Nuž teda zamával sem klukom a vydal sa na pajdavú cestu směr nádraží. Původně sem plánoval aj půlnoční procházku městem, ale vzhledem k mojej zdravotní indispozici sem byl rád, že sem to došel na nádraží. Cestú sem potkal nejhnusnější pobočku ČSOB co sem kdy viděl, je to kúsek od stadiónu, ale vypadá to, že místo banky je nejaké kasino s bordelem v Las vegas, prostě hnus. Když už sem podle zvuku projíždějících náklaďákú poznal, že už su blízko cíle, začal sem sa sháňat po začouzence, v keré strávím zbytek večera do odjezdu vlaku. Nechtěl sem jít přímo na nádr a riskovat nadprůměrnú koncentraci bezdězú a klukú šipkoých a tak sem zvolil neco poblíž. Akorát v tom městě to vypadalo tak jak v Hradištoi ve všední deň, všecky hospody pozavírané a tak. V Hrdišti bych v sobotu večer potkal aspoň nejaké sopláky, co by bluli nekde za stromem, vracaja sa z nejakého plesu nebo od esti, ale u perníkářú ani noha, sem si říkal, lesti náhodů nekde všeci ten perník nesmažíja.Nevím lesti majú na Městské policii v Pardubicách kamery, každopádně sa asi divili, když sa jim furt na 4 kamerách v nepravidelných untervaloch objevovala stále stejná figurka (ale na druhú stranu, v Čechách sú beztak slepí lidi - když sme stáli po zápase před halú, došel ke mně jakýsi Liberečák a říká mně "nebuďte smutný, vyřadíme ty pražský kurvy a rozdáme si to ve finále" "tož na to si strýcu aj podám ruku" potřásl sem mu pravicú a polutoval Liberec, že si asi eště chvilku na finále počká, já sem měl totiž na dresu napsané HC Včelary a na zádech 00 Pajisek. Už sa těším, jak to dávám ve finále Hniličkobvi pod víko, akorát nevím kdy to bude, žeby 2050?) No ale to nic nemění na tom, že v Pardubkách sem nemohl najít otevřítý žádný podnik. Nakonec sem byl tak zúfalý, že když sem viděl tři kámošky, keré intezivně řešily milostný problém jedné z nich (měly tak 16, to sa asi Barbie zamilovala do Kennyho), tak sem k nim došel, přerušil jejich důležitú debatu a optal sa jich natvrdo, kde je tady otevřítá nejbližší hospoda. Vyslechl sem si cosi o tom, že chlapi a Pardubice stójíja za hovno ale nakonec sem dostal tip na malý bar kdesi za rohem. Tak sem poděkoval a nechal jich, ať si dál řešíja neřešitelné. bar sa menoval Cimrbar, asi proto, že měl na stěnách naúpsané citáty z Cimrmana. Byl celý vymalovaný zeleně, asi proto, že jako první na lístku byla npsaná zelená. Ináč to s Cimrmanem moc věrné nebylo, v nabídce chyběly lihoviny z jeho období jako byla hořká, režná a dokonce neměli ani borovičku. těšil sem sa, že si dám pivo z místní provenience, čili značky Perštejn, ale měli enom Staropramen, byť solidně natočený, takže sem si ho dal aj víckrát. Vydržal sem až do zavíračky, kdy sem tam ostal enom já a Cimrbarman, no ale protože si nechtěl dat štamprlu nýčko byl autem, odpajdal sem sa na Hln, kde kupodivu počet bezdězú by sa dal spočítat na prstech končetin středně zručného stolářa. bylo to asi tým, že je nádražní hala taková jakási neútulná, či co. Za chvilku mně dojel bratislavský Galileo Galilei,(cestú na nástupiště sem si pobrukovál stejnojmený hit od qeenú) nasedl sem do vagónu enom pro mě, neboť frekvence cestujících ze soboty na nedělu sa nedá nazvat nejhustější, a valil sem směr praha. tam mě eště čekala okruží jízda po památkách nočním autobusem č.505 a nakonec o půl paté aj zaslúžený spánek. Ale mmosím uznat, že přes všecky problémy, výlet do Pardubic vskutku stál zato...

Po hokeji sa samozřejmě moselo zajít na tiskovku do nejbližší restaurace, což bylo přímo na stadionu. Jak sme zjistili hned po příchodu, nekeří z našich fanoušků nám tam už držali místo, vypadali nato, že tam místo držali snáď od včerajška. Hráli asi aj nerjakú společenskú hru, vypadalo to, jak když sa hraje na vraha a město Palrmo né a né sa probudit. Spíš asi hráli na Šášu, což sa hraje tak, že sa snažíte co najvěrněj napodobit oblíbenú polohu Kovařiny. Vrcní nám dal na výběr mezi Plzňů a Budvarem, oboje plnotučné. Rozmýšlání rozsekl rázně Jara Vojáčkú "Dones co chceš, hlavně ať je to rychle!" No a po donesení sme si objednali hned druhé a sútěžili o to, kdo první vypije to první, což je dycky po hokeji otázka několika vteřin. O menší rozruch sa postaral Hlinka, kerý začal po celém podniku nabízat gořalku - vedle naeho stolu seděly 4 samice, keré by sa evidentně daly zařadit do škatulky "manželky a přítelkyně hráčů". S díky Václava odmítly, kerý to komentoval po svém "nevíja co je dobré, telata pardubické" ´ˇUderem půlnoci nás obsluha vyhnala s tým, že už zavírajú a tým pádem dala aj povel k odjezdu. Šel sem sa s klukama rozlúčit a zároveň sem si do svojého batůžku nabalil většinu jídla, keré nám maminka nabalila a cestú tam na to nedošla ředa. Bohužel ale Gořka uviděl v batúžku aj půllitra, kerý nám nabalil tatínek a na kerý také nepřišla řada. Gořka jako starší bratr ho ale autoritativně zabalil, takže mně ostalo enom uzené bez gořalky. Navíc sa Gořkovi zalúbila aj moja dvúlitrovka sodovky oblíbené značky žluťák, kerú sa jal okamžitě také zrekvírovat. Přes moje protesty si odnášal púllitra aj žluťáka, nedbaje mojích výtek, že cestú asi zdechnu. Nakonec sa ale nechal obměkčit a na výměnu mně nabídl dva lahváče ze společného fondu. To už byla celkem dobrá nabídka, za 2 litry žlu´táku dostat 2x Zubra 12, to už sem teda kývl.

Ale abyste si nemysleli, že su kdovíjaký parádník, projdeme si aj moje spálené šance. Najprv Jara předvédl geniální zákrok, když sem sa zasej po svojej oblíbené kličce probil před něho a dával sem to podle známého receptu pod víko, dokázal to štylkem hokejky (část, kerá Jarovi ostane v ruce, až o mě jednoho dňa hokejku přerazí) vyrazit na tyč! Mojej hokejce sa to asi lúbilo a tak o deset minut pozděj, když sem pálil z první švihem nad Jarovo pravé rameno (ten kút mě asi přitahoval), místo aby zapadl přímo pavúkom do domečku, puk trefil spoje, což mně celkem nasralo, protože to na mě byla dost utěšená rana. no ale třetí anca mě mrzí nejvíc, prozměnu po stále stejné kličce sem Jarovi naznačil zakončení jak dycky, on si hlédal tyčku a já sem šel do blafáku přes celé brankoviště. Když mně ale Jara dakl hokejku pod nohy, mosel sem ju přeskočit a v ten moment mě aj trošku potahl Vaňús jemným háčkem, chyběly mně asi 3 cm, ale promáchl sem na prázdno a enom koncem hokejky šmírl puk, kerý sa místo do práznéj branky vydal do roha, škoda, nebylo mně přáno pokludit ženaté aj takovú parádní fintů, ale to bych už asi chtěl moc. Moje hlavní představení na mě stejnak eště čekalo. Do konca chybělo tak 7 minut, když sem sa vydal za perspektivním pukem (každý kerý směřuje od našej branky k súpeřovej). Zabral sem co to šlo a levá noha sa při opřítí zabořila do nejakéj rýhy - a už to bylo. Že je zle, to sem věděl hned, noha sa mně napla jak Vinetúovi luk, začal sem sa točit jak krasobruslař a se smrťú v očách sem udělal 3 pirulety kolem svojej osy, až při odpichnutéjm ritbergrovi sem sebú šlahl na zem. Bolest to byla náramná, nevěděl sem, lesti sa první pochčím nebo poseru, spoluhráči sa mně sice snažili pomoct zatlačením špice do protívky, ale v bruslách to ide dost těžko. Nejak sem to dobelhal na střídačku, než mně zdělali bruslu (za což zpětně moc děkuju strýcovi Hájkovém), to trvalo snáď věčnost, lesti sem sa do téj doby nespotil, tak za ty 2 minuty sem byl mokrý aj na řiti. Když mně ale tú nohu propli, to vám byla úleva, snáď eště větší jak když sme si dali po hokeji Plzeń 12. Dobelhal sem sa do kabiny a chodil jak Žofrej, enom sem si říkal "nožičko, co to máš za hňupa"

Naštěstí torpédo projelo těsně pod kýlem, aj když to bylo snáď o milimetry. Jaryna to ale stejně lapl, natáhl totiž krk jak žirafa a vyrazil to ramenem. inu, hokej zase jednú ukázal svoje kouzlo - jeden sa tom vyhýbá, aby ho to nedaj bože netrefilo a druhý tam klidně pichne aj hlavu, enom aby ho to trefilo. Je ale fakt, že já sem byl v daný moment moc rád, že mě to netrefilo aj když z toho gól nebyl, aj když možná by to treféní mělo svoje výhody, například bych jisté věci viděl růžově. Ale zpátky ke hře, potom sa to přelévalo ze strany na stranu, šak o tom píše Maca, tož si to přečtěte tam. Toto je můj deníček a tak vám radši popíšu druhého fíka. Bylo to v době, kdy už aj ženatí zjistili, že by bylo škoda si na tak pěkném stadionu nezahrát hokej a začali mohutně stahovat. Svobodní sa spíš bránili a tak když sem sa zmocnil vyhozeného puku, věděl sem že jedu sám proti dvúm ženatým a třetí sa vracá, zatímco svobodní sa vracajú tak maximálně na střídačku. protože už sem ale chytil dech a už sa mně začal prokrvovat aj mozek, řekl sem si, že zkusím nejakú kulišárnu. Zavézl sem puk do třetiny podél mantinelu a na úrovni kruhú zabrzdil. Mrkl sem po očku na Jaru, a potom zvihl hlavu kom to jako naservíruju. Mohl sem si vybrat z celé řady protihráčú v modré a tak sem směroval přihrávku na druhú stranu přes celú šířku hřišťa. v poslední moment sem ale hokejku vytočil ináč a poslal sem Jarkovi sice né prudký, ale umístěný pozdrav po ledě. chudák Jara už byl na cestě na druhú stranu, aby mohl čelit případné střele z první, akorát že střela přišla z druhé, proletěla mu pod nohama a Jara si mohl akorát tak směřovat pár injektiv na moju adresu. byl to zkrátka gól z kategorie mazaných. Po tomto gólu nejak ženatí ztratili elán a tak sme jim to tam sázeli jeden za druhým. Hlinka už to sychicky neunésl, nadal svému týmu do "Nešťastníků a zoufalcú" a když sem bekendem uzavíral do prázdné brány svůj špinavý hatrick, čul sem ze střádačky enom "proč ste sem jezdili, aby vám sopláci ukázali jak sa to hraje? tož sa divajte, jak je to jednoduché"

tak přesně túto větu použil lóní můj drahý otec, když byl naposledy hrát s nama na hokeji. tehdy sem sa mu smíl, že už je měkotina, v sobotu mně ale tento smích přešel. ale poďme pěkně popořádku - začneme šatnama, na keré opravdu nejsme zvyklí. Neenom, že byly tak veliké, že sa tam pomáli Vojna se Sráčú sami báli, ale dokonce po zápase tékla aj teplá voda! tož prostě luxus par excelance. Při nástupu naled sem si připadal jak ve filmu Hoši z Indiany (to vy mladší nebudete znat, néni to o žádných přiteplencoch, ale o basketbalovém týmu z malého města, keré vyhraje finále sútěže v basketu v podobnéj hale, ve kteréj v životě nehráli. v roli trenéra tam zářil gene Hackman, u nás v sobotu zářil Václav Dostálek. Když manažeři Pardubic a Liberca viděli jeho zaujetí pro zápas, normálně položili sklenku nebo vidličku na pozápasovém rautu a začali sa dívat, lesti sa náhodú Hlinka nereinkarnovál, taková tam byla podoba. Kdyby nebyli shnilí sejít si pro adresu, určitě by sa pod Palečkem nebo pod Říhú po sezóně řádně třásla trenérská židla. No ale poďme zpět do zápasu. Věděl sem, že dlúhá pauza bude na mojem výkonu znat a tak sem sa snažil v autobuse nezvykle chudobit a aj při rozbrusléní sem si dával do těla, ale nestačilo to. Začal sem výborně, úvodní buly sem vyhrál přímo na hokejku ženatých. Jka už sem ale psál, byli zaskočení a rázem prohrávali o dva fíky, když si otevřel účet Tomasson. Já sem v téj době marně lapal po dechu a neco jako rytmus pro mě bylo pojmem zcela neznámým. Hokej je z kolektivních sportú nejnáročnější, když ho hrajete naplno a navíc vyhledáváte kontakt a souboje před brankú a u mantinelú tak jak to mám ve zvyku, tak si prostě nemáte kdy vydechnút. Když sem lézl dycky po minutě trápení na střídačku, zháńal sem bypass, lebo sem měl tep jak Antošek u doktorky na kontrole a plíce nestíhaly dodávat kyslík, jak těžkém kuřákovi, kerý sa škrábe na Sněžku, Plechý, Hostýn či podobný štrk. Když sem lézl na led, najradši bych to hned otočil a šel si sednút zpátky, ale nedalo sa, mosel sem tzo vydržat. Eště v tomto stavu sa mně ale podařilo prosadit - našlápl sem z levé strany a použil svoju oblíbenú kličku, kerú občas dělává aj šohaj s číslem 68 na zádech. já tam mám sice 00, ale táto klička mně ide nejlepší. Jedná sa o široký oblúk kolem obránca, kdy najížďále zleva kolem něho, puk vedete enom jednú rukú a pravú odtláčáte obránce. když využijete svojkej rychlůosti a aj kila, pokáď proti vám nestójí Pišta,Mira nebo Vašek Brázdilů, obránca dastanete za záda a když dostatečně zařežete oblúk, ste sice v úhlu, ale sami před brankú. Jara je od vás sice enom metr, ale když to zvihnete, jak kdyby ste chtěli vysklit světla nad plochú, je to jasné. Tak jak sem si usmyslel, aj sem realizoval, puk zapadl přesně pod víko a my sme védli 3:0 po góle už sa mně začalo dýchat lepší a tak sem začal aj víc peklit před Jarkem. Přišel tam můj první krizový moment zápasu, rozehráli sma ladnú konbinaci - já sem zavézl puk do pásma, vrátil na Gořku a ten na druhú stranu na modrú ideálně na golfá´ka obráncovi. já už sem mezi tým stál na svojém fleku před Jarú, tak aby viděl akorát ty moje dvě nuly a moje pozadí. Obránce to treil parádně, mělo to rychlost aj směr, akorát že ten byl přesně tam, kde majú normální hráči chránič zvaný suspenzor, lidově suspik. Vytřeštil sem oči, no ale nebyl čas sa otočit prdelú ani ničím dalším a tak sem zvihl levú nohu takvysoko jak to v s´daný moment šlo (na pravé půlce těla mně visal Vaňús a čekal jak kapitán letadlovéj lodi na japonské torpédo

jak vidím v diskuzi, poslední dobú sa množí zvyk posuzovat deníček z mnoha hledisak, za chvilku sa dočkáme aj nejakého rozboru z hlediska syntaxe, poměru nářečí a spisovnéj češtiny atd. Není nad hnidopichů, jež ačkoliv sami nosíc skel barvy nachové na očích svých líbezných, hledajíc jakékoliv záminky, byvše se mohli o mě do rozpravy příspěním svým otírati. No ale vraťmě sa nacestu do Pardubic, po menším blúdění sme sa dostali až ke stadionu, kde nás ale odmítli pustit na parkovuiště hned u samého s dovětkem, že už tam jeden autobus s hokejstama majú zaparkovaný. vzhledem k tomu, že sa nezúčastnili všeci přihlášení, ostalo nám v ruce 12 vstupenek bez majitela. bylo jich potřeba tazvaně střelit, na což sem byl určený s mojú vyřídilkú samozřejmě mimo jiné já. Připadal sem si jak drogový dealer před mateřskú školkú, ale nedalo sa nic dělat. jako první sem prodal lístek jednéj babě, kerá z neznámého důvodu šla na hokej úplně sama. Slevil sem jí aj desetikorunu z ceny, aby sa neřeklo. Možná po zápase si děvčica říkala, že udělala chybu, protože zrovna pro ňu by byl ten lístek zadarmo drahý. Řízením osudu si sedla zrovna vedle jednoho účastníka zájezdu kerý sa rozhodně po cestě nehamoval. Né že by ju snáď chtěl sbalit, enom jí furt do kola opakoval, že Pardubice - Liberec je enom předzápas a že hlavní špíl bude až potom Svobodní Ženatí. Největší šok jí způsobil v osmé minutě první třetiny, kdy bez ohledu na šlágr kola, kde beztak góly nepadaly, zalomil hlavu a dal si dvacet, aby byl na hlavní špíl čilejší. Další lístky sem prodal tatínkovi, se soplákem. Ti, když viděli našu skvadru, tak si radši šli sednút tam, kde lístky abni neměli, aby nemoseli sedět s nama. Ač sem sa snažil dealovat sebevíc, nepodařilo sa mně udat veškeré tikety, takže nám jich 5 ostalo, co už. Takto sme aspoň s jarú byli na první galerii pěkně rozvalení a mohli sledovat ten extraligový hokej. Za moc to nestálo, enom 3 góle, přeca enom hlavní špíl aj s gólama byl až potom. Po předzápase po menších organizačních zmatkoch, kdy sa hráči a fanúšci ztratili, hráči šli do šatny, fanúšci do hospody, sme teda vyjeli do arény my - hlavní hvězdy. Ženatí sa asi eště dívali po tribunách, protzože než sa stihli pořádně pofotit´, rozhlédnút a všimnút si, že už sa hraje, bylo to 4:0 pro svobodné. Hlinka na lavičce ženatých sa pokusil hru oživit promícháním řad a neúnavným burcováním, ale nepomáhalo to. Svobodní podali kompaktní výkon celého týmu a svůj úvodní náskok kontrolovali až konca. Střelnicu si oevřelů Tomasson, kerý Jaru potěšil pukem v čeřeni celkem 4x a když sa k tomu přidaly aj góly kompletní Gorišovskéj trojky a jejich súsedú jak v uličce tak na lavičce, mohli svobodní slavit zaslúžené vítězství 12:9!

Dneska udělám radost nekerým svojím fandom a nebudu popisovat páteční cestu vlakem, ani ju nezkopíruju, aby nedošlo, jak říkáme my právníci, ke klamání spotřebitele. Mohl bych sice popsat aspoň cestu krásným modrým busem společnosti čsad Uherské Hradiště, co má na čele informační zařízení pragotron, ale to také přeskočím, stejně jak zkúšku našeho divadelního spolku, kde sa protagonisti scházali tak jak švábi na pivo. A u nekerých mám pocit, ýže nešli na zkúšku, ale enom na pivo a zkůška byla už jaksi mimochodem. Ale bylo to takové malé podnětné zkůšání do keréo sa nám zaplantala malá oslava - Radek Suchánků oslavoval narození potomka, zatímco první pokus byl potomek s chromozomem X, kerý bude nosit na světě růžové brýle, podruhé už si dal Radek záležat a je to potomek s chromozomem Y. (Enom tak mimochodem mám vyřídit poděkování od kněžpoláků, kerým málem po našej reklamě zkolabovaly stránky, na takovú návštěvnost opravdu nejsú zvyklí). Radek asi mazaně využil blížícího sa narození potomka a rozhodl sa ho pojmenovat po tom, kdo si nejvíc zaplatí. největší burža bede asi Komín, ináč si nedovedu vysvětlit, jak sa to děcko može menovat po něm. Akorát mně sveřepě odmítal zdělit částku, kerú mosel Radkovi přispět, aby sa to děcko menovalo David Suchánek. No alůe zapili sme ho jak sa dalo, akorát že naše žíznivé krky nemohla malá bečička plzně uspokojit a tak sme moseli eště aj sejít důle. tam sem si dal enom jedno, chtěl sem sa přeca enom šetřit na sobotu. O sobotnímk probuzení už referoval Sváča a tak nemá cenu sa opakovat. Celé sa to néslo v chystání sa na hokej do Pardubic. Hlavní bylo nic nezapomnět, protože vracat sa z nekama pro brusle, tak jak sa mně to stalo kdysi v Brodě, by bylo nereálné. start byl v hospodě, což nekeří pojali jako příležitost, pořádně sa nastartovat. Následky nastartováání sa projevily velice brzo. jelo sa absolutně bez bab a tak to aj tak vypadalo. na účastníkoch zájezdu bylo vidět, kdo večer chce hrát, kdo chce neco vidět a kom je to uplně šumák. Kdo hrál, ten si dal max pivo, kdo chtěl neco vidět, tak sem tam baňku neodmítl a kom to bylo šumák neodmítl nikdy nic. Protože chromozómy sú chromozómy, moselo sa aj častěj zastavovat. Bylo to dycky jak ve škole, nejaký zoufalec chodil po autobuse a lúdíl jak děcko keré lúdí lízátko "hoši, mom sa eště chce" Ale řidič uměl dycky zastavit tak aby sme konali potřebu dycky s patřičným výhledem na nejakú pamětihodnost. To asi proto, že kdyby ten hokej stál za prd, abysme aspoň neco viděli. Najprv to bylo u Hulína na Hostýnek, potom u Olomúca na Kopeček, dále u Hřebca na tunel s kostelíkem nad ním a nakonec s výhledem na Kunětickú horu asi 5 km před Pardubkama. Ale jak sa říká v jakéjsi kravině, když mosíš, tož mosíš. jak sa říká aj cesta može byt cíl...

Tak a sme v týdenním zápřahu, opět je třeba sa věnovat prácia podobným povinnostem. V pondělí sem měl volno z důvodu návštěvy pohřebu, no dúfám, že až jednú umřu, že mně nebude řečnit u hrobu Olin Chalúpků, protože jeho projev by sa hodil spíš do nejakého slúpku, jako je třeba tento a né na pohřeb. Do Prahy sem dorazil až v noci a byl sem tak rozlámaný, že sem teho moc nenaspál, což sa se mnú tahlo po celý zbytek týdňa. Tož vemte si třeba včerajšek - debatní krúžek mě tak nahecoval, že sem sa vysral na jakékoliv inačí aktivity, jel sem dom,otevřel sem sedmičku vína, sáhl si do análů (fuj, na co nemyslíte!!!) a začal sepisovat a rýmovat hříchy. Když si vzpomenu, jak sem sa včéra dozvěděl, že sme geneticky vybavení ináč a proto aj ináč vnímáme barvy či co. To že su vybavený ináč, na to nepotřebuju vidět to poznám aj po hmatu a hmat mně stačí občas aj na vnímání odlišnéj výbavy, ale co už. Nevím, lesti to bylo tým, že mně ten veltlín z Vinium moravia nijak zvlášť nešmakoval, ale než sem sa pořádně rozjel, bylo šest večer. Když sem psal divadlo, to netíhala ruka psat ty myšlenky, to ze mně lézlo samo, tady to občas byla pěkně chlupatá deka. Nakonec mně to trvalo až do desíti, je toho tak jak dycky, aj když je fakt, že kdybych vyškrkal všcky hříchy, ve kterých figuruje méno Dostálek, hned by to bylo poloviční. No ale nedá sa nic dělat, komu sa nelení, tomu sa zelení. Ale nekeré fakt staály za to, při představě, jak to probíhalo sem sa dost nasmál, třeba když sem popisoval to, jak.... Já vám to nemožu řéct, to by nebylo překvapéní, tak budete pěkně napnutí, nebojte sa, neco sem vytahl aj na nekeré z vás, možete sa už těšit. Ale abyste neřekli, že su škrťa, řeknu vám, co sa mně povédlo teno týdeň v práci za kvalitní a neopakovatelný (aspoň dúfám) trapásek. já su totiž ze svojej funkce tak trochu hájený, takže toto na fašank neuslyšíte. pořádně si sedněte, mohli byste hrábnút ze židle a poslúchajte:Bylo to ve středu, došel za mnú žadatel podepsat dodatek k podmínkám poskytnutí dotace. Všecko v pohodě proběhlo, podepsali sme to aj on aj já, dali sme razítka, datum, no a když sa chystal k odchodu, optal sem sa ho, lesti je to všecko, lesti by nechtěl eště neco vědět. no a on sa optál: "Mě by zajímalo, lesti to vždycky, když je projekt před dokončením formulujete text dodatku takto" Já sem si říkal, šak posunutí termínu, tož co na tom može byt, ale podíval sem sa na text a vylézly mně oči z důlkú, jak když jich prasati vydlábnete na zabijačce. v rámečku textu stálo "Hotovo dvacet, všecko v rychtiku V části I. Finanční pomoc v bodě 2. se mění datum Předložení Žádosti o proplacení výdajů projektu na 25. 4. 2007" To máte tak, když píšete dodatek a zároveń aj na icq, potom jednoduchú funkcí ctrl C překopírujete aj to, co tam nepatří. No v ten moment sem byl rád, že mám podpisové oprávnění osobně, podepisovat to ředitel, tak by mně asi ukázal, jak vypadá exekuce v původním významu. Žadatelovi sem sa omlúvil, že toto opravdu není standartní verze, vyjel sem nový dodatek bez hotovo dvacet a podepsali sme to znovu. Oddechl sem si a přestal koktat až když původní verze projela skartovačků...

Nechme zbytečných diskuzí aZrekapitulujeme si, co sa stalo přihodilo v nedělu. Pořád sa držal snba Pajík byl, vzhledem k tomu, že má v plesovém deníčku černý puntík, aj docela vyspaný, a tak mohl vyrazit na devátů. Vyspání mu nebránilo ani v tom, stavit sa po kostele v cukrárně, šak sme si beztak s Gořkú v žebračce notovali, že nám vychlazená plzeň jistě přijde vhod. Přišla vhod tentokrát asi až příliš, no ale to sa dozvíte až časem. Zaúpomněli sme sebú do cukrářského zařízení paní Kolaříkové pozvat Antoška, což sa pro něho ukázalo jako osudová chyba. spolu s věrným druhem Filutú sa totiž vydali první k nám a poté co vyžrali sodovčák svadební gořalky zatrhačú, dostali slinu aj na svatební polévku s lokšama. Tú sme ale při zatrhání nedostali (v hadrovéj honcovačce by ostaly enom šišečky a lokše), tak moseli vykročit k Ondrúškom na popravky. Je to vcelku pochopitelné, šak Antošek je rodina s nevěstiným bráchú už od malička, tož co by sa navzájem nepozvali. Co tam dělali sa možem enom domnívat, ale jaké byly následky je celkem jisté. Ráno šel totiž na pravidelnú devatenáctiletú prohlídku k dětské doktorce, aby ho mohla šmahem odeslat k Jurovi a měla od něho pokoj. Když sa ho optala, proč je takový rozechvělý, dalo sa to eště svést na nervozitu a vrozenú stydlivost, ale když mu naměřila tlak 165/90, užnmosel kápnút božskú a sice, že u tych popravkú aj cosi proběhlo. No ale nechme Antoška Antoškem,. abych byl objektivní, mosím uznat, že mně do jeho nedělního stavu moc nechybělo. Ze známých důvodú sem si vzal v pondělí dovolenú a tak sem po obědě začal vymýšlat, co vyvedu, až mě napadlo, že v takovém počasí sa mosí jít na výšlap. Svolal sem ovečky a šlo sa (leckeré už sice byly také jednú nohú v pyžamě, kde sem měl byt spíš možná asi já, ale podařilo sa mně sehnet uctihodnú sestavu, (nebudu počítat, kolik tam bylo lidí, bych sa totiž nemosel dopočítat) ve složení já, Babouš, Karotka a dvě děvčice, o.k.m(+b.b)z.p. Cíl včelarských výletníků v zimním období bývá celkem jasný, ide sa ke Kameni. na druhý deň sice Gořka nechápal, jak sme tam mohli trefít,. když to by si netrúfl ani on za střízliva, ale když sem mu vysvětlil, že můj cíl skutečně nebyl legendama ověnčený kus šutra kdesi v lesi, ale podobně populární zájezdní hostinec nad Javorovcem, pochopil a zalutoval, proč místo do pyžama nešel s nama. U Kameňa to vypadalo jak na srazu rodiny Slunéčkovy, neboť sme tam potkali Baboušového bratranca, z čehož sme byli nadšení všeci a já asi nejvíc, protože sme si mohli vyměnit a nechat kolovat pleskačky. Na zpáteční cestě už nás teplý větr konbinovaný s mrholením nepustil kolem boží muky, takže sa moselo jít úvozem, co je včíl osvětlený lepší jak vánoční stromeček. Dopadli sme ale rozhodně lepší jak strýc Vojta, kerý sa vydal na běžkách do Karlovic, tam dorazil v pohodě, ale zpátky aby cestu se snihem hledál jak mlynář s kněžnú v Lucerně. My sme trefili bez problémů a já jako správný režisér sem šel eště na soukromú hodinu za jednú herečkú, potřeboval sem si totiž ověřit jak zvládá text a hlavně zpěv. Dopadlo to nad očekávání výborně, dostal sem štamprlu a aj masáž. A když sa příště budu trochu krotit aj v téj cukrárně, možná sa dočkám pěkných nedělních vycházek zase aj nekdy příště...

Spíš než si vzpomeneme na to, co sem dělal v nedělu, nejprv Vám mosím popsat, jak sem dneska vynervačil Babouša. Nasadil tam jakúsi anketu o tom, lesti chceme mět podobný styl debaťáku jak kdosi jiný. já si teda myslím, že náš debaťák je v pohodě a néni důvod na něm neco měnit, nemosíme mět za každú cenu debaťák jak v pohřební službě (nejmenovaný hopsakroužek) nebo neviditelný (nejmenovaný hopsakroužek) nebo sice pěkně žluté, ale bez vzkazů a přístupů jednú do roka (nejmenovaný hopsající krúžek). Takže sem dal první Ne. potom sem si řekl, za jak dlúho Babouš zjistí, že když je dneska návštěva 10 lidí a hlasů je 20, a bude čučat na monitor jako vyoraná myš, krútit hlavú a říkat "To mi hlava nebere", že by na něho mohl byt srandovní pohled. Sice sem ho neviděl, ale když mně po icq dovalil dotaz, lesti sem už hlasoval, a já sem odvětil, že nekolikrát, začalo to na druhé straně monitoru hlodat a hlodat. Spojil sa s Karotkú (hlasy mezitým úspěšně přibývaly a tvrdil, že to nejde, protože Karotkovi to také nejde. Mně to ale šlo a začalo mně jenú za čas dělat si srandu aj z nekoho jiného než ze sebe. Romík sa to snažil zachránit tým, že anketu stáhl a pět minut sa ju snažil obrnit, ale když ju tam hodil zase, za minutu už měl dalších 13 hlasů, aj když online sme byli akorát my dvá. To už psychicky nevydržal a dal tam novú anketu, do keré mně zakázal aj ten jeden hlas, v obavě, že bych sa zasej přehlasoval. No ale já sem měl za to, že když je to anketa umístěná mezi vtipama, že by to stálo za nejakú tú srandu a vidět Romika, jak sa rozčiluje nad tým, že mně výjmečně snáď poprvní za život ide neco, co mu ne, to mohlo byt hodně legrační...

No a cestú od Ondrúškú sme sa stavili na malé stavebné kontrole největší dřevěnej šopy ve Včelarech, pokáď nepočítám Škrabalovu stodolu, čili Jojdového útulného domečku. Ukázal, co má kde nového a abysme nebyli enom návštěva, co sa dojde ohřít a vypit štamprlu, obětovali sme aj dva brigádníky, Komína a Karotku, aby Jojdovi pomohli s tým, co bude potřeba. mám ale obavu, že jediné, co pro ně bylo potřeba, bylo vypit si co najspíš zbytek, kerý ostál ve flašce. já s bratrama sme zamířili k domovu, abysme splnili domácí povinnosti, poobědvali a pořešili, kdo co bude nebo nebude dělat. já sem naštípal polénka a umyl u stařenky, na závěr sem sa škrábal na húru. nelézl sem pro seno, ale pro saně a už sem valil do včelarského střediska zimních sportú, takže na Čupy, kde na mě jak na smilování už čekal Karotka a děvčica, o.k.m.z.p. Karoťákovy saně byly totiž asi nejaké pokazené, nebo minimálně očarované nejakým komunistú, neboť neustále sveřepě zatáčaly do leva a jely uplně šejdrem. Takže když sem dovalil naše staré, navíc trojmístné klasiky, mohli sme párkrát sjet až dúle z hrázky. Náš hurónský řev učúl aj Babouš, kerý sa zvihl od rýsovacího prkna a došel nás zkontrólovat, samozřejmě sa aj párkrát sjél. Když sme si dali na poslední jízdu závody, přes veškerú moju snahu sme sa s Děvčiců, o.k.m.z.p., parádně vysypali, Karotka nám totiž podstrčil jeho saně, takže zatímco on s Baboušem jel rychlosťú Knapového bývalého psa skoro až do Kněžpola, my sme zatáčali směrem k ohništi, asi proto, že tam ty saně měly dávno skončit. Po takovém sportovním výkonu nám nezbylo nic jiného, než sa jít ohřát do hospody. aj tam probíhal sportovní výkon našich házenkářských talentů, keří ale ani přes naše mohutné fandění na Chorvaty (opět) neměli a vyfičali nakonec až na 12. místo. Večer sem eště zmýšlál jet na ples do Vlčnova, ale od všeckých zainteresovaných sem byl odkázaný do patřičných dimenzí. Nevím, lesti to bylo naštěstí, nebo na škodu, každopádně sem mohl ostat doma a odpočívat. Nevyrazil sem ani do Sobolup na rodičák, neboť sem sa bál, že by mně ti sopláci už mohli říkat strýcu. Jak tvrdil Antošek, strhla sa tam aj docela solidní žduchanica asi 30 lidí, z nichž prý aj řadu z nich znám. Mohlo to byt docela zajímavé, už sem viděl, jak si lidi dávali po čuni na hodech a aj na plesu, kde sa dokonce kdysi škubaly dvě baby o jednoho chlapa(bohužel/bohudík ne o mě), ale vidět na rodičáku pléskanicu, to mohlo byt za všecky prachy...

větr věje, už tej Kačence.... No šak znáte to, jak to chodí. Sobotní deň byl ve znamení svatby Katušky Ondrúškovéj, dneska ž Mazúrkové. původní choreo sa měla menovat "padací most", ale protože to tentokrát nešlo, medvídku mysli moselo vymyslet neco inačího. Opět sem sa ukázal jako veliký vizionář, neboť sem hned do prvního veršíku zakonponoval to, že Včelary budú pod snihem jak v pohádce a ono ráno rychtik. byly pod snihem takovým způsobem, že nekeří svatebčané měli problémy s vyjetím čupku u Hájkového, a to aj přesto, že tam naši zastupitelé dali nedávno udělat novú cestu. Asi sem zapomněli na umělé vyhřívání asfaltu, budeme to na jaro asi moset znovu rozkopat. Docela komedie byla u nás hned po probuzení - kompletní mančaft létal hore dúle a chystal rekvizity a další materiál, kerý je na zatrhání potřeba, samozřejmě zbytek zatrhačú už nervózně postával před barákem a já sem eště diktoval Gořkovi říkání, kupodivu měl zese problémy přečíst můj rukopis. Na říkání padly dvě krabice od cukrového, přeca enom si poslední dobú dycky řádně povolím básnické střevo. Když sme došli na most, zjistil sem, že zatrhači, aj když měli jasně řečené, že majú choreo nachystat, tak sa na to vyprdli a s bariérú čekali až dojdeme, naštěstí stačilo poručit a za pár minut sa u mosta objevila solidní snihová bariéra. problém nastal s vybírací honcovačkú - z důvodu chybějících klúčú od hasičárny (La´da Kročilú ich vozil v traktóře po Bilovicách) sa nemohla použit klasická výběrčí kasička v podobě obalu na gasmasku, model 1944. První nápad sem měl, že když sa vdává učitelka, budeme vybírat do školní aktovky, šak jedna byla ve sklepě eště od chvójí. Problém byl v tem, že tam od chójí byla aj Antoškova mikina - možeme sa enom domnívat, lesti byla spocená nebo zmoklá, každopádně byla natolik plesnivá, že kdybych měl v takovéj honcovačce nést samicu na nahónění, tož sas mně chudera udusí spěšej, než bych vylézl ze vrát. No a protože do extrémú sa pokaždé nepůš´tám, bylo třeba najít náhradní honcovadlo. Naštěstí sa eště od tábora dochovaly takové ty indiánské honcovačky, do kerá sa při správné manipulaci vzlezú akorát tři lahváče. a Vzhledem k tomu, že si tú honcovačku sama navrhla aj ušila nevěsta, bylo jasno. Jako první sa k Hájkovém vyškrábal pasat s nevěstú - protože sme ale zvyklí na to, že první jezdí ženich, a také s tým počítalo naše choreo, nedalo sa nic dělat a nevěsta mosela zabočit ke mlýnu. Né, že bysme ju poslali kolem potoka, mosela zkrátka počkat, až jí její milý proháže cestu. Byl na to aj narychtovaný, ale nakonec si vybral cestu menšího odporu a zaplatil si za silničáře, keří mu to moc rádi odházali. já sem ženicha stihl trošku podójit, přeca enom mosel počítat s tým, že "když už si bere našu vedúcí tábornicu, kerá nám dovolila zapíjat pivo slivovicú", že to enom tak zadarmo nebude. Ale mosím uznat, že sa pochlapil, do bočnice mně pichl aj litrovku gořalky až z dalékého Skotska, je to z tej firmy, co vlastní v Hradišti ten hotel naproti spořitelně a aj když to nekerým silničářom připomínalo spíš čaj, já myslím, že by sa u teho dalo aj posedět. Posedět sme šli po zatrhání k Ondrúškom aj my, na starost nás dostal Laďa Vymyslický, což je zkušený harcovník, kerý ví co a jak sa patří. To víme ale moc dobře aj my, svatba sa mosí pořádně zapit, aby byli novomanželé po celý život spolem spokojení a štastní - a tak sme dělali, co sme mohli....

Jak ste si všimli, včéra ste deníček hledali marně, sú totiž aj důležitější věci než chodit v pondělí do práce a když už máte jako státňáci nejakých 25 dní za rok, sú chvíle kdy sa prostě dovolená vzít mosí. Ale vraťme sa k tom pátku, vypadl sem z práce a mířil sem přímo na Hlavák, kde měl byt narychtovaný je den z pátečních posilových rychlíků, kerý při konbinaci s osobákem z Olmiku sluboval vcelku svižný dojezd dom už o čtvrt na pět. Měl byt, ale nebyl, protože ho jaksi kluci od modréj armády zapomněli vypravit z depa. když si na něho konečně vzpomněli, dovalili půl hodiny po plánovaném odjezdu a eště s takovýma zgarbama, že když sem slyšel konverzaci strojvedúcího a vlakvedúcího, bylo mně jasné, že na bus ve čtyři z Kvítkovic možu enom vzpomínat. Když sem sa optal vlakvedúcího, lesti si myslí, že třeba neco stáhnem, mtak sa na mě usmál chápavým pohledem, asi jak sa díve člověk na idiota a podotkl, že těžko, protože nám zařadili takové vagony, o kerých strojvedúcí před chvílú prohlásil, že lesti pojedem víc jak sto, tak půlku vlaku poztrácáme už do Pardubic a do olmiku dojede tak samotná mašina. Nakonec sme sa do Olmiku dostali, byl sem rád, že sme aspoň topili a mohl sem si přestúpit do pátečního rychlíku na Veselí, kerý vyjížďá z Prahy o hodinu pozděj - no ale eště to dopadlo dobře, možu byt rád, že nás nepředjel nekde za Zábřehem. Takto to jistila Mašinka a bus o čtvrt na šest. S načatým večerem sem sa vypořádal velůice rychle a sice sem poctil návtěvú kvalitní sport, a aj když sem tentokrát neprokázal všecky svoje kvality a se svojú hrů sem byl tentokrát spíše nespokojen, na udělání žízně mně to stačilo. u kozla navíc byla plánovaná první divadelní zkúška. Trochu sem měl obavy, lesti sa nám podaří obsadit všecky volné role, ale podařilo sa, dokonce sa nekeré aj přidaly, už sa pomáli začínám těšit na tú slavnú premiéru, párkrát sa potrénuje a minimálně nejaká tá Thália sa bude na poličce za výčepem pěkně vyjímat. Na koci večera už stačilo enom trošku popřemlúvat Šestku, aby nebyla hlúpá a šla sa vyspat k nám, když máme ráno jakési ty radosti a starosti...

Dneskaj to mosím zvládnút rychle, před chvílú nám totiž oznámila vedúcí, že z důvodu čištění židlí sa dneska bude pracovat enom do téj doby, kdy k našej kanceláři přivalí čistící komando, což može byt každú chvílú, protože sa k nám právě stěhuje kolegyně odnaproti, že už sú u nich a že sa jí nechce sedět na mokréj židli, neboť vlka može chytit aj doma po práci při sańování se soplákem a protože potřebuje neco dodělat, tak sa nasomrovala k nám a my sme jí teda poskytli azyl. Včíl mně čučí na prsty a čučí, jak mně rychle běhajú, za chvílu sa možná optá, aj co kom píšu. Tož sa nezlobte, dneska to stójí za prd, v pondělí vám to tak jak dycky bohatě vynahradím...

Néni nad to, když sú v Praze tři centimetry snihu a u Muzea čtyři, je to tady celé vellice humorné. Cestú z práce sem zjistil, že pražské metro si chce asi zopakovat stav z léta 2002, protože ve stanicách bylo vody a vody. Tentokrát ale nenatékla z Vltavy, ale roztála z bot stovek cestujících, keří si dávali pořádný pozor, aby na protiskluzových dlaždičkách, keré pod tým bordelem plnily funkci spíš skluzových, sebú něťápli a nestali sa tak onucú, kerá tú nejčistčí tekutinu z celéj Prahy aspoň trochu nasaje. Dobří byli aj sopláci na sídlišti, keří sa válali a dováďali ve snihu před svojím panelákem, přesně tam, kde sa eště dva dny zpátky válalo neco uplně jiného. Ale co, když napadne 15 čísel, ani ty psí hovna už nejsú vidět. Snih prostě zakryl veškeré neduhy, keré tady byly, dokonca sem ze svojého okna neviděl na žižkovskú televizní věž, což je známka toho, že sněžení bylo opravdu intenzivní. R´áno už nesněžilo, ale prozměnu pěkně mrzlo. a tak došlo k naprostému naplnění Bačíkových zákonú, dalo by sa řéct, že došlo aj na BZ č.3 "Jestliže přes noc dojde k umrznutí ušlapaných chodníků, obyvatelstvo si ochotně a rádo tyto chodníky rozšíří a ušlape další zasněžené plochy, takže jakákoliv aktivita je naprosto zbytečná" Bylo to opravdu tak, ti, co sa šmatlali po včéra pracně vyšlapaných cestičkách si kolikrát radši stúpli do snihu, aby sebú parádně nepleštili. Já sem šel hrdinně po chodníku, ale připadal sem si jak Jevgenij Plusčenko nebo aspoň jak Tomáš Verner, lebo to kolikrát vypadalo, že každú chvílú vystřihnu excelentního toeloopa aj s dvojitým axelem. A vzhledem k tomu, že už nesněžilo a déčka nelenily a vyrazily ukázat svojím čtyřnohým mazlíčkom, jak vypadá snížek, už sem měl aj označkované, kde bych mohl dopadnút. Na zastávce tentokrát řidič otvíral bez řečí aj přední dveři, vyjeté kolaje ve snihovéj břečce ale ukazovaly, že silničáři jedú stále podle BZ č.2. Přitom v novinách bylo napsané, že za včerajšek vypotřebovali "téměř tři tisíce tun soli". No ja, ale nebylo tam napsané, lesti to náhodú nevysypali na jedno místo. Já sem každopádně posolenú cestu v Praze neviděl, ale je fakt, že sem zapomněl olíznút silnicu, třebas byla aj pocukrovaná. Pocukriované rozhodně nebyly schody do metra. Lesti to včéra bylo mokré, tak dneska už sa pomáli nedaly ani sejít, bylo na nich totiž tolik snihovej sračky, že sem hleděl pod nohy a aj pozoroval ostatní, lesti nakonec nedojde na toho toeloopa. Nestalo sa nic, takže sem sa mohl probit až k novinám zadarmo a valit do práce. V pátém patře na terase leží psíčkama ani lidima nedotčená peřina a výhlad na zasněžené pražské střechy, prostě zimní pohádka...

Tak sme sa konečně dočkali! To hnusné bílé svinstvo napadlo snáď po celéj republice a jak ináč by to mohlo byt v Praze, kdyby tu nebyla tá kalamitní situace. V celém tomto "mater urbium" je zmatek, tajak kdyby přistáli Paroubkovi jkamoši z Marsu anebo eště lepší Usáma hodil Nuselák do luflu, či spíš dúle do Nuslí. Letiště odmítlo pracovat, snáď proto, že by sa ty boeingy a airbusy mohli v tych 10 cm, co tady leží, načisto ztratit, a cestující by potom místo památek viděli enom bílú tmu, což mohli vidět aj doma, kdyby si dali na oči pěnu na holéní. Jak sem zjistil cestú do práce, technické služby sú všady jednaké a řídíja sa stejnýma pravidlama, tzn., aplikujú v praxi. tzv. "Bačíkovi fyzikální zákony". Hned jak sem vylézl před barák, viděl sem aplikaci BZ č.1 "Pokud možeme předpokládat zvýšený pohyb občanú po chodníkoch či jiných komunikacách, je zcela zbytečné vynakládat fyzickú námahu na odhrnování, neboť občané si sami rádi prošlapú svúj chodníček, kde silú svojích botú stlačíja snih na rozumnú výšku, kterú je dále naprosto zbytečné z chodníku odstraňovat" aplikace tohoto pravidla má aj výhodu, že si sú všeci rovni a mosíja sa husím pochodem uzpúsobit nejpomalejšímu spoluobčanovi (to by měl Jurka Orwellú radost). Já sem měl tú nevýhodu, že přede mnú sa zrovna vyskytovala jedna poněkud pevnější panička, kerá měla navíc kyslíkový dluh a tak si nezapomněla zapálit cigaretu, ze keré sem ale beztak měl víc já jak ona. No nejak sme sa dotučńákovali na zastávku, kde sem zjistil, že aj pražští silničáři znajú BZ č.2 "Jestliže na silniční komunikaci či jiné cestě možeme očekávat zvýšený počet vozidel, je zcela zbytečné plýtvat pohonné hmoty na tak marnú činnost jako je odhrňování nečeho, co beztak jednú na 100% roztaje. Řidiči sami víja, jaká vrstva je pro jejich letní či zimní gumy nejpříjemnější a ochotně a rádi si vyjedú vlastní koleje, keré jich bezpečně dovedú tam kam chcú, nebo tzam kam patříja!" takže sem na zastávce vesele pozoroval celú řadu motorových vozidel, kerá sa řídili pravidlem jak já cestú na zastávku. Sem tam to osvěžil nejaký ten zoufalec, kerý sa na letních gumách zatúlal do pruhu pro zimnú a tak tam cifroval podobně jak já ve tři ráno na hodech a každý čekal koho nebo co trefí. Zahanbit sa nenechal ani řidič linkového autobusu č.200, kerý je asi zimomřivý a tak zarputile odmítal otevřít přední dveři, nedbaje injektiv nejakého sopláka, kerý mu spílal podobným způsobem, jak sa spílá v Bílovicách na fotbale narozhodčího. 5idič ale nevytahl ani kartu, ani si nezavolal hlavního pořadatela, prostě zavřel aj ostatní dveřia nechal studentíka na zastávce svému osudu. Studenta to asi pěkně nasralo a tak sa snažil zastavit autobus sněhovú kulú (asi to viděl nekde v americkém filmu). Sice trefil, ale autobus nezastavil, enom šofér si pod fúsy mrmlal asi neco jak ten rozhodčí, když mu do kabiny donesú studenú klobásku a zapoměnú na kafíčko. cesta, kerá trvá běžně kolem dvúch minut, tentokrát trvala pět, bylo přeca enom potřeba sa uzpúsobit tym letňákom. No ale dojeli sme až na metro, kde sem sa ani nestihl podívat, lesti tá súprava náhodú nemá letní obutí...

Už zase tady byla neděla, tentokrát bez bolehlavú, sušákú či podobných vymožeností. Nejmladšák mě sice budil už na devátů, ale já sem si s vědomím, že tentokrát možu do Nedachlebic řídit aj dvoustopé motorové vozidlo, naložil k dobru eště další dvě hodinky, jak totiž tvrdí děvčica, o.k.m.z.p., spánek je zdravý, tělu prospěšný a hlavně příjemný. Túto změnú plánu sem asi změnil plány aj Komínovi s Komínkú, kečří šli na devátú a potom mě marně očekávali v cukrárně, kam sem nedorazil. Po obědě sem šel podpořit svoje koně, keří si k přátelskému utkání pozvali svoje skopčácké kolegy také z hlavníhjo města. A protože ČT4 doma eště nemáme, mosel sem zamířit do hospody. Byly tady aj zbytky italských avalanches, jako např. Gořka, Rosťa a Hugo, takže sem mohl s úlevú zjistit, že to všeci přežili a vyslechnút si nekolik veselých historek z natáčení. Při fotbale došlo aj na košt jakéjsi jalovcovéj taliánskéj borovičky, kerá mně osobně připomínala spíš becherovku, kdoví, lesti to nekúpili v Mikulově a nepřeléli do taliánskéj flašky, ale vzhledem k tomu, že to Mira sen. odšpuntovával áž přede mnú, tak to byl asi opravdu domácí výrobek taliánských pastevcú. No ale nejak sem při tom koštování zapomněl sledovat čas, následkem čehož sem po přesunu dom dostal huláka a navíc sem zmeškal přímák do Prahy v Otro o dvě minuty. A protože nejsu žádný Emil Zátopek,kerý by to doběhl, nezbylo než sa přesunút do Přerova a počkat na rychlík právě tohoto jména. Abych vám přinesl zajímavú reportáž a mohl si připadat jak ten Egon Ervin Kirsch, vydal sem sa hned do kulťáku. Ovšem setkání to bylo velmi tragické. Tentokrát sa tam kupodivu nevyskytoval inventář v podobě hospodského v zástěře zubr, kerého sem tzam potkal dycky, ať už byly tři ráno nebo tři odpoledňa (asi už sa uchlastal), ale dvě jakési baby, ale hlavně asi 25 houmlesú, keří evidentně cucali svoje pivo tak od včerajška. Zkrátka nebylo kde si bezpečně a pohodlně kde ani sednút, ani stúpnút, a protože sem nechtěl dopadnút jak Julda Fulda, či spíš Mira Lapčíkú, tentokrát sem kulťákovi řekl NE! 3el sem do nádražní haly a tam sem pochopil, proč sú všeci bezdězi zalezení v restauračním zařzení 4,5. cenové skupiny, v nádražní hale, kerá lóní dostala nový kabát a nové dveři na fotobuňku, byly všecky dveři rozglábené a kosa tam byla jak na sále když je zkúška před hodama s muzikú. to v kulťáku byl sice smrdek, ale teploučko. řekl sem si, že na takový komfort sa možu vysrat a jel sem na Emila počkat do Olomúca, sedl sem do vytopeného osobáku a jalo sa. V čd centru v Olmiku sem nafasoval čtení zdarma do vlaku a už sme to potom s Emilem bez problémů doběhli. Jedinú vadu to mělo v tom, že sa ráno zas moselo vstávat do práce...

V sobotu sa má v plesové sezóně plesat, bylo rozhodnuté, že sa pojede na Celtik ples do novéj staroměstskéj sokolovny. Kaplan kúpil pro farníky 40 lístkú a všemožně to inzeroval. Mě napadl při nákupu lístkú malý žertíček a sice sem kúpil jeden navíc, zazvónil sem u Štěpánú a s dovětkem "toto je pro Karotku" lístek předal a odjel. Cíl byl jasný, sehnat na večer řidiča a navíc sledovat Karotku jak paří na jeho oblíbený hit "V téj naší ááálejíííí". bylo třeba sa připravit na plesání. V rámci příprav sem účes typu "Einstein"vyměnil za typ "solidní bankovní úředník". Posléze sem zavolal Karotkovi v kolik teda jedeme, načež sa mě dostalo odpovědi, že Karot pojede tak maximálně ke Kozlovi na žluťáka, protože sa mu nikde nechce. Pochopil sem, že sa schyluje k pěknéj mizérii, protože by sa mohlo stat, že tam nebude do čeho rýpat ani s kým tančit. Nejlepší lék proti čemukoliv je zdařilá prevence a proto sem nelenil a zavolal děvčici o.k.b.b.m.z.p. Po předložení nekolika pádných argumentú (šak sem na to tolik rokú studoval) pochopitelně nezbývalo než svolit, takže sem získal neenom výborkú a šikovnú tanečnicu, ale také objekt, do kerého sa dá dobře strefovat bez rizika způsobení její psychické či mojéj fyzickéj újmy. Staroměstská sokolovny, stejně jako děvčica o.k.b.b.m.z.p., vypadaly opravdu velice dobře, skoro by sa dalo řéct, že neco tak pěkného sem už dlúho neviděl. Aj když sme přišli pozděj, nic nám neutéklo, šak tá cedula reservé u volného stolu byla najisto pro nás. poté co vyhlásili předtančéní, sem vymyslel taktiku jak všecko vidět z první řady a tak sme po skončení sady šli jakože zkontrolovat tombolu. No a když nastúpila teneční skupina, kerá sa sice oficiálně nijak nemenuje, ale já sem ju okamžitě podle černých oděvú a charakteru plesu pojmenoval "Černoprdelníci", všecko sme měli z první ruky. A tak sme mohli zjistit, že nekeří z tanečníkú umíja počítat do čtyrech a čím má tanečnica orvanější hadry, tím jí ten tanec ide lepší. Čím dál lepší sa jevili aj nekeří naši dorostenci, keří sa rozhodli katolíkom ukázat, jak vypadá narvaný šaolinský derviš. portože já už su starší, nechal sem skupinu D.V.D., či V.H.S., či jak sa to menovalo, na pokoji a radši sem sa věnoval inačím zálibám, jako byl například košt nealko sodovek. kyž totiž odpadl Karotka, mosel sem si vzít jeho roli, ale když už sem měl tú imidž solidního bankovního úředníka, tož proč né. Kúpil sem aj jakúsi tombolu, ale vyhrál sem hovno, dokonca to tam bylo v obálce aj napsané. Měl sem nápad, jak zaplatit výlohy plesu, a sice sem chtěl posbírat nevýherní obálky, dvoje krabičky od tyčinek a vyslat dvě volavky, čili našeho Antoška a děvčicu, o.k.b.b.m.z.p., aby to dál protoli výhry chtivým spoluplesařom. Ale Gen mně řekl, že by to bylo jaksi nečestné a nesportovní a že takové finty dělajú akorát dervišovi spolužáci na prúmylovkovém plese. O poznání lepší dopadl náš Pepinek, kerý vyhrál sadu "Domácí kutil od firmy Tradix" Problém byl v tom, že Pepinka to nebavilo a tak sa prostě sebral a šel dom. Jako správné dítě štěstěny chytil pod kaštánkama hned prvního stopa a stihl eště aj Karotku u Kozla. mohli tak sedět vedle sebe a dívat sa, jak vypadá poukaz na cenu č. 81, Pepinek si ho totiž ze Staráku vzal sebú v peněžence. Možná si říkal, že by andulky zase mosel dávat Pištovi, tak tam tú cenu radši nechá. My sme tam ostali sice bez výhry, ale až do konca (zpestřéním závěru byl evidentně vytočený nejmenovaný tatinek Milánka Trojkového, jenžto nemohl ve dvě ráno nalézt svoju ratolest) až do doby, než sme si mohli poslechnút to Karotkovo oblíbené "V téj naší ááálejííí"...

V sobotu sme sa věnovali bohulibé činnosti a sice vražďéní, oškubávání a obírání kačen. Od téj doby, co sa péří nedrhne, protože většina děcak má beztak na péří kdejakú alergiu a kvalitní peřiny zé zaručeně umělých vláken Vám donese cigánka až do domu, je škubání kačen značně jednodušší než za našich mladých let, kdy sa mosela kačena opatrně oškubat, péří pozbírat a oprat, aby měly baby u čeho plkat. Náš tata má vymyšlené docela kvalitní know-how. Když je totiž kalafúna dobrá na prase a jecho chlupy, tak je dobrá aj na kačenu a její péří. Když k tom přidáte maminčino nevinné podrýpnutí, lesti to tú kalafúnú pocukroval pořádně, dostanete obírací stroj par excelence. Po spařéní sa péří pěkně slepí a když do teho nasraný tata vloží všecky svoje emoce, vypadá to, že sa kačena sedře z kože snáď sama. Oškubanú kačenu poté hodíte na stúl do sklepa nejmladšákovi, aby si poobírál, šak u toho može aj sedět a je to lepší jak nejaká počítačová hra, protože kačena to nikdá nemože vyhrát.

V pátek sa nejak obrátil reklamní slogan českých drah, kerý měl poukazovat na výhodu vlakového spojení v situaci, kdy auta stójíja v zácpě a vláček si to zatím bez problémů fičí. V pátek to bylo přesně naopak. zatímco auto má výhodu, že když mu přes cestu spadne strom, može to buď objet, nebo aspoň vycúfat, pokáď neostane přímo pad tým stromem, vláček takovú možnost nemá. Z kolejí zkrátka neuteče a s cúfáním to také néni žádná paráda, kór, když je mašina elektrická a dráty sa válú po zemi. No a následky téj větrnéj patálie postihly aj mě. Přemýšlál sem, proč to opojmenovali zrovna Kyrill, když já nikoho tak divokého neznám. Sná´d to byl odkaz na křesťanské dějiny Evropy, věřím tom, že sa při búřce nekeří aj naučili modlit, s malú inovacú "Kyrille eleison". No ale že Češi už sú jakúsi dobu národ ateistický, Kirill sa nad nama moc nesmilovál, kupodivu nejvíc to schytaly západní a severní Čechy. Tak to dopadá když vyženeš zbožné Němce a nahradíš to Severočechama. Od nového jízdního řádu, kdy na ústředí vlakové dopravy hráli hru o to kdo vymyslí delší trasu pro vlak, jezdíja skoro všecky vlaky k nám až z dalekého Chebu. Ono to vypadá krásně, když vidíte trasu třeba Cheb - Vsetín (Bečva) nebo Cheb - Veselí nad Moravú (Šohaj), ale praktické dopady už sú horší. Neenom že riskujete, že sa vám cestú vagóny, keré už sú dávno za produktivním věkem a nemožú sa dočkat cesty do Tlumačova, v prúběhu 625 km dlúhé cesty prostě rosypú, je docela reálné, že prúser, kerý sa stane v kerékoliv části sítě čd, sa zákonitě mosí projevit na jízdní době tak dlúhého vlaku. No a tak sa stalo aj v pátek. v pohodlí svojej kanceláře sem mohl na babitronu (stránka se zpožděním vlakú) sledovat, že Bečva má 135 minut (do konca směny sa dostala až na 155) a Šohaj enom 61 (osciloval od 45-70), takže z práce v žádném případě spěchat nemosíte. Na hlaváku byla potom komedie k popukání. Nervózní cestující, z nichž nekeří fakt mohli na Bečvu už čekat třetí hodinú, ju vzali doslova útokem a zcela bez povšimnutí nechali Šohaj. Takže odjezd byl následující - jako první natřískaná Bečva, 15 minut po ní poloprázdný Šohaj a 5! minut po něm rychlík 701 Praha - Přerov, samozřejmě úplně prázdný. Normální firma by ten poslední vlak zrušila a spojila by ho se Šohajem, kór když zastávky majú totožné, ale to bysme chtěli po čd moc. Já sem seděl v šohajovi od Pardubic sám v kupé, kdybych jel o pět minut pozděj, mohl sem sedět sám ve vagóně. Ale zasej možu byt rád, že sem neseděl, vlastně nestál v téhj Bečvě. Po příjezdu do Staráku sem přesedl do kačeny, kerá měla jet a také jela na čas, takže sem na minutu přesně stihl 20.30 výletní bus přes Javorovec. Cestú na autobusák sem sledoval zvýšený pohyb mládeže směr k šesti. Co sa tam děje sem poznal, když sem prošel mezi čtyřema nafintěnýma kočičkama. Měl sem pocit, že su snáď na exkurzi v odvykací léčebně drogově závislých a dali mně čuchnút toluen, protože z teho odéru, co sa za něma tahl sem sa zakuckávál a vydýchával až k autobusáku. Tam na mě čekal "modrý šíp" a bez zpoždění mě hodil až ke Kozlovi. A tam bylo lepí jak v Bečvě aj Šohajovi...