Následující víkend sa nesl ve znamení uvěřitelných aj neuvěřitelných zážitků, keré člověka potkajú při sjíždění jakékolv řeky, včetně Berounky, na kerú sme měli namířené my. Sopláci ve škole sa učíja, že Berounka začíná v Plzni a tam sme měli namířené aj my, což znamená partyja od nás z práce + jedna posila, Gořka. Vedoucí zájezdu to komentoval takto: "Když Pavel říkal, že doveze bráchu, tak sme mysleli, že nekoho mladšího, kerý rozhodně nechalstá tak jak on" No prostě čekali Svačinu, došlo eso. Organizování cesty sem nechal na našem IT, což sa hned ze startu ukázalo jako né šťastná volba. Odjezd byl totiž oplánovaný ze Zlíčína žlutým busem student agency. plán sice krásný, ale jeho realizace v pátečním odpoledni bez zakúpené místenky nereálná. přitom, když sme vyzvedával Gořku na Hln, kde sem si mimochodem v megasekáči zakúpil kluxusní pokrývku hlavy, tak sme sa podivovali, proč sa táhneme kdesi za Prahu na bus, když sme mohli jet v luxusních německých vagónech mnichovského rychlíku. Když nám teda žlutá mafie řekla, že nás ani náhodú nepobere, vzal sem to do svojích ruk a řekl, že sa pojede vlakem, neboť do Plzňa najisto jezdí rychlík každé dvě hoďky. A tak sme vyrazili na Smíchovské nádraží, neboť když ste na žlutém metru a jedete na západ, néni třeba sa táhnút až na Hln. Navíc ač je nádraží jedno z nejodpornějších, nádražka je celkem v rychtiku. Zakúpil sem hromadnú jízdenku a šupky dupky do nádražky, kde sice točíja značné podmíráky, ale jinak celkem kmitajú, takže sme stihli trojku. Před plánovaným odjezdem Gořka vyrazil pro kuželky a baby na záchod, následkem čehož sme to měli dost naknapíka. Už nevím, kde nastal ten komunikační šum, "Já mám za to, že sem řekl "Za mnú přes jedničku", nekeří tvrdili že "za mnú z jedničky". Každopádně, když sem sa u vlaku na třetím nástupišti rozhlédl, za mnú šel akorát Gořka, kerý je tak zvyklý z táborů, a Olí, kerá mně dělala háčka, takže sa mosela logicky držat zadáka. Protože ale 3 ze 7 néni většina, optal sem sa vlakvedoucí, kolik je eště času, kerá mně odvětila, "nic, máme na volno."

Ráno maminka počítala synáčky a budila jich do kostela , ale né a né sa dopočítat. Gořka totiž na žebříňáku byl až do konca a protože sa eště neskončilo, tak bylo jasné, že doma v žádném případě nemože byt. Jak sme zjistil za týdeń, nekeří nejmenovaní jedinci, jako je třeba Hugo tam vydržali vystupovat až do šesti hodin nedělního večera. Možná bych tam vystupoval také, nebyt teho, že sem obdržal pozvánku do divadla od děvčice, o.k.m.z.p. Takže po kostele sem místo do cukrárny valil dóm sbalit sa na cestu a vyrazil sem už v před jedenáctů na Prahu. Když sem si balil svačinu a k tom dva lahvoně, maminka měla sice nejaké připomínky, ale řekl sem jí, že odpoledňa tady bude plno besedy na púťi a že já si tu púť chcu udělat také aspoň ve vlaku a že by mě mohla k pagáčkom nabalit aj půlčana, aby to byla púť se všeckým co má by. půlčana sem nedostal, ale aj tak mně aspoň zostaly ty lahváče. Nadpis sice zní zavádějícím způsobem a tak si možná nekeří říkáte, že sem určitě to divadlo díky dochvilnosti čd nestihl, ale bylo to ináč. Tak sa totiž menovala hra pro dva herce, konkrétně jednu českú herečku, kerá už dávno netráví léto s kovbojem a jednoho slovenského herca, kerém nedávno umřel jeho tlustý kamarád, no aspoň že mu ostal Labuda. Bylo to v rámci léta hereckých osobností ve Švandově diadle na Smíchově, což je jedna z mála budov Smíchova, keré vypadáaspoň trochu upraveně a čistě, pokáď nepočítám moderní zástavbu na Andělu.Hra to byla vskutku poctivá, byla to konverzační komedie s prvkama tragédie či nečeho jiného, trvala tak akorát, abych nemosel odbíhat na záchod a byla bez opřestávky, takže to utéklo jak voda. Podle teho, co říkali divadelní odborníci (aspoń sa tak tvářili),co šli před nama, to bylo nejlepší představení, keré letos viděli. Já to možu potvrdit, aj když u mě to možná bude způsobené tým, že sem letos z divadla viděl enom to, keré sem si napsal sám, a to bylo přeca enom takové hovénko. Příště na fašank budu asi moset vymyslet konverzační a nebo konzervační komediu, protože to včíl letí...

Už od doby, kdy sem po oslavě svojích osmnáctin v přímém přenosu před celú dědinú zkolaboval, mám ze mše u kapličky respekt, a snažím sa dycky byt v pohodě a né po draku. Letos sem to měl usnadněné tým, že sa púť spojila aj s následnú zábavú v podobě včelarského žebřiňáku, takže k dokonalé imitaci podobné akce v Bílovicách chybíja enom komedianti. Aj když za komedianty sme byli asi my dvá s Gořkú. Na žebřińák sme chystali dřevo a že už ho chystáme jakýsi čas, věděli sme , že pod Čupama už je suchých stromů poskrovnu, ale nakonec sme si zaradili, kór když sa nám podařilo ulovit luxusní polozhnilú třešňu z vrchu. Jak sa čas nachyloval, bylo potřeba dovézt ke kapličce lavky z Čup a po mši zase zpátky. No ale že sme eště moseli zpátky pro dřevo, dopadlo to tak, že sem valil ke kapličce ze pět pět a potkali sme sa s farářem služebním vozidlem, já traktórkem a on felckú (otázka je, co je po ujetých kilomerech větší zgarb) Stroj sme nechal u Klimkového a valil sa přesléct, na nejakú větší higienu nebyl čas. První čtení měl číst asi nekdo jiný, ale nakonec sem to nafasoval zase já. K tom sem dostal eště jednu funkci, notorického spravovača stanu u kapličky. Větr totiž dycky zhazoval tyčku, kerá potom padala Vojnovi na hlavu. A že větr fúkal jak papežovi na pohřebě, spravoval sme tyčku furt, až do momentu, kdy sem si všíml, že to jakási dobrá duša slepila papírovú páskú k sobě, takže stačilo to roškubat a bylo to v rychtiku až do konca, kdy to po požehnání spadlo celé. Tetiny sa rozcházali a já sem valil v kostelovém pro traktor, abych mohl lavky odvést a traktor zaparkovat. Hoši mně to pomohli naložit a já sme vyrazil na Čupy. tam sem myslel, že mám mámení, protože kolem žebřiňáku sa motalo asi osm mladých šikovných bab, nacvičovaly lecjaké choreo a podobné móresy. Byl sem z toho tak vyvalený, že sem všecky lavky složil sám, ani sem na nikoho nečekal. Stejnak bych sa nikoho nedočkal, protože všeci zamířili pomoct odnést lavky ke Knotom, což je šméčko, ńahrazující cukrárnu po kapličce, akorát místo paní Kolaříkové je strýc Laďa. byla tam sestava jak dycky - Babouš, Komín a Jura (aj když ten sa nepočítá, neboť je místní) Dali sme si pagáček aj po baňce, šak púť je přeca enom jednú za rok, no ale že sa chystal ten púťový bigbít, šel sem čepovat pivo Ludé tak jak každoročně padali do mdlob eště spíš než sa napili, stačilo jim zjištění, že pivo stojí 12 Kč a baňka je k tom v ceně. Jako první sa představily ty mladé baby měly dokonca akj nejaké umělecké méno, neco jak saky-paky nebo škŕk bŕk. Docela jim to aj ladilo, vzpomněl sme si na svoje gymnaziální roky, kdy sem v rozličných hudebních tělesoch neladil enom já, ale ostatní byli tak dobří, že mě dokázali schovat (většinú). Interpretú sa tam vystřídalo eště nekolik, největší zájem sklidili harmonikář se svojím bubeníkem, lebo sa 90% lidí ptalo, lesti si náhodú nepoplantali akci a nemajú hrát nekde na srazu pětasedmdesátníků. No ale že hráli už za startu, kdy chybělo divákom eště to správné zaujetí, nedošlo na žádné veliké tancování a nebylo tak potřeba vyhledat doktora Sovu či podobného ortopéda. Najlepší to stejnak bylo nakonec, kdy sa tam vměstnali tři výborní kytaristi a Hugo, univerzální přebírač cen a sluchař. Abych nezapomněl, na shnilé třešni sme objevili obrovský exemplář cizopasné huby. A tak sme sa s Gořkú rozhodli, že za dlúholetý přínos žebřiňáku udělíme cenu Včelarský choroš. Cenu nepřevzal Hugo, ale Mara Fuksú, jehož nadšení neznalo mezí a tak nám hrál až do rána. tak jak dycky...

Onehdá v pátek byl na programu táborák na hřišti s vedúcíma a smradama, co s nama byli na táboře. Já sem dostal za úkol ten nejtěžší, a sice domlúvit sa se starostú, lesti to možeme pořádat. Úkol byl těžký proto, že sme sa furt zapomínal optat, aj když mně to Gen neustále připomínal, lesti to mám domlúvené, dycky sem řekl, že to domlúvím a tým sem to měl vyřízené a zapomněl sem na to. Nakonec mně to ale Medvídek předhodil, takže sme svoju povinnost splnil. Rychlík šohaj také soplnil svoju povinnost a byl zpožděný eště víc jak dycky, dobrých 50 minut sa počítá. Lístek sme měl stejnak do UH, lebo byla zavřítá Topolská silnica. A tak sem sa viděl, jak v pohodě dorazím výletním busem, co jede v půl deváté. Dokonca sem aj po cestě z vlakáču přidál do kroku, aby mně to náhodú neujelo, ale bál sme sa zbytečně, nemělo mně co ujet. Geniální výlukový jízdní řád mně totiž nabídl, že sa možu jet podívat max. do Topolné 20.45, ale přes Otrokovice. Se mnú tam seděla skupinka podobných zúfalců, keří také vypadali na to, že by jím stačilo dojet enom do Bílovic. Kdyby byla jiná situace, tož je to v cajku, seberu sa a idu do hospody, protože 22.40 nezrušili, ale když byl ten táborák, tož sa mě tam tvrdnút nechtělo a tak mosel zachrańovat Antoš. Když sem sa konečně dovalil k táboráku, zjistíl sem že děcka už sú doma a Babouš s Karotkú v hospodě,ale eště pořád tam bylo dost vedúcích a občas sa v odlesku ohňa zaleskly oči a občas aj půllitry. Ze smradů ostali akorát Bohuš se Svačinú, čehož sme střeklhbitě využil a klasickým šméčkem, že majú za cestui brambůrky, sem jich poslal pro pivo. Práca vrchních sa jim asi lúbila, lebo brambúrky na lístku sa objevily asi troje. Sílící mrholéní nás vyhnalo pod střechu do klasického úkrytu v hasičárně. A tam už sa to rozjelo naplno. Když sa přestaly ligotat půllitry, protože byly prázdné, kerýsi dobrák poručil po zelených. Aby to nebylo tak fádní, tož Komínova Hanka vymyslela, že budeme hrát vítr, což je konbinace půl štamprle zelené a půl štamprle rumu, je to takové to mňam mňam mňam mňam mňam. v konbinaci s piviskem sme si dali autorské čtení deníku pražáka, neboť sem dodatečně k narozeninám obdržel od Ády dárkové balení loňského ročníku. Větr sa eště nekolikrát otočil a tak sa néni čem divit, že časem přerůstl v uragán. ´Do největšího víru, či spíš tornáda sa dostal Laďa Blahú. Sviňa větr ho přehodil přes plotek u praúplečky a né a né sa utišit, aj když ty zvuky nepřipomínaly zrovna větr, ale spěšej vodopád. Nechali sme ho chudáka vydýchat a nejak mně to nedalo,tož sem sa ho rozhodl doprovodit dóm. Když totiž nasedl nma kolo, dojel akorát po obchod, lebo sa předním předním kolem zastavil o obrubníky. A né o jeden, ale o celú paletu, kerú tam nechal Vyorálek při opravě Kuchyněk. Nakonec sme šli radši při kole, kdoví kolik by po cestě bylo takových překvapení. No a potom už sem sa šel podívat aj na Babouša, kerém už beze mě začínalo byt smutno

Tož dneskaj sem sa podíval do kalendářa a zjistil sem, že už su v práci celý rok. Za ten rok už sem sa naučil, s kým sa dá mluvit a s kým moc né, kdo je dobrák a kdo Krakonoš, kdo ze svojého nehne a chybu hodí dycky na ty druhé a tak. Také sem si všíml, že sú tu lidi, co vypijů stejně piv jak já, že sem následkem nezdravého stravování přibral pět až sedm kilo, načež sa mně udělal úřednický břuch a když jednú přeběhnu nebo přebruslím hřiště su zadýchaný jak eště před rokem po zápase. Naučil sem sa, že s vedúcí a ředitelem sa dá neenom mluvit, ale na firemních chlestačkách aj vypit a že když nekdo hodí na takovéj akci tyčku, nebo shodí pinpongový stůl, nic sa neděje, zasmějem sa a jedeme dál. podle toho, že sa mě celkem třikrát změnil plat a dycky směrem navrch mám pocit, že mě aj nadřízení majů docela rádi, aj když si myslím, že by mě mohli mět eště radši. Já jich mám najradši, když sú pryč, třebas jak toto úterý, kdy byli odjetí na zemi živitelce. A protože kámoška slavila narozeniny, tož sme bačovali v jejím kanclu už od oběda. Stačilo enom přepojit telefóny do jednoho kanclu a večírek sa mohl začat. Využil sem plně výhod dárků, keré sem od nich dostal na narozeniny. Jednak mám luxusní šanon, ve kterém místo spisu sa nalézá půllitr a šest štamprlí (až budete v Praze, stavte sa na baňku, tak jak Gořka v pondělí) a také sem vytáhl krabicu s papírama, kde je místo papíru basa plzní a eště bonbošku, co sem dostal od nejakého packy. Prdl sem to eště chladit do ledničky v kuchyňce, kdo to má pit v kanceláři v kancelářské teplotě. Když sme vypili všecko, co sme měli, nezbylo než sa přesunút do hospody, kde sme si mezitým zavolali, aby nám dali dělat topinky, ať je do čeho kúsnút. Končit akcu v hospodě a né v práci je rozhodně lepší jak končit v práci všecko - tak jak sme končili, když sa s práců lúčila kolegyně. To když sem při uklúzání odnášal stůl z chodby do kanclu, nejak sem zaškobrtl a jak měl ten stůl enom takové vetché nožičky, tož sa mu jedna ulomila. Ja fix, co včíl, už sme sa viděl, jak siu zas všeckým pro srandu a hospodářce cáluju stůl. Ale že nejsu žádný trúba a všíml sem si, že si teho žádný nevšíml, hodil sem to nožkama hore a podumal jak to napravit. Vyštíplé lamino sa spravuje dost blebě, ale že mám nejaké ty stolářské jirgeny, zašel sem si k Itýmu pro šrubovák a pustil sa do opravy. Z krabice od papírů sem si vystřihl čtvereček, podložil tým nožku a šrúbky sem tlačil našikmop do vyštíplého lamina. Sice žádná paráda, Gořka by to určitě spravil lepší. Enomže já sme nebyl u Sm,olky v dílně ale u nás v kanclu. Prohlásil sme stůl za spavený s tým, že sa na něm dá psat, ale tančit bych na něm nachtěl. v ten moment sa otevřeli dveři a došel najvětší firemní brávek no a sedl si přímo na stůl svojíma 120 kilama. tož naprázdno sem polk a nečekal sem nic jiného než to, že sa stolu rozjedů nohy jak kozlati na ledě a to už nespraví anio Gořka s veškerým vybavéním co v práci majů. K mojému velikému a příjemnému překvapéní sa nic nestalo, asi znak buď kvalitní práce anebo opileckého štěstí. Zrovna včíl, když sa tu stavil Gořka, byl sme mu nenápadně ukázat svoje dílo s tým, že sa kolegyni ten stůl zdál trošku rozviklaný. Odborník na slovo vzatý mě radil jak pan Lorenc u lesa a já sme to pod jeho dohledem odborně přešruboval. Takže včíl zlomená noha drží lepší jak ty zdravé. Důfám, že mně tak bude držat aj práca kerú tady mám, že si žádný nadřízený nepřečte dnešní díl deníčku a slovy klasika to uzavřu "A kdyby byla na stole štamprlka, nezlobil bych sa"

To je hrůza, člověka ty baby ani nenechajú pořádně si potrávit, furt čučíja na ten monitor,m kdy sa objeví nové vydání deníčku a z nedočkavosti jim tečú grindy na klávesnicu jak Baxovi, když viděl ve Včelarech fenu. Ráno do kostela sa se mnú vypravily enom dvě švédky, ináč zbytek spal jak zabitý, je jasné že když neznajú pošťáka co chodí v osm, těžko možú znat aj farářa, co slúží devátů. Došli sme akorát a zkušeně zamířili na chóru, kde sem si mysle, že budeme schovaní. Šula nás ale asi napráskal, a tak si nás vzal farář před požehnáním do parády, vyptával sa, jaké bylo čtvrtstoletí a tak. Řekl sem mu logicky cenzurovanú verzi, přeca mu nebudu vyládat všecko, včetně toho, co sa mně přihodilo večer. Nejak mně nesedla poslední kroková štamprla před bigbítem a tak sem věděl co bude následovat. Švédy sem zavédl do kulturáku a sám sem sa šel podívat za telefonní budku,, abych tam dal volný průchod emocím. Na písku vedle sa hrál náš malý súsed a když mě viděl, jak tam pěkně rozjímám, nedalo mu to, aby sa neoptal. "Zvlacíš?" "Jo" "Tak to jsi asi snědl něco špatného" "Hmm, asi muchu" Dokončil sme dialog a šel to spláchnút ke Kozlovi piviskem, ale túto story sem farářovi říkat rozhodně nechtěl. Zato švédkám sem ukázal zajímavosti našeho farního stánku, včetně evangelistú a andělú strážných. Farář sa dal s holkama do řeči a dokonce došlo aj na jeho mateřštinu, Klaudie je totiž poloviční polka. Následovalo klasické kolečko ze hřbitova do cukrárny, aby švédkám bylo jasné jak vypadá neděla. Eště sem sa stavil u strýca Janoty, aby z téj oslavy měla neco aj mamka se stařenkú, když sa tak pěkně postaraly o švédský materiál. A šlo sa k domovu, kde sem našel švédy pěkně naskládané na dvoře, Sváča jich byl opověřený svolat před obědem do guče. Poté co sa obudil Gořka, pokračovalo sa v baňkovacím maratónu, Gořka vykládal švédom o bigbítě a jak je zklamaný, že tam nedorazili a oni poslúchali, protože tam nebyli aj když mohli. Aj když nevím, nakolik jich zaujal Gořkúv příběh o tom, jak ze startu zalézl do sklepa a tam ostal až do konca, neboť sa tam potkal s Rosťú Blahovým, což je dycky na dlúho. Když nás maminka svolala k obědu, zjistilo sa, že nekeří švédi dajú enom polévku, asi také zezřali nechťa muchu. Po obědě sa při kafé maminka předvédla s vázaním átků k velikéj radosti švédů, protože si ve slováckéj jizbě jistě připadali jak na předváďačce v muzeu. Enom nevím, lesti sa předváďačky pořádajů s gořalků a pivem (Jarošov už došel a tak spojka mosela valit doplnit zásoby do cukrárny.) No a úderem půl třetí sme sa vydali k autobusu do UH, kde eště proběhla krátká a výstižná proghlídka města, s nečekaným shledáním. Babouš totiž vézl za Market na vlak a tak sme sa my oslavenci potkali eště jednú. Nekolik fotek a dovalil rychlík do Prahy. Lahváče sme kúpili až ve staráku, kde na peróně René zjistil, že nemá jedinú ďáblovu tyčinku. Snažil sa vrátit do bufetu, ale tam mu řekli, že nejbližší ďáblovky sú na benzínce. tam sa mu nechtělo a tak začal žebrat po vagóně. Narazil na partu kuřáků, ńé však Ďáblovek, nýbrž eště silnější vaty, keří mu sice nabídli špeka, což ale odmítl. Nabízali asi aj průvodčímu, kerý evoidentně nepohrdl, protože u Pardubic vypadalo, že na chodbičce začne létat. Smál sa jak měsíček na hnoji a enom hlásil "Máme zpoždění,hahaha, máme zpoždění, ale nic se inak neděje" No prostě komedie. Dovalili sme bez problémů do Švédska a s Reném sme šli eště na jedno, bylo potřeba udělat pěknú tečku za luxusním víkendem...

tak sme bodli to zatrhání (fotky ze zatrhání Karoptka zatvrzele odmítá umístit na rejče, zkuste ho po icq otravovat, ať ich tam pichne) a šli sa schovat do hasičárny spíš než vyleze slunko. Slunko už vylézl, ale byl strašně pošúlaný, jelikož sa večér navalíl snáď ze všeckých oslavenců najvíc. Enom tak seděl na lavce a mžúral ospalýma polootevřenýma červenýma očkama, že sem měl chuť ho hodit jak to koťacko přes plot k Šipkom, ale táhajte sa po ránu s tykým brávkem. Zatrhači zapracovali na bečce a mezitím sa z kulturáku, kde měli ubytovnu, začali trúsit ochrápaní švédi. (Na to, proč sa pražákom říká švédi, sa optajte Surina, ten tvrdí, že sa jim takmdycky říkalo). Nekeří vypadali, že si sednú vedle Babouša, aby sa sladili, ale to sa néni čem divit, jednak na přísun gořalky v kombinaci s piviskem v množství větším než malém nejsú zvyklí a jednak jak známo, tak pošťáka, toho nemožú znat, ten chodí v osm. No ale na to, že nekdy spí i do dvanácti sa vybrchali všeci a tak sa mohli přesunút k nám na oběd. Naši mně totiž ke čtvrtstoletí dali originální dárek, a sice to, že budú vařit a starat sa o to, aby švédi nezdechli hlady, kór když Hanka zavírá obchod v momentě, kdy nekeří eště nevstali. Na oběd byla kačena, což nejvíc ocenil Gořka, kerý kačenu, narozdíl od švédů, moc nemosí(prej to dycky v práci dojídá až do středy) Ke kačeně samozřejmě pivo Jarošov, akorát tvrzéní, že je to místní značka už pár roků zní trošku divně. Po obědě a siestě sa šlo na výlet, plán byl jasný,jít ke kameni podívat sa na Javořinu. Když tata ale viděl ten materiál, prohlásil jasně. "tož to vidím tak na tančák maximálně" a proroctví sa samozřejmě vyplnilo. Už u boží muky vyplazovali švédi jazyky jak Bax a když sa dohňétli na tančák, nekeří byli tak zmožení, že si nedali ani pivo. Zavolalo sa holkám Pavlíkovým, abych měl nekoho místního a s kým si povykládat, protože švédom moc do řeči nebylo, asi za to mohla nadmořská výška na kerú nejsú zvyklí. ten najvětší švéd dokonce usl na lavce, div pod jeho 120 kilama nerupla. Když sme sa skotúlali z kopca, vzál sem jich dóm a optal sa jich, co si dajú. Čekal sem, že si dajú pivo a baňu, tak jak já, ale oni prej že si dajú sprchu a kafé. prostě švédi. Říkal sem si, že to je v rychtyku, že sa asi buď před bigbítem chcú osprchovat a navoňat, aby dělali dojem a eště mě napadlo, že sa možná kúpů jednú za týdeň a zrovnma je sobota, ale ani jedno asi nebylo správně. Když sme po večeři došli do hasičárny, né že bych byl nejvyspanější, ale hodlal sem tento hendikep na tanci eliminovat. No ale švédi sa postupně začali trúsit do ložnice s tým, že idú spat. Prostě švédi.

Vzbudil sem sa už v sedm z pochopitelných důvodů, keré byly následkem množství vypité tzekutiny nazvané pivo z předchozího večera. Uvažoval sem o tom, že enom vyběhnu nekde za roh a zalezu zpátky do spacáku, ale když sem otevřel dveři z pekla do hasičárny, zjistil sem, že Zbořidlo a Zlomidlo eště furt fungujú a pokračujú ve večírku a přesnočce. Nedalo sa nic dělat a tak sem si jako oslavenec natočil piovo a sedl si vedle nich. Bečka byla eště docela plná, čemuž sa néni co divit, protože na ňu v pekle čekaly dvě prázdné sestřenice. Při vykládání sem začal pomáli uklúzat, byl tam nepořádek asi jak, no asi jak v hasičárně po jakékoliv akci. Co Vám to budu popisovat, šak si to umíte sami představit, enom podotknu, že hromada piva sa dostala aj našim prasátkom, šak když večírek, tož pro všecky. Nevím jak a kdo, ale vzpomnělo sa, že sa Gořkovi vdává starodávná láska, a aj když Gořka nevypadal na to, že by zrovna nadvakrát truchlil, bylo jasné, že je třeba Moniku zatrhnút, dookáď je eště Dohnalova. Na vymýšlání nejakého velikého chorea nebyl čas a ani Medvídek po ránu zrovna nadvakrát nefungoval. Ale že nejaká říkanka mosí byt, zapínal sem MéĎu, až sa z něho kúřilo. Začal sem mět pocit, že mě snáď z teho hučí v hlavě,a le to hučalo za Čupama z teho, jak sa pustili do opravy silnice. A tak sem měl první verš. "Od Topolné zavřítá je cesta, u Dohnalů, chystá sa nevěsta" Když už sem si tak pěkně načal, dostzal sem to do nápěva "Za Brnem je vyšlapaná cesta a nakonec sem napsal docela povedené dílo, keré jedna vzbuzená kolegyňa přepsala na starý viklajsvan, kerých je plná hasičárna. Antoš postupně svolal zatrhací tým, a protože je hasičárna plná aj všelijakých zgarbů, tak nebyl problém sa vybavit a vyrazit. Vzal sem si hasickú blúzu a z přívěsu céčko, s tým, že si budeme s Karotků hrát na hasický sport. No dopadlo to výborně, opočet zatrhačů byl vynikající a vynikající byl aj konečný výsledek. Když sa to povede, tak sa podivte na fotky na rajčeti, nemíá cenu sa o všeckém rozepisovat. Zhrneme to větů, kerú vypustil Gořka "To bylo snáď první zatrhání, kde sem byl navalený eště než sa začalo"

Rozjeli sme to ve velikém, tým že sme si dali po malých. Néni nad to, když vám lidi nosíja praktické dárky jak je třeba gořalka a nebo neco podobného, co sa dá hnedkaj nalét. Svačina byl tradičně zaměstanný na nejmladšáckém místě, čili u piva, ale je fakt,že sa ani nebránil a dokonce ho podezírám z tehop, ža sa na to těšil, jak bude poslúchat, když si staří ludé vykládajů a chytat hromadu rozumů, keré pochopitelně s přibývajícíma hodinama a baňkama nabývajúú na kvalitě a intenzitě. Pražáci neseděli nijak zaraženě, ale když sa jich ujal nekolikrát Babouš ś Antošem a já sem občas také hodil polénko pod kotel, bylo jim brzo jasné, že z této akce neodejdú se zdravú kožů. Jejich pozornopst sa sústředila na malé černé koťacko, co sa plance kolem hasičárny už jakýsi ten čas. takové to hlazéní a krmaní jim vydržalo do chvíle, kdy Jirgen našel koťacku nový domav, drapl ho za gágor a hodil přes plot k Šipkom. dost sem sa u teho pobavil, když sem viděl zděšené pohledy zemědělských inženýrek, keří sa ptali, kam ho nese a potom povzdechly, když viděli, jak kotě letí přes plot. holt v Praze sa asi chovajú ke kočkám jinak, aspoň sa neco přiučily a koťacko sa stejnak za pár hodin vrátilo, aj když rospekt k´dyž šlo kolem Gena byl zanačný. Pes Bax jedné z kolegyní měl štěstí, teho Gen nikde nehodil, natož aby ho pověsil do udírny vedle klobásek a vepřové kyty. O poznání horší dopadla baxova panička, keré nezvládlůa započaté tempo a šla spat snáď o jedenácti. To my sme logicky spat nešli, ale poslali sme Svačinu pro kopačák a šli si čutnút pod světla. Hrál sem za vyslečené a vyzuté, vlastně sem jim dělal kapitána, protože sem byl vyslečený a vyzutý enom já. Dokonce sme měl pocit že sem hrál lepší jak na žídlík, asi sa budu moset na rok navalit už ze startu. Když už sme u teho sportování, sútěž o najlepší dárejk suverénně vyhrál Gořka Zbořka, kerý nám zakúpil luxusní teskovýrobek v podobě rýsovací tabulky, kerá sa maže doslova šmahem. Kdo vyhrál sútěž o první čelo nemosíte ani hádat, protože to má tá postavička předplacené už nekolik let a pochybuju, že ho z trůnu nekdo nekdy sesadí. živá hudba v podobě xchaviera či gena či Áji zněla do pozdních nočních hodina tak jak to má byt. Do konca neostal nikdo, protože žádný konec nebyl, jelikož Gořka se Suchardú jeli durch. Kupodivu do tří vydržali opražáci, já sme to úderem čtvrté také zapichl, přeca enom víkend teprů startoval...

Týdeň po žídlíku sem si o cosi zkrátil. Né že bych to v práci už nemohl vydržat, ale rozhodl sem sa v rodinném a podobném kruhu oslavit svoje čtvrtstoleťácké narozeniny, kde jinde než v hasičárně. Kdo je trošku pamětník, tak ví, že od téj doby, kdy sme uklúzal po osmnáctinách bečku z Čupú v pět ráno s mojíma podobně jak já navalenýma spolužákama s gymplu a u Hájkového sme rozmlátili 20 kríglů, čímž sme obudili půlku dědiny a započali s obnovú kriglového parku, dělám radši oslavy v hasičárně. jednak vás nestraší počasí a jednak žádné veliké uklúzání, asi jak když sa ide v nedělu do kostela - poslední zamyká a zdarec. No ale aby sa mělo co zamknút, bylo potřeba sa na to aj narychtovat a proto sem si v pátek vzal na to dovolenů. Svačina neměl pro dovolenú pochopéní a tak naplánoval sečéní pod trnkama, já sem mu to oplatil tým, že sem ho po ránu vytáhl z pelechu hneď o půl devátéj, já su totiž narozdíl od něho zvyklý vstávat v inačí dobu. Sekačka sa mosela zavést zpátky do topolné a tak sme sa mohl naposledy svést po obávaném tankodromu posldní hodiny před totální uzavírků, no, nekeré ďůry mě budú fakt chybět. Odpoledňa už sme to rozjeli naplno. Naložil sme do auta mančaft v podobě děvčice, o.k.m.z.p. a kerá si nedávno stěžovala, že už o ní nepíšu, Svačiny, kerý nemože na nákupech chybět (mosí nekdo táhat vozík a tak)a následně aj Babouša s Market, keré sme vyzvedli v UH. Z bohaté nabídky obchodů sme vybrali skopčácký Kaufland, asi proto, že je k nám nejblíž. No a začali sme nakupovat hriomadu zbytečnost, jako sú brmbúrky, křupky a podobné věci, keré potom mosí chudák Sváča dojídat eště čtrnáct dní po oslavě. V nestřeženíém okamžiku sa mně podařilo nakúpit aj dárky zbylým dvúm oslavencom, pro potěchu duše a procvičení hlavy sem jim kúpul puzzle s obrázkem medvídka Pú a teho posery prasátka, aby si při skládání mohli říkat "Medvídku, mysli" a zároveň ho ja trénovat. Všecko sa nakúpilo, Babouš to aj zaplatil a jelo sa do hasičárny. Po chvilce sa dovalil chlaďák a mohlo sa začat čepovat. Eště zatopit v udírně a umístit tam to, co sa tam umístit má. Já sem ale mosel byt chudinka na suchu, jelikož sme očekával, že šohaj na čas nedojede a já budu moset jet pro pražáky. A tak sa také stalo, takže sem si po tankodromu zajezdil opravdu poslední chvíle před zavřítím. Pražáky (sopíš teda pražačky a psa) sem ale dovézl v pořádku (Zvláštní poděkování děvčici, o.k.m.z.p., za vedení a zapůjčení vozu č. 2) a mohl sem sa naplno vrhnút do víru oslav. Na a jak to celé dopadlo, si napíšem až příští týdeň, nýčko sa zitra ide na Centrálu na školení - holt prázdniny už nám končíja...

Ráno byl domluvený sraz na úklid klasicky po deváté. Problém nastal u nekerých individuí, keré na devátú od téj doby co přestali ministrovat moc často nechodíja. A tak sem si hned u uličky chytl huláka od Tonka Dohnalového, kerý mě uvítal pozdravem "Krakonoš, kde ste?" a dorazil to jeho jmenovec a skoro súsed, kerý, když sem mu odemikal hasičárnu, aby mohl hbitě narazit řekl "Já sa divím tej mamce, že nedá klúček aspoň na okénko, šak já bych si ho tam našel" Jak kdyby celá naša rodina mohjla za to, že farář sa po dovolené neenom v kázání rozvykládal. Nekeří nedočkavci už začali uklúzat a tak toho ne mě moc neostalo. Akorát sem byl zklamaný, že nikde nemožu najít kopačky a ostatní sportovní oblečení, ale nakonec sa to nejak vyskytlo v pekle, aj když je dost pravděpodobné, že sem si to tam deň předtým zanésl. Do hostinského zařízení hasičárna zavítali aj Karotka s Hráškem, né snáď že by došli uklúzat, spíš enom směřovali dopolední procházku směrem k hasičárně. Ale aj tak sme teho využil, dal sem jim šifru před oběděm a sice svoje sebranú spisky ze včerajška, s tým že to majú přepsat na počáítači a potem poslat Paškovi do DDK. píár je píár a kde jinde bych to mohl otisknút jak v takovém plátku. Aj tak sme měl obavy, že mě to šéfredaktor nevezne, jelikož sem ani jednú nezmínil, že sa na žídlíku podílala nadace sopláci-liga v UH-zablutá alej, ale asi to v každém článku byt fakkt nemosí a navíc na žídlík do tomboly nic nehodili, tož co bych si jich chválíl. Špatně na tom byl obzvlášť Babouš, kerý asi chytil nejakú alergiu, nebo ho neco štíplo, protože měl oči krvavé jak býk. Ale pivo mu šmakovalo, což bylo důležité. Ostatně to šmakovalo všeckým a tak sa úderem druhéj hodiny dalo prohlásit o bečce že je vypitá a že padla. Přemístil sme sa ke Kozlovi na vrum vrum, ale po chvilce, kdy nebyl žádný karambol mě to přestalo bavit a šel sme dom na chvilku hodit dvacet. Následně sem sa přesunul zpátky, protože kde jinde sa sejít s Jarú Bečicú jak u Kozla. Naložili sme sa a tentokrát bez búraček valili až do Prahy, začínal zase další pracovní týdeň....

Tak nám začal 28. ročník žídlíku, klasickým obřadem, kerý je k vidění rok co rok. Tata vyžene veškerý mančaft už v osm a my běháme, stavíme stany, chystáme stoly, lavky, tabule, sodovky, tombolu, udírnu a další matroš, aby o půl desáté mohli dojít ostatní hráči s taštičkú přes rameno a zapadnút do svojích už nachystaných kabin. začátek sme natahovali, Vymoši sice měli na pozvánkách 14 dní dopředku napsané, že hrajú hneď první zápas, ale buďto neumíja číst, anebo sú eště shnilejší jak nekeří včelaráci a nechce sa jím stávat hnedkaj brzo po ránu. Nakonec jich ale fotbalový pán bůh, kerého tak rád vzývá Pavel Čapek, vytrestal, když jich najprv losem namlsal na to, že půjdů na horní ženaté, aby jich potom nechal vypadnút s Řepářama. najprve si rozebereme hru Svobodných. Ono tam néni ani co rozebírat, taktika ideme si kopnút a ono to tam nejak spadne zabrala stoprocentně,. akorát že to pravidelně spadlo do našej branky. Je pravda, že už po rozlosování sem měl předtuchu, že to dopadne nejak takto, ale aj tak sem dělal všecko proto, aby to nedopadlo. S Kozelkama sem sa první špíl pokorně nenominoval ani do základu,. protože sem moc dobře věděl, kdy sem hrál naposledy fotbal - bylo to lóní na Václaváku. Aj když sem měl obavy, že budu v mužstvu největší šmatloň, nebylo to tak, ale né že vbych hrál nejak dobře, našli sa aj tací co hráli eště horší jak já. S Kozlama sme sa držali určenéj taktiky, napadat jich hned v rozehrávce a nenechat jim chvilku klidu. Dařilo sa to chílama aj úspěšně, ale dopadli sme jak Sparta s Arsenalem, dvě chyby, dva brajky a prohráli sme 1:2. S tema, co majú placaté ocasy mosíme vyhrát, nebo pro nás skončí turnaj pomáli spíš než začal. První půlka opět výborná, k ničem sme jich pořádně nepustili, ale ve druhéj půlce stačily dvě chyby dva brejky a znáte to, zatýmco naši kanonýři sú jak Standa Vlčkú, co první oráňajú všecky trnky za brankama a potom teprů trefíja třebas tyčku, soupeř trestá jak Horst Siegl blahé paměti. A tak nás čekla zápas o čest proti Horním ženatým. Pro horní ženaté sme oblíbený soupeř, protože s nama majú jistý bod, já totiž nepamatuju jiný výsledek jak remízu s týmto mančaftem. No a přes našu trvalú převahu a množství šancí zápas nemohl skončit jinak než 1:1, což pomohlo Horním k historickému postupu do čtvrtfinále a nás přiblížil k historické ostudě, skončit horší jak FOFO. Naštěstí FOFO už třetí rok po sobě néni schopné dat góla a smolu (no aj když to néni ani smola) neprotrhli ani s Dloníma žanatýma, takže nakonec o jeden inkasovaný gól skončili o skóre pod nama. Ale my sme klidní, víme totiž, že máme periodické výsledky, jednú vyhoříme a poodruhé tlučeme na finále. Takže na rok si na nás klidně vsaďte (pokáď teda budu eště svobodný, ale na to je eště menší kurz jak na ty Svobodné a příští rok), že budeme minimálně v semifinále. Také už by to chtělo ukončit opakovanú vládu Centrálky - ti to dycky vyhrajú, dostanú cenu a hybaj sa ožrat do Bilovic. Potom to končí takým faux paux, že hasičárnu zavíráme k půlnoci a ostanú nám 4 nevypité bečky. No aspoň že dvě jistoty ostávajú. Čada dycky bude jak Slávia na druhém místě, aj kdyby si přivézl třebas hradištskú a né jarošovskú jedničku a tá druhá jistota? Tož přeca že nejmenované včelarské tetky sa budú už od rána ptat, kdy sa bude prodávat tombola, aby potom mohlyvyhrát ceny, keré stejnak nevyužijů jak je třeba gořalka anebo poukaz na odběr do hospody, pernamentka na chóru a tak. No ale ináč to nebude, holt žídlíkový kolorit už na rok bude mět 29. narozeniny, tož zas za rok na Luži, dojděte zafandit Svobodným...

V pátek před žídlíkem sme vyrazili spolu se soupeřem z týmu FOFO, jarú Bečicovým autem po D1. Byla to cesta veselá hneď ze startu, protože sme najprv naložili 5 plných pytlů mirabelek, keré Jara přes týdeň nasbíral u pražských komunikací, příkopů a podobně zarostených míst. Jak známo, pražáci sú natolik shnilí, že si myslíja, jak nám tá gořalka neteče vrovnú v Břežnici a že stačí enom naplnit demijóny a jet to. A tak sú absolutně neschopní pozbírat trnky či durancie, natož mirabelky. To potom vidíte u cest tak obsypané stromy, že by stačilo zatřást a potem to možete sbírat z asfaltu či betónu rovnú lopatú, tolik tam toho leží. část tejto úrody sme naložili de felicie a vyrazili. Už v první zácpě na Chodově sa autem nésl neodolatelný odér kvasícího ovoce a já sme si z Jary utahoval, že než dojedeme dóm, možeme to rovnú hodit do pálenice aj s potahama sedadel, lebo budú načuchlé tak, jak Ing. Koželuha, známý to bílovský odborník na destilacu čehokoliv na cokoliv. Cesta nám celkem ubíhala, rozebírali sme naše šance na žídlíku aj ve fotbalovéj lize a samozřejmě sme na řadu věcí měli odlišný názor, jak také jinak, když jede sparťan s baníkovcem. Nekde na 70. kilometru byla cedula o hromadné nehodě u Velkého Meziříčí a tak sme z dálnice pro jistotu sjeli už u Měřína (dědina u které je sjezd 138,5, čili soukromý promoční Dostálkovský dúle z hrázky na polní cestu). Tady sme sa rozhodli zastavit sa na jídlo a zamířili sme do místní restaurace, kde na nás ovšem čekaly leda zavříté dveři s cedulkú dovolená. Jako varianta B sa nabízal místní hotel a tak sme šli obhlédnút jeho restauraci. Vstúpili sme do vnitřku a ostali sme čučat jak opaření. Resaturaca tam byla a dokonce aj dost plná, byla tam totiž svatební hostina! Vycúfali sme s velice rychlým pardon, provázení opovrhlivýma pohledama svatebčanú, co za burany v kraťasoch leze na jejich svaťbu. Hlad byl hlad a abysme ho aspoň trošku zahnali, zamířili sme do místního hladového okna, což je podnik v jednom rodinném domku, kde pod kolňú namajú zaparkované auto ani traktor, ale sadu laviček a hladové okno. Párek v rozhlíku v luxusńí cenové relaci byl tak dobrý, že sme si ho dali 3x a bylo po obědě. Furt sa nám ale dálnica nezdála a tak sme pokračovali přez velmez na Velkú Bíteš. Ve Velmezu sa spravuje silnica, takže vyšlo nastejno stát v koloně na dálnici nebo pood dálnicú. U bíteše sme sa rozhodli najet zpátky a pokračovali sme po D1 až do Brna, kde sme zostali v koloně natrvalo. Když sa za nama ozvalo mohutné trúbení doprovázané světelnýma efektama 20 majáků, bylo jasné že je zle. Cestu si totiž razil vyproštovací kamion a dvě odtahovky, což bylo neklamným znamením veliké búračky za účasti kamiónu. (Dle TV Noha madĎarský kamión vletěl do našeho směru, zramoval tři auta, jeden mrtvý a tři těžce zranění) Protože sme byliu vídeňského sjezdu, rozhodli sme sa pro malé eskamotérsko navigátorské vystúpení. Sjeli sme z dálnice a přes Modřice, Tuřany, Prace a Křenovice sme to střihli na Slavkov. Akorát že podobné myšlenky měla celá řada řidičú a tak sa u každé křižovatky tvořily kolony vozidel rozličných poznávacích značek kdy každý navigátor anebo aj řidič hleděl střídavě na cestu s nosem zabořeným do mapy a snžil sa dostat nekde ven. Jara už z teho začal šílet, zapaloval jednu ďáblovu tyčinku od druhé a vypadalo to, že buď zežere volant nebo sa půl pytla kvasících mirabelek a z teho sa najprve navalí a potom posere nebo naopak. Nakonec sme sa teda prokličkovali, ovšem cesta z Prahy do Uh za 5,5 hodiny, to vám byl zase zážitek...

Po takovéj dřině, jako je zatrhání, je potřeba si odpočinút. Naštěstí si Svačina vydobil zakúpení nového stanu a samozřejmě, abysme mohli machrovat před súsedama, že ho máme, aj jeho postavení na jamě, alias bývalém septiku. A téjto skrýše sem střelhbitě využil, abych zjistil, že tento nápad už realizoval úspěšně aj Antošek. A tož sme si vesele a spokojeně chrupkali dvá až do momentu, kdy nás vzbudil zvuk šroťáku. A včíl sme měli obá dvá veliké dilema, vykúkli sme enom nenápadně ven a krom šroťáku nic čut nebylo a tak sa naskytla otázka. Je eště sobota večer, nebo neděla ráno? Zvuk šroťáku totiž mohl symbolizovat jak poklud večerní, tak klidně aj ten ranní a když spíte, nemáte čas sledovat hodinky. Moseli sme túto otázku rozseknút a tak nezbylo než poslat mladšího, aby zjistil kolik je hodina a jaké je datum. Přišel s tým, že je teda sobota, že sú na nás doma celkem nasraní a co víc, že sa máme probrat, sbalit a valit do hasičárně, kde za deset minut začíná žídlíková schůza. Aby teho nebylo málo, hlásil mně Sváča, že mně volala děvčica, o.k.m.z.p., že to zvihl a že jí řekl: "No, myslím, že bude lepší, když Pajiskovi zavoláš až zitra". Pravda, deň předtým sme sa u Kozla domlúvali, že bysme mohli vyrazit na filmovku, ale dopstal sem ultimátum, že když budu navalený, tož že se mnú nikde nejede a že jí nemám volat. Já sem to splnil do puntíku, nikde sem nevyvolával, ale Svačinova odpověď asi naznačila tolik, že člověk nemosí byt šerlok holms, aby mu to docvaklo. No nic, nedalo sa nic dělat, jako výkonný ředitel sem mosel jít řídit žídlíkoovú schůzu. Nestálo to za moc, už sem rozhodně předvédl větší manažerské parády, ale co sme potřebioval, to sem domlúvil (akorát sem to po sobě nemohl na druhý deň přečíst, ale dalo sa to vydedukovat) Ráno sem byl docela vyspaný, jelikož sem zjistil po schůzi, že v hospodě néni soupeř, kerý by rozvinul nejakú kvalitní debatu (Gořka spal doma a na šachovnici bych nepoznal střelca od pinčla). Mám dokonca za to, že měl mšu aj náš nový kaplan, ale aych sa na něho podíval, potřeboval sem si pošťat Antošovy brýle, jelikož na dálku už to vidím takové rozmazané aj za střízliva a z ministrantú u oltářa 100% poznám enom Šulu, Svačinu a Valdána. V cukrárně všeci byli zvědaví na zatrhání a tak sem jim to barvitě vylíčil asi tak jak vám. Veliké pozdvižéní přišlo v momentě, kdy sa na scéně objevil Babouš s prázdnú bednú od piva. Začal tvrdit neuvěřitelnú historku, že prý jím včéra nejaké hovada vypily všecky piva a on chudáček mosel jet hnedkaj po ránu nakupovat. No, po ránu, bylo sice půl jedenáctéj, a nemosel jet on, protože by ho k volantu nikdo nepustil ani čuchnút, ale aj tak měl nahoděné maximální psí oči patrně španělského typu,. neboť byly takové do červena. Odpoledńa byla opět možnost podpořit hasické výročí u příležitosti oslav 120. výročí založení hasického dobrovolného sboru v Topolné s pálením chalúopky a následným candrbálem s Cibulankú v Búrovcách, ale tentokrát vyhrál odpočinek, asi začínám také baboušovatět. A tak sem z topolské šou viděl akorát ohořalú chalúpku a rozštříhané auto z autobuśa cestú na vlakáč. Škoda že nedělám nekde bližej, možná by z teho víkenda v deníčku bylo o stránku víc...

Zatrhání obzvlášnil eště jeden moment, a sice jeden nedočkavý idiot z Bílovic v červeném seatu, kerý byl velice rozhořčený z teho, že si nekdo dovolí v sobotu v deset hodin zablokovat hlavní příjezdovú komunikacu na horní konec. Chvílu čekál a když zjistil, že sem teprů vlézl vybírat do autobusu, takže by mosel čekat eště další drahocenné 2 minuty, nasral sa, šlápl na plyn a objel to po chodníku u Šipkového. Neenom že málem přejel nohy Gořkovi a Karotkovi, keří si lebedili v bazéně, ale málem přejel aj malé děcka, keré sa dívaly u šipkových vrát, jak´sa zatrhá, aby to uměly, až budú starší. Co čert nechtél, když sme dokončili tzatrhání, odložili mundúry a valili na pohoštění ke Slunečkom, pán nedočkavý už jel z horního konca zpátky. Dali sme mu nekolika posunkama najevo, co si o něm myslíme, což ho vytočilo natolik, že sa rozhodl zastavit a snažit sa nám vysvětlit, že takové gesta my sopláci na něho přeca nemožeme dělat, když on už je starší vážený občan. Na druhú stranu barikády sa postavil Karotka a ostatní čekali, co bude. Když hádka nabírala na intenzitě, vypadalo to, že panáček sahá po klice a bude snáď chtět aj vysednút z auta, aby debata měla eště větší spád. Jako předseda pořádkovéj komise sem mosél zasáhnút, nedalo sa nic dělat. Řekněme, že sem řekl: "občané, uklidněte se, a rozejděte se v pokoji každý svou cestou!" Je pravda, že sem řekl: "Zkus vysednút a ideš do Břežnice", ale účinek to mělo naprosto stejný. Panáčkovi docvaklo, že síla argumentú 8 sopláků je větší než jeho argumentační základna a tak radši vyfičel. Ani nevěděl, jaké měl štěstí, lebo zrovna u pumpy potkal Surina s Gořků, keří si eště skočili pro cosi k nám na dvůr. Byt totiž ti dvá u debaty, myslím by mu ty dveři aj pomohli podržat. Takto mohli pomoct podržat akorát tácek se štamprlama Laďovi Knotovém, kerý už sa nemohl dočkat, až nás uvidí. sedli sme si na trávu a snažili sa jezt cukrové, aby na ňho nesedaly muchy, pit pivo, aby nezteplalo a rúbat baně, aby sa mohli napit aj ostaní. (strýc Laďa je totiž mazaný a aj když věděl, že by byla možnost donést každém jeho osobní baňu, on donésl enom pár, aby mohl dycky řéct: "Nedrž to, ostatní si chcú také dat") Tož dávali sme si, enom co je pravda, pivisek aj v demijóně ubývalo, enom zatrhači furt byli všeci. Cenu fy Ebonit za první tyč získal Křoviňák, který pohnójil Hájkom tuje, co rostú u plotu se Slonéčkovú zahradů a cenu fy Baťa za podpantofláctví a první odchod získal Karot, kerý pod trapnú výmluvů, že ho doma čekajú u oběda, zdrhl jako první. My sme eště ostali aj na svačinu, jednak sa nám sedělo a vykládalo dobře a jednak pro nás nikdo Svačinu naštěstí neposlal. Zvihli sme sa až k podvěčeru, trefili sme dóm a hlavně, už sme nepotkali žádného nedočkavca v červeném nissanu...

No a zatrhalo sa. Vstávat sme vstávali až v momentě, kdy už půlka zatrhačú stála na dvoře a měla šou z teho, že oni už sú nachystaní a my v trenkách běháme střídavě do sklepa, do pokoja či na húru podla teho, kde sa nacházal jaký zgarb, kerý by sa mohl využit. Místo nejakého říkání sme na viksvailan napsali dvě písničky, keré sem eště fofrem přepsal aj na počítači,. aby si to jakdyž mohli zazpívat všeci. K první mě inspirovaly ty slunečnice, a tak sem si trošku upravil letitý hit " Tak jako slunečnice každým dnem otáčí se za sluncem , stejně já i hlavu svou obracím dnes k Slunečkom a tak dál eště další dvě sloky. Poddobná třísloková byla aj hitovka "nečekej na svůj den, na svůj velký čin" což je celtická pěsnička při kytaře, ale tak stará, že kdybych to zkusil na schólu, a´t mně to zahrajú v nedělu na deváté, tož si budú myslet, že nám tú písničku donésli Cyril s Metodějem. No my sme si ju tak trošku upravili a protože sme měli aj plážového kytaristu Gena, bylo to vyřešené. Pláž byla hjasná, vzhledem k probíhající opravě komunikace "od Manclového do Kuchyněk" byla nachystaná hromada hned vedle telefonní búdky. A protože už nám to malý Ňuksa a jeho kumpáni dokázali pěkně rozhrabat, byla to fakt spíš pláž jak hromada písku. Slunečník navrch a nafukovací bazén k tom, už enom nanosit co nejteplejší vodu z kohútka vedle hasičárny a mohla sa jít trénovat. Jako správný rejža sem si nahnal mančaft a dali sme si taneček nanečisto, opřeca enom u Slunéčkú néni svatba každý deń a jak znám Babouša, kdoví kdy bude další. eště sme si párkrát hltli z plážového lahváča (na pláži bývajú lahváče, to známe ze Španělska) a už sa z horního konca řítilo první vozidlo. Nebyl to ženich, ale pan kameraman, ale aj tak to byla první vlaštovjkka a za chvilku dojel aj ženich. My sme teda rozjelůi první část chorea, a sice taneček všeckých zatrhačú se slunečnicama na píseň o Slunečnici a Slunečkovéj svatbě. Nadšení bylo logicky veliké, což sme předpokládali, kór když to dovalil aj mančaft z autobusu. Sice škemrali, že dojeli pozdě, a že bysme to mohli pro ně speciál zopakovat, ale pro ně měl Gen už nalaďenú písničku o Slunéčku a Slunéčkovéj svatbě. Nakonec odjeli a údajně sa aj vzali, tož nech jim teda to slunko na tú cestu svítí....

Přeskočíme jeden z prázdninových týdňů a vrhneme sa rovnýma nohama do víkendového hemžení posledního červencového pátku. Šohaj opět nezklamal a přivezl si víc hjak půl hoďky, takže odvoz materiálu z nádraží byyl zase na Antoškovi. Jak sem v průběhu cesty zjistil, nezklamal neenom šohaj, ale aj Karotka, kerý měl za úkol zajistit slunečnice na sobotní zatrhání, protože minulý víkend tvrdil, že rostú kdesi na březolupské straně a že néni problém tam pro ně zajet. Jak sa ukázalo, došlo patrně k záměně turkyně či topinamburdí za slunečnicu a byli sme vyřešení. Přitom sem ve vlaku protáčal Medvídkovy závity a měl sem choreo celekm v cajku, a včíl sem byl bez základních rekvizit. Naštěstí pomohla náhoda a Pepkovo pískání. Deň před tým totiž pískal kdesi ve Zlechově a Antoš sa jel podívat na jeho pískání a zároveň aj řidičské umění a tak sa rozpomněl, že za Starákem sú Slunečnice na nejakých deseti hektarech. A tak sme si jeli zkusit, jak sa momentálně jezdí Topolákom do práce. Měů sem trošku obavy, že sa Slunečnice budú rvat dost mizerně, ale nakonec sme zjistili, že tam kde není třeba rozum, tam stačí sila. Nakmásali sme teho asi 20 kusú, protože člověk nikdá neví, kolik zatrhačú sa sejde., doma sme to hodili do kýbla a šli ke Kozlovi dodělat detaily chorea. Jak sme zjistili, svatebčané poslali do hospody zvěda v podobě nejmenovaného svědka, takže sme si moseli dat pivo enom tak na žízeň. Kolem jedenácté už nám to bylo blbé a chtěli sme sa svědka zbavit podobně jak Gen černého koťacka, ale nakonec to Babouš pochopil, zvihl sa, tzaplatil a šel dóm stáčat zatrhačom gořalku. Já sem konečně mohl naplno představit svoje choreo včetně dvůch nových písní, keré sem složil speciálně pro tuto akci. No a o tom jak dopadla, si povíme zas zitra....

tak nejak je to ve známé pranostice. Mě ale zima moc nebylo, což sa néni čem divit, jedenak sem nespal nekde na mezi ale ve svojej postýlce, a také sem odmítl vstat na devátů s tým, že sem dlúho nebyl na výletě v Nedachlebicách. V deset sem si dal sprchu a chystal sa šlápnůt do pedálů, když mě vyrušil Antoš s tým, ž v Nedachlebicách byla m´ša v 7 ráno, takže bych tam valil asi celkem zbytečně. Nijak mě to nevadilo, mša v Chlebicách v 7 totiž znamená, že nekde ve Farnosti je púť. No a protože v létě je půť akorát ve Včelarech a tá eště nebyla a v Kněžpoli, hodil sme na sebe bílů košulu a tesilky a vyrazil pěkně z kopečka do kostela. přesněj řečeno před kostel, protože aj když si z kapličky před pár rokama udělali žabáci kostel, jeho velikost odpovídá velikosti největšího převýšení na kněžpolském katastru. Původně plánovali dělat mšu pod širákem vedel kostela, ale protože fúkal celekm silný větr, moseli sa přesunút doivnitřku, teda aspoň ti, co sa vlézli. Ale aj tak, Ejhle oltář s Kněžpolankú nebyl najhorší. Po obřadu sem místo do cukrárny, zamířil na jedno na hřiště, kde sem ke svojéj radostio zjistil, že sú odpoledňa hasické závody. A tak když sem dovalil dóm, hned sem Sváčovi oznámil, že sem mu vymyslel odpolední program. Namítal neco ve smyslu, že ide spat, což byl také můj původní plán, ale nakonec sem ho pod průhlednú záminků zaplacení veškerého vstupného a občerstvení přesvědčil, aby šel podpořit hasický sport. Eště sme přibrali aj Gořku a Karotku, jediný Babouš byl natolik shnilý, že jít odmítl. My sme to vzali rovnú přes pole, dalo by sa to nazvat malú vzpomínků na Velikonoční putování Michala Kašného, kerý kdysi na velikonoce doháňal včelaranský vůz. Zatýmco my sme šli jak po kameni, neboť už dlúhop nepršalo, Michal měl na jaro problém přejít, jak sa bořil do bahna. 6e si ale nechtěl zašpínit krojové boty, vyzul sa a šel v ponožkách, trakto si zasral neenom ponožky, ale aj gatě a místo za Včelaranem mohl jít akorát dóm s perfektní nominacú na Matěja. My sme trefili na hřiště bez nominace, a hned po příchodu a úprvním pivu sme začali fandit klasickým hasickým pokřikem "Bodni ho" Tento pokřik je klasický od loňského roku, kdy sme zjistili, že takto povzbuzuje bílovské hasiče jejich věrný fanoušek, totálně navalený Šáša, kerý v Kněžpoli z neznámých důvodů chyběl. Největší aplaus skludil náš favorit Křoviňák, ale ani jeho 100% nasazení nepomohlo k lepšímu času jak 20 vteřin, což těžce nésl hlavně Pepa Pařenicú, kerý logicka nic jiného než vítězství nebere. Vyhrát sme ale vyhráli my, protož jak říká Pierre de Couberti,, néni důležitíé vyhrát ale úřastnit sa. A tak sme mezi řečú začali spřádat plány na obnovení tradice včelarského hasického mančaftu s tým, že by nás mohl vozit Jaram Manclú s koňama a žebřiňákem. Až sa nám podaří tento smělý plán realizovat, budu vás o tom informovat na tychto stránkách...

Najprv sa mosím omlúvit za včerajší mystifikacu, jelikož sa to událo né v pátek 13., ale až 20. No hlavní je to, že si to vůbec pamatuju a možu sa s vama o tyto zážitky podělit. V sobotu sme měli o prácu postarané, nekolik metráků vysypaných pod kolňů dávalo tušit, co nás čeká. Vzhledem k tomu, že tata sa věnoval jinému zaměstnání, hospodářa sem dělal já. A tak sem rozhodl, že ječmeń půjde do sklepa, žito na komoru a láma na hůru, když už to bylo vymyslené, stačilo enom jediné, realizovat tento plán. A tak sme sa do teho pustili, Pytlovali, odnášali a zapisovali váhu, abysme měli přehled o úrodě. Byl čas a prostor aj na trochu téj srandy, a tak když sem nahlásil Václavovi, kerý zapisoval váhu 85 a on sa mě důvěřivě zeptal, lesti si tak věřím, že to unesu, řekl sem, že já už su zvážený, včíl zvážím eště pytel a snáď to unesu, vypadalo to, že podobné vtípky na jeho účet už dlúho neunese, ale nakonec zvládl pytlování a aj vození slámy,kde měl největší čest, a sice šlapat na fúře slámu, což je v 35 stupňoch fakt super práca. Během dňa sa nám podařilo přikúpit aj brigádníka Karotku, kerý letos žňa nezažil, jelikož kdo nezaseje, nemože ani sklúzat. Aj Sváča aj Karotka fungovali na 100%, protože sm,e jim slúbili, že jich po práci veznem sebú k Ondrůškom, kde nás pozvali, abysme došli pomoct dopit bečku, dojest prase a tak. Jak sme zjistili po příchodu, už tam na nás čekali Babouš a Jura Knotů, údajně už ode dvůch hodin, šak na to aj vypadali. Oslavencovi sme předali originál dožínkovú kyticu by Karot a věnovali sa popravkom. Když už sme dopili bečku, Juru napadlo,že nám ukáže, jaký majú doma parádní bazén. To nás samozřejmě nemosel pobízat dvakrát a po pár minutách sme sa přes zahradu přesunuli ke Knotom, kde nás jak strýc Laďa, tak Víťa uvítali s otevřítů náručů, štamprlú a lahváčem. moc nás pobízat nemoseli, co može byt lepšího jak vychlazený lahváč kdyý sa válete v bazénu. Bylo poznat, že hlava rodiny dělá ve gumárenském průmyslu, lebo tam měli řadu gumových balónků, kerých sme využili k tvrdému souboji muž proti muži. Nejlepší úroveň měl tento souboj když sem ostal v bazéně já a Sváča, bratrovražedný boj bavil všecky zúčastněné, akorát hladina vody po tomto souboji poklesla o deset cm, jelikož sme trošku načákali z bazéna ven, ale logicky v zápalu boje. Zatýmco ostatní sa postupně vytrácali na bigbít, já sem ostal eště se strýcem v družném hovoru na besedě. Když bylo po žňách a všecko ukluděné, smradi možú jítna zábavu a sedláci majú nárok si povykládat....

V pátek 13. každý pověrčivý sráč radši ostane doma a vůbec nevylézá. Protože ale pověrčivý nejsu vůbec a sráč su enom trošku, hned jak sem dovalil z vlaku, búchl sem s taškú do kúta (né že bych to nedělal každý týdeń) a valil sa podívat na podsúhradí, kde podle zvuku byly žńa v plném průdu, o čemž svědčila aj hromada obilého v průjezdě. Zvuk kombajnu sa zajímavě mísil se zpěvem z Ondrůškovéj zahrady, lebo strýc zrovna slavili padesát. Vyrazil sem na horní konec s jasným cílem, zkontrólovat znaleckým okem situaci a potem sa stavit u Brázdilú, lebo sa mě donéslo, že majú nevěstu aj pro našeho Pepka. Eště dvě holky a možem to dat dohromady kompletně. Aj když mám takový pocit, že já nechci. Tož plán byl jasný a málem sem tam aj došel, ale stal sa mě osudný předposlední barák, respektive Fanek Janek, kerý už měl po žńách a potřeboval pomoct pytlovat. Mě nikdoi nemosí pobízat dvakrát a tak sem šel pomáhat. Enom mě nejak neštymovalo, proč idem pytlovat navrch do obyváku, když sa pytle dávajú většibnú nekde jinde. Jak sem ale vzápětí pochopil, Fanek nepotřeboval napytlovat ani né takobilé, to prej vydrží na vlečce aj do rána, ale spíš sebe a mě. Začal do nás totiž smrtelným tempem valit gořalku a pivisko, vykládalo sa, kolem nás pobíhali junioři, teda, enom Lukíno, Ondra toho zatým moc nenaběhá no a my sme probírali všecko možné a nemožné, šak to znáte, co sa všecko probere, když sú žňa. Kolem desáté mě došla sms od Babouša, ´"kde si?", tož sem odepsál že už idu, no ale eště nebyl plný pytel a tak sem eště vydržal. V jednu mě došla stručná a výstižná sms č. 2 "Nic?", tož sem odepsal, že su na cestě. Možná sa Babouš aj šel podívat, lesti nejsu nekde před Hájkovým přejetý, ale jak znám jeho aktivitu, dost o tom pochybuju. No ale nakonec sa mě kolem druhéj hodiny jaksi šťuklo a brklo, což bylo jasné znamení, že už je čas, musíme jít, protože za minutu už bude zonit. Tož sem teda pěkně poděkovál za besedu, Fanek poděkovál za pomoc s pytlováním a šel sem. samozřejmě né dóm, ale hodit fotku k Brázdilom do garáže. Už tam zostal enom ťastný pan otec, kerému sem dokázal eště aj zesumírovat gratulaci, Babouš, Ivan Čadú a Pišta. Pišta mě řekl, to co mě říká dycky, a sice že su vymeno, ale já su na to od něho zvyklý, hlavně při hokeji, lebo mě tak tituluje aj Jaryna Vojáčků. Akj když Jaryn mě tituluje většinú eště ináč. Babouš mě radši neříkal nic, akorát krútil hlavú. Tož sem dal myslím enom pivko a baňku a šel sem dóm, přeca enom když sú ty žňa, bylo jasné, že sa ráno bude pytlovat...