památku na rok 1997. hospodský chtěl začat nadávat, ale Knapík hodil psí oči a absolutně ho odzbrojil výrazem "pardon, já sa moc omlúvám, já si dám teda eště jedno" Kšeft je kšeft, Kanpík stanovil nový rekord v pití piva na dvě vteřiny a šel. zakotvil u skupinky ze Včelaranu, kde v jedné z bab poznal svoju tanečnicu. Z nenadálé radosti či z čeho ju chtěl asi obtúlnůt, ale zapomněl na to, že má v ruce dvakrát placené pivo. A tak sa milá Dáša dočkala nenadálé sprchy dolních končetin 11° Krakonošem. Se slovy "já sa na to možu vysrat" sa otočil a šel platit potřetí. Nebvíme, lesti sa mu tzo povédlo, my sme sa z pod šancí přesunúli k zámku, kde místo dechovky vyhrávala nejaká soplácká muzika z Podluží. Tam sme učuchli svoju šancu, lidí tam bylo meněj a rozumnějších. Karotka si dokonce s Bowlingem střihli aj verbuňk, na danú hodinu docela povedený, a já sem potají myslel na ty bílovské. To mně přešlo v momentě, kdy sem zjistil, že kluci sú sice dobří, ale jejich folklorní obzory končíja nekde v Ostrohu na moravním mostě, takže bílovské by asi neznali a na to, abych jich to zkúšal naučit, sem měl řidičák a klúčky v kapsi, takže nic. Neuspěl sem ani s opakovanú a urgovanú žádosťů o danaj, né sice u muzikantů, ti to hráli skoro furt, ale u děvčice, o.k.m.z.p., kerá mě odmítla s tým, že nehodlá říkat tanec nečem, kde sa furt enom chodí do kolečka a navíc už dneska prý chodila s Karotků. No nic aspoň sem si zabékál a naučil sa zase enom jednu. těšil sme sa, že s Karotkú béknem neco po cestě, ale obá spolujezdci mně usnuli už ve Vnorovech. Co sa dá dělat, zas sem na to ostal sám: "Mezi vinohrady, je tam pěkná cesta, pověz mně má milá....

teprů sme sa v deníčku vrátili z plečkyády a už sa přesuneme zase na další kultovní akcičku. Né že by to šlo hne´d po sobě, ale v mezidobí sa nic zvláštního nestalo a aj kdyby sa stalo, tož si to zase nepamatuju, což bych si pamatoval, kdyby sa stalo neco zaznamenáníhodného. Tak, jak mně pokazilo plečkyádu zasedání pořádkovéj komise, kde čestně předsedám, další víkend, kerúý sem měl půl roku zaškrklý v diáři pod názvem MFF Strážnice, mně pokazilo pololetní zassedání zastupitelstva obce. S těžkým srdcem sem sa teda rozhodl obětovat jednu ze základních folklorních akcí roku avěnovat sa službě občanom. Tentokrát naštěstí bylo zasedání zastupičů o poznání akčnější jak obvykle, neboť sa strhla debata o hustotě dopravy na pozemní komunikaci II/497, do keré sa zapojili nekeří občané a nekeří´zastupitelé. Samozřejmě sem sa mosel zapojit také, nikdá nevíte, lesti sa to nekde nezaznamenává a na konci roku nevyjde statistika o tom, kerý zatupič sa kolikrát zapojil a rozhodně nechcu ve statistice napodobit jednoho nejmenovaného předchůdce, jehož jediné zapojení sa do obecních debat bylo, když na otázku po zasedání "dáte si štamprlu?" odpověděl: "tož baže!". Štamprlu sem si dal aj já, ale až k pivu a u kozla. V sobotu sem měl návštěvní den, což spočívá v tom že sem jezdil po okresi za svojíma známýma. Měl sem smuvenú schůzku s kámošem ve Vlčnově, kerém sem byl kdysi za svědka, neviděl sem ho tak 2,5 roku a mezitím sa jeho famílija rozrostla aj o svišťa. když sem dojel, zastiihl sme doma enom jeho mladú a šikovnú manželku, kerá byla typicky sama doma. Chápu, že je to jak z červenéj knihovny, ale zas tak růžové to nebylo, byla sama doma z teho důvodu, že kámoš asi ze samého štěstí že ich navštívím, si hodinu pčřed mojím příjezdem zlomil ruku spadnuvše z vlečky. Takže sem na něho chvilku počkal, okoštoval mu kafé a uzené a když sa neměl k příjezdu, tož sem poděkoval, nechal ho pozdravovat a sedl do auta. Že mně to ale nabořilo časový program, rozhodl sem sa podívat aj do téj Strážnice, šak je to z vlčnova jakdyž bližej jak od nás. Dorazil sem kolem osméj a dokonce bylo aj kde parkovat, což sa mně ve Strážnici na slavnos´tách eště nestalo, ale možná to bude tým, že sem dycky dojel vlakem a ty parkujú ve Veselí. vyrazil sem do areálu a po kúpi 80Kč lístku sem hned potkal zámého, Vaška Juvacyklového z plečkyyády, takže sem věděl, že su tady správně. To sem poznal záhy aj podle téj muziky, protože než sem sa přemístil k hájence, cestú sem čul 3x horňácké a 2x MMMČ (momentálně maximálně moderní čardáše). U Hájenky sem zasej viděl aj nekoho známého, aj když myslím, že oni by sa radši neviděli, protože Karot, Knapík a děvčica, o.k.m.z.p. (pozor, tato oblíbená postava sa nevyskytla v deníčku po řadu dní, nebojte sa, autor ju nenechal umřít, enom ju momentálně tak trochu vytěsnil z vyprávění) tam před nejakú domácí muzikú právě předváďali parodii na danaj. Než sa stihli pořádně projevit, tož jich přeřval jakýsi místní strýček, to sa tak nekdy stává, snad příště. posleze sem potkal aj Vaška Machového, ale jak sme sa měsíc neviděli, tož mě chudák ani nepoznal, asi sem sa od téj doby dost změníl. Po prolúšňání areálem za zpěvu lidových písní jako je Sama doma, Mezi ploty 2006, Reklama na Orion aj, sme sa ocitli u středobodu Strážnice, jenž pro letošní rok tvořily Brmbovy sandále.

Já sem sa nejak opozdiil s přetahováním honcovačky gumicukem, jelikož sem jeden věnoval (asi navždy, neboť sem ho od té doby neviděl) na servisní vozidlo, a to sa mně stalo osudným. Vizuálně sem sledoval věrné druhy Gořku se Surinem a potom už sme jich neviděl, ale enom čul kdesi v dáli. Cesta byla v pohodě, jelo sa pěkně z kopca, nemoselo sa šlapat, enom brzdit a tak sem vyjel až v dědině u hospody. Podle ustáleného zvyku sem si to valil do dvora, kde sem čekal otevřenú zahrádku. Intuice nezklamala, akorát že tam nebyla ani jedna plečka. Tady neco neštymuje, prolétlo mně hlavú - a tož sem sa šel podívat na blízků autobusovú zastávku. Málem mně vypadly oči z důlků, když sem četl: "Salaš, horní konec, konečná. Tož to ja, jak sem sa kochal okolní přírodů jak doktor Hrušínský ve známém českém filmu, přehlésl sem na Hutě a sjel si kopec až na Salaš. Za blbost sa platí a včíl mně čekal pěkný výšlap 7 kilometrového kopečka a eště pěkně o samotě. Aspoň je tam jedna výhoda, nikdo vám nenadává, možete si nadávat tak sami sobě, ale po čase vás přestane bavit aj to, enom šlapete a šlapete. neřeknu vám jak, ale bylo to dlúhé. Navíc jak sem sa snažil šlapat na kole co šlo, patrně sem strhl zadní náboj, takže sem po zbytek plečkyády jel vlastně na plečkokoloběžce. Nakonec sa mně podařilo sjet aspoň do Starohuťské hospody, kde sa nacházala většina plečkařů, kromě dvúch, Gořky a Suchardy. po přesunu na Stupavu sme sa dozvěděli, kde sa stala chyba. Chlapci sa zavykládali tak jak já zakochal a jeli ajeli a jeli, (podle vyjádření gořky si říkali "ty vole, tož eště že to jedem z vrchu, toto bych nechtěl šlapat navrch)s tým rozdílem, že sa nestavili v hospodě, ale jeli až do doby, kdy dojeli na salšský stadión, kde přeca včéra chtěli spat. a teprú tam jim došlo, že sú špatně. Narozdíl ode mně ale v sobě neměli dost sil a morálněvolních vlastností k tomu, aby sa odhodlali pokorně sa otočit a jít zpátky. Plánovali, že zbytek plečkyády strávíja ve dvojku, šak to beztak nebude prvně, ale potom jim náhoda seslala anděla s dlúhýma vlasama, co je po Bílovicách známý pod přezdívků Rum. A jelikož byl na Salaši dodávků, nabídl sa, že jich teda hodí na Stupavu aj s kolama, z čehož si samozřejmě moseli kluci dat radostně po bani. To co já sme zvládl za pomoci 7 kilometrového výšlapu a 4 kilometrového sjezdu oni zvládli servisním vozidlem za trojnásobek km. No ale shledání to bylo veselé,aj když na klukoch bylo vidět, že den byl dost náročný. to byl ale asi pro všecky, protože sa usínalo jeden po druhém aj na druhém. Úderem jedenácté dorazil aj můj anděl v podobě Rosti Blahového, kerý dovézl svojím servisním vozem Golema. Já sem teho využil, jelikož sem měl nejemn nemilý defekkt, ale hlavně sem z důvodu zasedání pořádkovéj komise mosel byt stejnak v sobotní podvečer doma. A tož tak pro mně letos skončila letošní plečkyáda - potupným odvezením na servisním vozidle, dojel sem ke Kozlovi, dopil sem půlku piva a šel spat, bylo už nadobro po dovolené...

čekal nás náročný úsek cesty, kdy sa po krátkém šlapání moselo sesednút z pleček a pěkně tak jak za starých časú tlačit při kole. Konbinace nevyspání, vypitých pohonných látek, slunečného a horkého počasí bez možnosti okamžitě svlažit vyprahlé hrdlo (časem nekeří plečkaři nepohrdli ani matonků, co sem měl ve svojéj honcovačce), způsobily, že pro nekeríé sa cesta stala v pravdě cestú křížovú, kde bylo možná aj víc jak 14 zastavení. Posupem času sa začaly ozývat první rebelanti(neplést si s repelentem) a kverulanti, keří začali rozumovat, že táhat sa s plečkama do kopců je blbost atd. Jejich představa plečkyády by sa patrně odehrávala na trojúhelníku Včelary - Kněžpole - Jarošov a su přesvědčený, že by to za ty čtyři dni zvládli naplánovat aj tak, že by sa nemoselo jet druhé kolo, každopádně včíl sa ale dali na vojnu v Chřibech, tož moseli vydržat. Od bídné smrti hladem, žízňů a kocovinú nás zachŕánila hospoda na bunči, kerá nabídla rozličné pochutiny do krku, žaludku a aj dala odpočinút nohám a hlavám leckerých z nás. Po vydatném obědě a slepení Kovařinového pichlého zadního kola sme mohli vyrazit dál. Nebyla by to Kovařina, aby si nevzpomněla na to, že pichl a že by to chtělo spravit až vmomentě, kdy sme sa chystali k odchodu, ale toto byl enom první z defektů tehoto panáčka v tento den. následoval přesun na nejvyšší vrchol Brdo a tamější novú dominantu čili rozhlednu. Na každé plečkyádě sa mosíme s Gořkú pohádat a tak cesta na Brdo byla ideálním místem pro tuto hádku. Gořka evidentně nebyl zrovna ve formě, ve které sa vyhrává chřibský cyklomaration a bylo na něm vidět, že jakýkoliv pohyb, pokud sa nejedná o pohyb od hospody k hospodě, je pro něho víc než přitěžující. Na rozhlednu sice vylézl, tam si ale pořádně odpočinul a bez toho že by sa nejak kochal sa rozhodl,. že to teda na Tesák zkusí. Na Tesáku sa provédlo rozdělení na dvě skupiny: Na sebevrahy a umírněné. Zatímco Umírnění sa vydali po lesní asfaltce a po přejetí odbočky sa moseli vracat 50 metrů, Sebevrazi sa spustili přímo po zelené značce lesem. Zatímco my sme si zajeli, oni, abych byl přesnější jeden člen, už dojeli). Kovář totiž záverečný sjezd neubrzdil a tak zastavil až na poslední chvílu a za saméj radosti neśesedl z kola, ale slehl z něho. Takové slehnutí z kola, to néni nejaká lecjaká věc, ono na to zadní kolo néni narychtované a aj když vážíte 60 kilo aj s vbotama a čapicú vytvoří sa vám na něm osmica, jakú svět neviděl. No aj když tvrdit o nečem, že je to osmica, když to tvarem připomíná spíš písmeno U, je dost odvážné. No ale že sa nikdá ničeho nezaleknem, dali sme sa odvážně do spravování, jelikož jak plášť, tak kupodivu aj slepovaná duša novú performaci vydržali bez vážnějších následků. nedá sa totéž řéct o špicách, což sa stalo záhy osudným. Po zohybání, pošlapání, vyrovnávání a dalšího upravování kola do aspoň trochu kulatého tvaru, kdy už sa opravdu dalo hovořit enom o osmici sme to našrubovali Kovářovi zpátky na zadek. "no a včíl zkus ujet pár metrů, uvidíme co to udělá" Byly to na dlúho naše poslední slova, protože sme sa za chvílu válali po zemi smíchy. Kovář nasedl, šlápl do pedálů a místo aby sa mu zadní kolo rozjelo, tož šlo zas do účka a Kovařina si sedl na ři´t, jak kdyby mu na zábavě nekdo naschvál potáhl židlu. Toto sa nedá vykládat, to byste moseli vidět a čut, lebo aj to jak padal na záda s patřičným komentářem bylo lepší jak kdejaká sobotní estráda. Potem, co sme sa zbavili záchvau smíchu, naložili sme nebohého cghodícího plečkařa na štanglu, jeho vrakm přivázali na dvojkolo, jenž sa prohlásilo za servisní vozidlo a šlapali na Staré Hutě.

Na Salaši byl původně plánovanýnocleh na hřišti, kde sme ale narazili na malý, leč dosti podstatný zádrhel. Hopoda na hřišti hodlala zavřít už v deset, což pro plečkaře néni žádná hodina, jelikož túto dobú teprů začínajú ožívat, nekeří už podruhé. A tak nám nezbylo, naž sa po malé logistické poradě přesunút do hospody č. 2 (Salaš má totiž asi 5 ks hospod a podobných zařízení), je to hospoda u rybníka, což sa ukáže jako dosti důležité. Tam snme sa teda rozhodli přenocovat, kór když nám hospodská řekla, že tam přespat teda možeme, ale nesmíme dělat nejakú nedobrotu a hlavně nespadnút do rybníka. Tož nedobrota, to ja, to by nám šlo, ale nespadnút do rybníka? jak tak šel večer, tož sa vykládalo, debatovalo, hádalo, zpívalo a občas sme si dali aj nejaké to pivko, štamprlka sa občas na stole také objevila, ale se štamprlú to mosíte dělat jak s muchů nebo s babú, jak ju hned nedrapnete, tož vám uletí. Nekeří už šli spat, a asi sa chtělo aj Bublovi, lebo sa rozhodl, že sa před spaním eště půjde na chvilku projít. Tož šél, šel a možná si aj připadal jak Kristus nebo svatý Petr a myslel že to zvládne, nech je to jak chce, nakročil a ozvalo sa enom nepublikovatelný výraz a zažblunknutí. Možná sa Bubla málo modlí, nebo byl málo povznesený, ale po vodě chodit nedokázal a tož skončil v tom rybníku. Lesti sa z tama vyškrábal sám, či ho nekdo vytahl nevím, já sem tú dobú eště chytal muchy v hospodě. Nakonec nás z tama asi hospodská mosela vyhodit, protože sem sa ráno probudil ve spacáku, takže dá rozum, že kdyby nás nevyhodila, tož sa s Gořkú mosíme probudit v téj hospodě a né vedle sebe na terase hospody. posnídali sme lahvoňa a źa chvilku dovalila zpátky hospodaká, takže došlo aj na klobásku. Po ránu je potřeba aj nejaká tá higiena, a tož sme vyrazili směrem na salašský akvapark, kde sme hodili hromadnú kúpel, nekeří nahoře bez a nekeří aj dúle. Jako správný táborový vedoucí sem střelhbitě vymyslel zábavnú hru na vodní pólo, akorát balón sem byl nucený nahradit polovypitů petků s gořalků, ale hrát sa to dalo aj tak, hlavním cílem hry bylo jak dycky nedosta gól. Celkem sme sa bránili a tak opo čase, kdy už sme sa prohlásili za čisté a umité, sme sa mohli spořádaně ustrojit a vyrazit do kopca směrem na výletní hostinec Bunč....