Tož sme sa teda vyspali z jednoho těžkého zápřahu a následoval eště jeden, v mnoha ohledech eště těžší. Byl sem nejaký rozjetý a protože sa mně nechtělo enom tak lelkovat a čekat na odjezd, šel sem si do humna zakopat kolem erteplí. Podle prohlášení Sváče sa mně to asi podařilo, jelikož prohlásil, že tak ohrnuté erteple eště neviděl. Pravda, zvolil sem okopávání od slova okop, to znamaná, že sem každé, byť sebemenší nati vytvořil okop velikosti Hostýnka oproti hanáckéj rovině - hold moderní agrotechnické poznatky sú na mně znat. Do zakopávání sem sa natolik zabral, že sem sa potom nestihl sbalit načas a tým pádem sem na sraz diojel pozdě, což krom toho že sem stihl enom jedno očené způsobilo také tzo, že na většině startovacích fotek chybím, takže to vypadá, jak kdybych ani nejel. Odhalovala sa další novinka - cedula Tonka Praplečkového na našem hypermarketu. Byla dokonca aj povolená zastupitelstvem, kde sem konečně mohl zvihnút ruku pro neco užitečného, akorát sa zapomněla povolit malúvka Tonka, jak číhá na mamuta, a protože ju Ivan rúbl enom tak na fasádu, na příkaz starosty ju mosel týdeň nato zamalovávat - né dycky sa podaří najít ve všeckém společnú řeč. No ale súpolečná řeč sa našla aspoň o odjezdu a tož sme teda vyrazili, pro jistotu přes žabákov, kolem Březnice a dál až do Pivovarskéj, kde bývá tradiční zastávka, kerá nemohla chybět ani letos, nehledě na to, že už sa ozval první defekt, čímž nemyslím, že by snáď nekdo vybuřoval, to až pozděj, ale cosi sa nám na kerémsi stroji prostě pos.. nechtělo jet. Po opravení a posilnění sme vyrazili na zteč okresního města - cíl měl byt jasný, a sice tradiční foto u morového slúpa. Vlivem špatné komunikace a nehasnúcí žízně a hladu části plečkařů sme k moráči dorazili v počtu 5 kusů, což ale nebylo na škodu, protože to bude asi jediné foto kde su. Zbytek plečkařů sme našli na Koruně, kde sa jim evidentně také lúbilo aj bez fotky. Po malé několikapivové pauze sme vyrazili za Cyrdú a Metúdem - na Velehrad. Lákala nás fotka u baziliky a hodpoda pod lipkama, kde došlo na klobásky a podobné pochutiny, jelikož sa nachýlilčas večeře. No a eště za světla s mezipřistáním v kempu (né na nocleh, enom na pivo) kde sme potkali na tajné dovolené známého fotbalistu Luďka Zelenku aj se synkem sme sa v pořádku kolem hrůzostrašně vypadající dopravní nehodym, kde naštěstí nebyli zúčasnění žádní plečkaři, domotali na místo prvního noclehu, na Salaš...

Ráno sme vyrazili v nešpanělskú hodinu, na bus a následně na letisko. Následovalo rozlúčení sa s Hráškem a odlet do Frankfurtu. tentokrát s nama neletěla Inge, takže to bylo celé bez komplikací. Ve Frankfurtu sme sa vydali na prohlídku okolí Zašli sme do nejbližší vísky a hledali hospodu či restaurant. nešli sme hned do té první, nejsme přeca žádní naivní turisti, ale prošli sme celú dědinu, abysme zjistili, že sa stejně mosíme vrátit zas do téj první, protože je asi jako kediná otevřítá. Ono sa nebylo čem dovit, když sme byli v celéj hospodě jediní zákazníci. Konečně sem mohl využit svoje důkladné znalosti jazyka našich okupantů a tak sem sa nejprv tázal jaké je menu. Odpálkovali mně s tým, že menu je pro dnešek verkaufen. (já si teda spíš myslím, že cedula menu je enom lákadlo Fůr turisten, přece nebudú chytat menu, když majú v hospodě akorát tak luft. Her Ober nám nábízal šnitcl, ale ten byl pro nás zu teuer, takže sme si dali všeci billige těstovinnen. Byla to porca jak na Oktobrfestu, Babouš to zedl za půl hoďky, ale já sem s tým bojoval dvojnásob dlúho, aj když mosím uznat, že na ten taliánský blaf, co prošel pod rukama německém kuchařovi to bylo vielleicht gut. no a po obědě sme sa šli nekde vyvalit, jelikož nás vyhodili z hospody, jelikož zavírali. Tož sme si našli luxusní plac vedle mísního hřbitova, kde nás krom zwei Tetken, co šly zalévat Blumen žádný nerušil. roztáhli sme karimatky a hodili si dvacet - až příště poletíme přes Frankfurt s takovým debilním přestupem, víme kde si v noci ustelem. Nakonec sme sa dočkali aj slubovaného odbavení do Blavy a mohli sa povznést směrem k domovu. Hned na letišti sme věděli, že sme zpátky - nahnali totiž celé letadlo do dvúch narvaných autobusú enom proto, aby nás mohli převést 50 metrů, což nás pobavilo bez ohledu na občanství a národnosti. Bratia sa předvédli eště raz, keď nám nikto nebol schopný predat cestovné lístky na bus, navyše keď sa u šoféra nepredávajů. Babouš sa obětoval a zkusil rozměnit na drobné nákupem rohlíka se salámem, co sa omylem ocitl pod cedulú primabageta. Baba mu to ochotně prodala a potom mu vrátila papírovú padesátku, neboť asi neměla či nechtěla mět drobné. To je tak, když sa nepohladí před odletem zaječí tlapka. Nakonec sa nám to poodařilo nejak vyměnit a tak sme mohli nechat nažrat bednu na lístky. Na hlavnéj stanici to vypadalo upně stejné jak na hlavním nádraží, zkrátka důstojná brána do hlavního města sa nezapře tady ani tam. chtělo enom kúpit sadu kuželek a sednút si do vlaku, o kerém sa rozhodně nedalo řéct, že by byl klimatizovaný, neboť vněm bylo asi o 15 stupňů víc než venku. Mysleli sme, že sa záhy rozjede, šak v Břeclavi byl na přestup enom 5 minutový interval, ale ono,né, prej z dopravních důvodů. Čekali sme totiž na zpožděný vlak z jakéjsi řiti, co tam majú rodinu kluci šipkovi, také nás mohlo napadnút, že tento přípoj asi nejezdí načas. Každopádně pro nás byl důležitý přípoj v Břeclavi a tak když sme sa půl hodiny po plánovaným odjezdu z výchozí stanice konečně rozjeli, pomáli sme sa smiřovali s hledáním pelíšku ve městě, kde je kolem nádraží podobná situace jak v Prešově nebo Košicách. Nakonec na nás ale Chopin tych 25 minut počkal, a tak sme samotným nadšením přeběhli přes koleje a s úlevným vydechnutím si sedli do prastarého vagónu rakúských drah, kerý připomínal posilové vozy na nedělních rychlíkoch. Hlavní bylo, že sme dorazili v pořádku do Staráku, kde sme si brnkli na taxíka a v pořádku byli sme dost utáhaní na to, abysme šli spat. Bylo to za nama a s klidným srdcem sme si mohli řéct, že táto dovolená opravdu stála zato...

Tož nedá sa nic dělat, všecko jednů končí a aj náš pobyt sa nachýlil ku závěru. Potem co sme zmrzlí jak rampůch z překlimatizovaného vvagóna španělských drah se čtvrdhodinovým zpožděním dorazili do Granady, vyrazili sme na nákup suverénů, aby aj doma poznali, že sme byli na dovolené. Nákup suverénů spočíval v podstatě v nákupu nejakých šmé v suvenýrové čtvrti, kde turisty naháńajů do obchodů, aby si zakúpili věčnů památku na Granadu. nebudu sa rozepisovat, co všecko sem dovézl, nejradši mám stejnak tričko s býkem, po kterém mně v práci začali říkat El Toro. Potem následoval přesun na poslední tapas, kerý nám slúbila zaplatit Hrášek, což sa také stalo, byť byla pomalá a stihla vytáhnůt akorát to jediné euro, keré nám chybělo ke dvaceti. Konečně sa mně slnil sn, po kerém sem túžil celú dobu, a sice dat si k večeři takové ty mořské svině, což znamená ten poslední šrot, co ostane rybářom v síťách. Dostal sem sa k tom jak slepý k huslám, jelikož sem řekl, že chcu to, co mám tamten strýc. To co měl na taléřku mně připomínalo vepřové, ale když sem sa podíval do taléřku, poté, co to donésli, eště to na mě málem mrklo, což prasa na taléřku většinů nedělává. Ale bylo to rozhodně lepší než Baboušovy kalamáry a Gořkova chobotnica. Jediný Hrášek to zatvrzele odmítal, že sa nehodlá potyčkovat v restauraci, kam chodí skoro denně. Sláchli sme to posledníma toenýma trés cervazas una medio litro a valili nakúpit eště nejaké suverény do supáča a hlavně aj neco na večírek, kerý sme pojali jako košt španělských cervezas. Lúčení s děvčicama bylo skorem až dojemné, Gořka dokonce od Vtěleńáka dostal na cestu pašované cigarety keré sú prej ostřejší jak startky bez a na oplátku jí věnoval šátek našej stařenky, co sme měli sebú proti úpalu. Jak nás pozděj informoval Hrášek, kerý už je túto dobú také na cestě, zanechala svojepokrývky hlavy a chodí výhradně v šátku po stařence a po Gořkovi. Celkově to lúčení bylo tak jak po každé týdenní pařbě, kdy si ubvědomujete, že ty lidi možná už nikdá neuvidíte, došlo na hromadu přípitků, focení, nabízání si vzájemných výměnných pobytů a podobných srandiček. po vypití veškerých druhú cervazas(by´t sa Hrášek přimlúval, ať necháme jedno ředidlo pro Karotku, ale jak všeci víme, Karotka přeca letos nepije, takže by sa to moselo vyhodit nebo dat Vtělení) a vyhlášení bodování a výsledků nám nezbylo, než sa navzájem poobjímat, polúbat a jít spat. Tož kdoví, třeba sa nekdy uvidíme zase u nás, vezneme jich na tapas ke Kozlovi...

Ráno sme asi zapomněli na jednu věc,a sice málo sme hladili zaječí tlapku. Projevilo sa to hnedka v zápětí, po nakúpení snídaně, obědu aj svačiny sme sa vydali na púť městem, abysme nešli furt enom po té pláži, šak romantiky už sme zažili až až. No ja, ale romantiku záhy vystřídal dost nepříjemný triller s prvkama scifi, neboť sme sa dostali do bludného kruhu španělských uliček a temných zákoutí. čas utěkal a my sme velice rychle zjistili, že mapa zachycuje sice možná všecky ulice, ale pojmenované sú enom ty veliké anebo ty, do kerých sa vleze název ulice, což je asi tak jedna dlúhá vedlejší u průmyslové zóny. Kdfyž sme zjistili, že sme u muzea, keré mělo na mapě č. 3, měli sme z teho aj radost, ale enom chvílu, kdy sme zjistili, že trojka je neenom v horním rohu mapy, ale že je tam aj šipka, jakože dál. Z horka mě už asi začalo hrabat a tak mě opustil orientační smysl a z domněnkú, že určitě vím, kde to je, sem sa chtěl neustále plantat na druhú stranu. Nakonec sa nám podařilo natrefit neco jak centrální náměstí, kde nás cestář odkázal z angličtinú do hospody a z využitzím našeho e litlu sme sa domlúvili na kerú stranu je autobuso stejšn. Tam sme dorazili k pokladnám a čekali ve frontě. Tady si s nama hráli jak s asterixem ve filmu 12 úkolů, lebo když sem sa dostal na řadu k jednéj přepážce, tam řekla tlustá tetka, že neumí ani litl, ale že vedle umí. Vedle na přepážce tenká tetka uměla, ale řekla že lístky na náš spoj prodává tlustá tetka vedle v přepážce. Když mě tam zase viděla a kór když čula, že chcu thrii tikit to talaguilas, málem ju za mně a z teho horka jeblo. Začala rozhazovat rukama a mlet cosi nesrozumitelně pořád dokola. Nakonec sem z teho pochopil el autobuso, což mně přivedlo na myšlenku, že sa lístky prodávajú u šoféra, tak jak kdyby to provozovalo čsad uh. Bylo tomu vskutku tak a strýc šofér nás za jedno euro hodil tych 10 km po čtyřprúdovce, co sme šli dva dni zpátky pěšky, tentokrát to bylo dobře vložené euro. Ze zastávky sme trefili aj na nádraží a tam sme si ze saméj radosti dali v nádražce do jediných trés kríglos una medio litro trés cervezas a to hned třikrát. Potom už sa čekalo enom na hlášení staničního rozhlasu, ze kerého sa španělskú hatmatilkú ozvalo: Vlak do Granady, nastupovat....

Tož už su zas zpátky z tábora, rovnýma nohama zase v pracovním nasazení, a tak nezbývá nic jiného, než sa zase podělit o poslední zážitky z dovolené. Mám celkem štěstí, že sa tam nepíše datum, ono je to jak kdyby to bylo dnes a přitom mám skorem už měsíční zpoždění - ale možu já za to, že mám furt nejaké zážitky? No nechme kecú a vraťme sa zpátky do La Linei, kde právě ideme od celnice a titulujeme místní státní zaměstnance patřičnýmainjektivama, keré v mnoha slovníkoch členských států nenajdete. Naštěstí nám trošku lepší náladu pomohlo udělat místní íčko, keré nám ochotně dalo mapu města a dokonce nakreslilo aj cestu na bus station. Tam už nás zase do pohody dostal pán za přepážkú, kerý na otázku, lesti "du jú spík ingliš" řekl že " a litl", což je pro mě ideální, neboť umím úplně stejný litl jak on. a tak sme si celkem rozumně pokecali a strýc dokonce poradil nejlepší cestu na nádraží, dokonca popsal aj název zastávky a časy odjezdů busú (každéj půl hodiny), což pro nás byla ochota do téj doby nevídaná. Včíl už nezbylo než poděkovat a po maléj zastávce v obchodě na trés cervezas une bottlo sa jít vyvalit na pláž ke sředozemnímu mořu, a v něm zmočit neenom nohy, ale aj hlavu, kór když je v batohu champů. Vychutnali sme si jak cervezas, tak aj pohupování sa na vlnách, keré byly tak akorát a pokračovali do hotelu č. 3, což byl tentokrát oficiální kemp za městem, kde byla opět skvělá recepční co uměla "e litl". Tož sme sa ubytovali, zaplatili aj za tent, což bude asi povinná výbava do kempu a šli si vychutnat zapadající slunko za kopec a Slunko zapadající do mořského písku pěkně na pláž. Takže na konci tripu došlo aj na romantiku, akorát nám tam nejak chyběly nejaké baby. Aj když vlastně, ani moc nechyběli, šak sme každý měli svoju plechovku....

Po pivku a rozlúčení sme zamířili zpátky do španěl, právě v době odpolední dopravní špičky. průchod ze Gibraltaru bývá formalita, ukážete pas a idete dál. Né tak v našem případě. zrovna Gřkú batoh si totiž španělská celnica vyhlédla ke kontrole. Mluvila španělskú hatmatilkú, tak sem ju požádal, lesti by to mohla zkusit anglicky, což byla osudová chyba. Reakce, kerá následovala, připomínala huláka z mexických telenovel. Za to, že sem sa zastal bráchy na mě začala španělsky ječat, a myslela si, že čím víc bude šklébit, tým rychlej mě španělsky naučí. Co sem podchytil, mlela neco o tom,. že tady nejsme v Commonwealthu, ale na španělském území a že tady sa bude asi řvat na turisty po španělsku. na to sem jí už celkem nasraně odvětil větu co sme měli naučenú od Hráška, čímž nemyslím "trés cervezas una medio litro", ale "non ablo espańol", což jí ale nevadilo a pokračovala s nezmenšenú intenzitú svojého šklébení dál. Ani jí přitom nevadilo, že Gořka, kerý byl původně vybranú za objekt kontroly, sa mezitím v tichosti zpakoval a sledoval situaci od východu z celnice. Já sem eště chvilku nechal celnicu až sa španělsky vyřve a v momentě, kdy sa nadechla k další várce, sem teho využil a začal řvat já neco ve smyslu, že su "citizen of member state of european union and Englisch, Deutsch und Čeština are the same europian languge as espańol. a non ablo je non ablo" Vznikající mezinárodní konflikt začala zachraňovat další celnica, kerú z poklidné odpolední siesty vyrušil náš řev. Vzala si mě stranú řekla mě asi neco ve smyslu že kolegyně bývá nekdy z horka trochu nervózní a ukázala mě na batoh se slovama "I want see your badgage" Tož tam už mně bylo jané, na čem su, začal sem vyhrabovat batoh a vysvětlovat, že býváme v kempu v La linei a na Gibraltaru sme byli enom na trip. asi popchopila, protože stačilo, abysme došli k prvním použitým ponožkám, řekla OK, nechala projet batoh rengenem, pokývala hlavú a řekla adios, což znamená, že mně teda půšťajú zpátky do necivilizované Evropy. 5ekl sem neco na způsob rozlúčení a šel před budovu, kde už na mě čekali oba kolegové. Zatýnmco Babouš byl vysmátý, že už sa zase dostáváme do klasických kolejí a smolař zájezdu budu zas jak dycjky já, Gořka byl nasraný takže to vypadalo, že ponesem přes La Lineu za zadní nohy tú opícu z celnice. eště že tam nebyli žádní češi, protože ty slova, co sme cestú použili na adresu té opíce z celnice, určitě nevbyly ve slovníku...

My sme to brali celekm eště sportovně a pokračovali dál kochaje sa hlubokýma a dalekýma výhledama )mimo Babouša, kerý už na žádnú další dovolenú s nama nejede), neboť Afriku vzdálenú 5 km také nevidíte zrovna každý den. Dostalki sme sa až do vrcholového sedla, kde pokračovaly trable s opičím plemenem. Najprv sa jeden debilní opičák přetahoval s Oušem o prázdnú petku, z čehož měli opět radost hlavně turisti. Vrcholem všeckého bylo, když sme šli už z kopca dúle a Ouš říká Gořkovi: "divaj sa na tu svini, jak je nachystaná, hotový skokan" No a rychtik - ušli sme pár krokú a Gořkovi ztěžkl batoh o 20 kilo - skokan sa snažil dostat do batohu a ukořistit zase neco dobrého. Rozmyslel si to v pravý čas, protože jinak kliďas Gořka už byl pěkně rozvrkočený a tak prohlásil památnú větu: "Eště jedna si na mě skočí, tož ju normálně zabiju a ponesu ju za zadní nohy ostatním pro výstrahu" Jak totiž máme vyzkúšané doma u slépek, když ostaním ukážete, jak dopadnú, když budú tak zlobivé, jako právě zabitá kolegyně, je na 14 dní pokoj. gořka a já sme měli pokoj, asi kvůli éto hlášce, nejhorší ale opět málem dopadl Romík, kerý měl celkově po celý zájezd asi největšího smolíka, možná si opravdu na začátku obul nechťa moje ponožky. Jedna svině byla totiž obzvlášť vychcaná a tak aby nemosela lozit do mkopca, vezla sa na zrcátku dodávky, jež vozí navrch buržoustské důchodce a spol. Nevím, co ju tak zaujalo, možná že to byla neodolatelná vůně champú per Ňiňos, kždopádně sa rozhodla skočit na z dodávky na skálu a vzala to přímo nad Romíkovú hlavú. Leknutí bylo samozřejmě značné, bylo to navíc zrovna v místě, kde romík byl nalepený na skálu, jelikož byl z druhé strany zrovna hrozný sráz. gořka měl určitě chuť vystartovat a splnit svůj slib, ale hońte sa s opicú, když skála má nejakých 400 metrú ýšky a končí na pobřeží. ale potom už to bylo čím dál lepší, šli sme z kopca a opic ubývalo, dostali sme sa k památníku an Herkulovy sloupy, což bylo ve starověku místo, kde podle bjí končil známý svět a po dlaším delším klesání až k mysu Europa, což je nejjižnější místo na Gibraltaru a druhý nejjižnější mys v Evropě. Navíc má tu výsadu, že právě tady je gibraltarský průliv a tedy hranica mezi Středozemním mořem a Atlantikem a aj když s tým Karotka souhlasí stejně jak Klaus s globálním oteplováním, když sme sa na tomto mysu fotili s Afrikú v pozadí, po pravéj ruce bylo Středozemní moře a vlevo Atlantik. Zpátky do špěněl sme sa rozhodli vydat po pobřeží mořa středozemního, ale poté, co sme šli kolem místní skládky, narazili sme na ostnatý drát a bylo po náladě. né že bysme došli už do Španělska, ale do skladů britské arm,ády ani po 10 rokoch v NATO volný přístup nemáme, a tak sme moseli jít zase přes kopec a kolem Atlantiku. Nakonec sme ale šťastně dorazili na Casematt squere, kde na nás čekal batoh, Dan a zaslúžené slúbené australské pivo...

Pohledili sme si zaječí tlapku, což byly Hráškovy ponožky a náž talisman na cestách, s jehož pohlezením sme usínali a vstávali a vymydlení, navoňaní sme zamířili na celnicu. A´t sa to zdá v 21. století jako neco z jinéj planety, kór u členú EU, mezi Španělskem a britským Gibraltarem je natáhlý ostnatý drát a chodí sa normálně přes passport office, div že po nás nechtěli výjezdní, teda výchozí doložku. Možná, že plot z ostnáča je tam z toho důvodu, že první, přes co idete na bitské půdě, je letiště, a kdyby sa nejaký zblúdilý turista zaplantal do motoru boeingu British airways, bylo by to asi horší, než když sa to samé podaří zblúdilém rackovi. My sme sa ale bez nehody přes letiště dostali a zamířili rovnú do nitra pevnosti na Casematt square. tam nekde proacuje v hotelu Hráškúv kámoš Dan, kerý byl o našem příjezdu projistotu předem informovaný. Když sme došli na square, viděli sme celú řadu restaurací a hotelú, z nichž jeden vypadal, že má asi 1000 hostů a 300 zaměstnanců. Při pohledu na tento hotel mně neuniklo zvolání "tož lesti je to tento hotel, tož sme v pr..." Bylo to zvolání velmi trefné, nebo´t na to zareagoval nejbližší pikolík, co obsluhoval na zahrádce restaurace. "zdar, nejste vy náhodú ti tři?" "nechápali sme , ale nakonec z nás vypadlo "jo, sme, jaks to poznal?" "Ale čumíte jak čeští turisti" No a dál konverzace s Danem pokračovala už veselej. Domluvili sme sa, že si po prohlídce zajdem na pivo a navíc že si možem zanechat nejtěžší batoh, kerý nésl stejnak nejmladší, nekde ve špajzce hospody, kerá je jeho pracovištěm. No a protože víme, jaké to je, když nekdo baví Miru, rozlúúčili sme sa a jali sa poschodech stúpat navrch na el Rokko, jak tom španěláci hanlivě říkajú. Ona to v podstatě nic jiného jak skála néni, ale neškodila by trocha úcty, kór když za návštěvu celého areálu vybírajú briti po půl libře nebo euru. Hecovačka je tam po staletí, zatímco briti nikdy neopomenú na starú zchátralú věž, kerá je ze španbělského vnitrozemí najlepší vidět vyvěsit pořádnú vlajku, španělé zas neváhali postavit v zátoce velikú rafinérku, aby do národnostní třenice přispěli zkaženým výhledem a trochú teho smradu. Nám tyto třenice byly šumák a tak sme pili na britském území španělskú vodu a jedli španělské sušenky. do národnostníhpo problému sme sa dostali až v momentě, kdy nám jeden světový unikát tyto sušenky prachsprstě zabavil. Nemluvím o britském bobíkovi (nikoli hrdina čtyřlístku, ale britský policajt), ale o jediných volně žijících opícách na evropském kontinentě. přísloví "drzý jak opíca" totiž 100% vzniklo na Gibraltaru, když si totiž babouš vesele vykračoval na další ze mnoha skalních vyhlídek, jedna svině sa mu nepozorovaně dostala na batoh, vykmásla mu oplatky a s kořisťú si provokativně sedla, inteligentně rozbalila a za velikého jásotu britských a japonských turistů doprovázeným nezbytným cvakáním fotoaparátů začala žrat your biscuits, čili naše sušenky.

Ráno sme sa z hotelu pakovali velice svižně. Jednak sme nevěděli, kdy začínajú vyjíž´dat popeláři a ani o motokrosařoch sme neměli ten správný přehled. Hlavně na nás čekalo kúpání v moři hned ze startu. Nakúpili sme v marketu veškeré potřebné ingredience na dnešní deň a šlo sa na pláž. Největším nedočkavcem sa ukázal Babouš, kerý pádil do vody jako první. Rázem z tama chtěl pálit aj ven s odkazem na nepříliš vyhřátý oceán. La Linea je totiž místo, keré z jedné strany omívá Atlantik a z druhé Středozemní moře, je to právě Gibraltarský průliv, kerý tvoří hranicu. A jkdyž mátě Atlantik na jihu aj na severu eště pod ledem, tož je jasné, že nemože byt z nejteplejších. My co máme průpravu na kocúra z táború sme zvyklí na jinší, ona také chladivá voda nebylo to nejhorší, co Romíka potkalo. Jako největší šampónek výpravy to opět přehnal s higienú a když byl v moři, tož si namydlil aj hlavu. Enomže slaná voda a mydlo sa nejak nepohodli a tak to vypadalo, že sme do zájezdu nakúpili pankera. Snažil sa zachránit svoju čest a image pod sprchú, ale ani tam to moc nešlo. A tak nezbylo než vyslat nejmladšího. Marně sem sa rozhlédal po celé pláži, nejmladším sem byl tentokrát já. Sbalil sem si šrajtoflu a už sem valil zpátky do obchodu s jasným zadáním, nakúpit nejlevnější šampón jaký budú mět. Po chvilce sem stál mezi regálama kosmetických výrobkú a dumal, jak sa řekne tú hatmatilkú šampón, najlépe tak kopřivový nebo březový. Nikde sem ale nenašel piktogram nekeré z tycho rosstlin, na první pohled mě ale zaujal svojím obalem a hlavně cenú champú per Ňiňos. Byl tam nakereslená pomeranč s mandarinkú a dokonca to tak aj voňalo a hlavně cena byla 1,45 E. Rozkaz zněl jasně a nejmladšáci mosíja posluhovat, tož sem ho hodil do košíka a šel k pokladně. Tam sme opětoval krásný úsměv španělské pokladny a vítězným krokem zamířil na pláž. Romík si umyl vlásky a byl zase nejkrásnější. ale kdyby jen nejkrásnější, také nejvoňavější, eště večer, když fúkl větr, bylo z Romíkových vlasú možné cítit chemický koncentrát na bázi pomeranča a mandarinky. Neodolal sem nakonec ani já a také sem si vlásky umyl šampónem, když už byl kúpený, tož co bych sa chudobil. Měl jednu obrovskú výhodu, šampón pro kojence vás nikdá neštípe do očí...

Po ránu sa šlo do kostela, jelikož byla neděla. Dle zdělení místní informační kanceláře měla byt mša na deset, když sme tam ale za pět deset dorazili, připadali sme si místo jak v katolickém Španělsku jak v českých Sudetech, pochopitelně ale po roku 1945. Jak sme záhy zjistili, důvod zdržení byl jasný, bylo totiž Boží tělo, což znamená velikú slávu a teda aj mšu tak jak u nás. O půl jedenácté už sme potom hrdě snášali závistivé pohledy místních štamgastú, kerým sme zasedli v žebračce. Paradoxně všeci chtěli sedět v hlavní lodi, v bočních kaplách sa nikom moc sedět nechtělo, asi proto, že z tama néni takový přehled. Po mši sme zamířili do cukrárny, akorát s problematickým hledáním tohoto podniku, neboť kolem kostela sa nic podobného nenacházalo. Nakonec sme ale našli v zastrčenéj ulici zastrčený podnik, kde sa Baboušovi splnil jeho dětský sen, měli tam totiž originál Gaspáčo. Gaspáčo je studená polévka z rozmixovaných rajčat a podobných pochutin, kerá má byt mimořádně osvěžující. za sebe a za Gořku mosím prohlásit, že větší hnus sme v životě nepili, ani když sme jako sopláci měli sračku. U hořké vám totiž nikdy nezostane kus rajčata mezi zubama. Na nádraží došlo k osudovému rozlúčení, byli sme nechaní napospas osudu, jelikož sa naša průvodnkyně rozhodla vrátit do Granady. Před jejím odjezdem sme zkusili štěstí ve španělském výherním automatu firmy esynot es., ale s úspěchem stejným, jak kdybny sme házali do bedny na centrále. Opustilo nás neenom štěstí, ale aj Hrášek. Dílem nás už měla plné zuby a dílem sa mosela dostavit do školy na jakési konzultace atd. Ať už převažovalo kterékoliv hledisko, realita byla nastavené jasně a tak sme si moseli poradit sami. Neváhali sme ani na okamžik a s kouzelnú formulkú "trés cervezas una medio litro" sme vyrazili počkat na náš vlak do nádražky takže když sme rúbli trés trés, a Gořka dokonce Uno eště navrch, chtěli si nás na památku vyfotit a vystavit vedle výčepu, protože tam sa pije cerveza enom po 0,2 a aby nekdo rúbl v přepočtu desetinásobek a bez jediného zavrávorání odešel po svojích, to eště neviděli. měli sme celkově štěstí, že sme byli tři, protože jak vtéto, tak v nádražce na výstupním nádraží měli 3 slovy tři krýgle una medio litro, samozřejmě schované pěkně v mrazáku, aby celý rok nezavazaly na poličce. V San Roque sme v pohodě vysedli a vydali sa směrem na Gibraltar. Místní obyvatelstvo bylo přívětivé a ochotně nám rukú ukázalo cestu. Dokonce sa u teho jeden 15 smrad aj příjemně usmívál, záhy sme zjistili proč. Španělský přístup k turistom sa projevil v celé své kráse, teda hnusu. Nikde ani jedna cedula, směrovka, nic. a tak sme šli - najprv po cestě, potom přes místní kovošrot, cogánskú osadu,. kde sa na nás mlsně nedívali enom psi, ale aj místní občané a nakonec sme si to šúrovali pěkně po čtyřprúdovce, mně osobně provozem a kvalitú připomínající D1. Po opravdu úmorném cestování sme na první pláž dorazili až po deváté hodině. Byl čas tak maximálně na vyzutí botú a malé lúšňání sa ve vlnách atlantiku. Začalo sa stmívat a tak nezbylo než najít pelíšek. po usilovném hledání cesty z města sme přes nepoužívanú žel. trať (jo, kdyby tak vlaky jely až do La Liney) dorazili až do hotelu č. 2, kerý sa rozkládal za místním smetištěm v areálu motokrosových tratí. Jak to tak bývá v takovém parádním hotelu, první sme si moseli vytrhat bodláky, kerých tam bylo opravdu víc než dosť. Výhled krom na bodláky byl eště aj na El Roko a tak sme usínali s vědomím, že zitra dobudeme skálu aj britské dominium. a také s vědomím, že právě absolvovaná etapa rozhodně nebyla pro holky....

Na sobotu byl plánovaný výlet do nejromantičtějšího místa Španělska (aspoń takto tvrdil průvodce), do rondy. Jeli sme tam romantická sestava my tři a jedna moc šikovná hoka, čili Hrášek. Využil sme služeb španělksých ČD, zvané Renfe, keré nám pod názvem regional expres přistavily ´variantu motorové asobní kačeny s tým´rozdílem, že byla plně klimatizovaná. Problém nastal už při kupování jízdenek, pán za přepážkú byl evodentně rozladěný
z toho, že po něm chceme, aby dělal a když sme ho navíc zahrnuli palbú otázek, byl velice mrzuitý. Zpáteční lístek má jedinú výhodu, a sice slevu ve výši 10=, jinak mosíte ale nahlásit, přesně kerým vlakem sa hodláte vrátit zpět, takže ste tak trochu závislí na zpáteční cestě. Ale do Rondy sme dorazili, byť s malým zpožděním (jako doma) a po nákupu v místní Hance sme šli na poznaávací procházkui městem. babouš konečně pochopil v čem spočívá romantika onoho místa. Město je vysstavěné na skalnatém útesu, kerú je vysoký 165 metrů, navíc je útes rozpůlený potokem přes který vede starý kamenný most. Zatímco my sme sa luxusně kochali, od Ouša sem poslúchal neusttálé výtky, typu že se mnú nekde jede naposledy a že mu to dělám naschvál, že je to nesportovní a nečestné, že výhledy do z útesu si možu pichnút nekde a tak podobně. Takže to vypadalo, jak kdyby sme měli bodygarda, my sme šli dycky až na hranu a z uctivé vzdálenosti za nama šel náš ochránce, kerý o jistil zezadku. Problém nastal na mostě, kerý má sice asi enom 40 m na délku a 4 na šířku, ale nejakých 100 na hlúbku. problém byla ta šířka, neboť Ouš půbvodně plánoval, že poleze přímo prostředkem. To ale dost dobře néni možné, jelikož sa dodneška jedná o jedinú spojnicu dvúch částí města, a je tam celkme hustý provoz. Takže nastalo dilema, lesti sa nechat přejet, nebo to risknút a jít pochodníku s rizikem spousty pohledú do propasti. Nakonec sa náš hrdina za cenu ztráty pigmentu v obličeji na druhú stranu přeca enom dokázal dostat, byť nechápal, proč sa chceme na most podívt aj z druhé strany z další vyhlídky. Po dokončení prohlídky města sme sa šli podívat eště úplně z druhé strany na most z další z mnoha vyhlídek. Tady sa chtěl podívat Romík až úplně dúle na základy mostu a za mohutného povzbuzování španělských turistú, keří na něho šklébili "odvahu, odvahu" sa mu to podařilo. Vúbec je to národ ušklénbencú, když sme sa stavili na pivo ve sportbaru, bylo tam řevu jak když sa u nás hraje mistrovství světa. A to sa přitom dívali akorát na trénink! F1, kde jejich kůň Alfonsko zajel druhúý nejrychlejší čas. My sme už dál nejeli, ale šli sme do hotelu, kerý sa nacházal dúle pod mostem v olivovém háji. Roztáhli sme karimatky, dali Hrášek mezi sebe, aby nám ju nejaká havěť neodnésla a po malém pikniku uléhali s nádherným výhledem na most ke spánku. inu romantika tak jak má byt...

Zatímco na vrcholu Velety sm,e bykli zmrzlí jak husinec, po návratu do Granady sme velice rychle změnili skupenství spíš na kočičinec, protože když sa dostanete z nejakých 12 stupňů do 35, néni to zrovna přechod z ideálních. Takže sme spěchali zalézt do bytečku, hodit sprchu a odpočívat. Najkúpit na večer lahvoně sa nám nepovedlo, nebboť bylo Boží tělo a to žádný španěl prostě nedělá, nejací turiosti sú mu uplně šumák a možú klidně dat kožu z hladu. Nezbylo než jít na večírku do vína, ale s tým sa počítalo už před odjezdem. Eslivovicka byla prohlášena za "esmrt v láhvi" a po jedné si s nama dala enom Vtělení. Aj tak sa večírek docela rozjel a došlo aj na vyměňování mudrosloví a přísloví. Za nejpovedenější opovažujeme španělský ekvivalent pro tahání za nos a pro trhání party. Bohužel, jelikož sa dá deníček číst aj před desátú hodinú večerní, nelze publikovat tyto výrazy v celé jejich kvalitě. Další deň nás čekal ńejznámější umělecký skvost Granady, tedy hradní palác Alhambra, Španělama považovaný za jeden ze sedmi novodobých divů světa. Má tři části, zahrady, palác a pevnost, takže na naše podmínky by sa to dalo přirovnat ke Kroměříži, Buchlovicám a Cimburku. Prohlídku jedinečné arabské architektury na evropském kontinentě sme začali v Kroměříži, tady zahradách. při typicky mizerném značení sme samozřejmě zvolili opačný směr prohlídky, než sme měli, takže poté, co sme jim málem strhli turnikety, na nás vletěla ochranka v podobě aktivního déčka, keré nás seřvalo a posunkama ukázalo, že idem špatně a že mosíme naokolo. popisovat vám všecko, co sme viděli, nemá cenu, šak sa možete podívat na fotky, ty sú výmluvnější než nejaký referát. Nejpěknější byly samozřejmě Buchlovice, už enom proto, že sa na Cimburku Baboušovi opět na výhledy nechtělo. Jakoby měl nejaké tušení, říkal, že dúfá v to, aby další výlet už byl bez skalních strží, vysokých věží, rozhleden, propastí a podobných přírodních či lidských výtvorů, keré on nemože náležitě ocenit, jelikož je od přírody mnohem radši, když sa díve na kopec z údolí a né z kopca dúle. Napsali sme aj jakési ty pohledy, jak je u nás ale zvykem, zapomněli sme jich hodit do schránky, což mělo za následek spolu s vyhlášenú rychlosťú španělských zaměstnancú, že my sme už byli dávno u Kozla a do obchodu teprů došel pohled jemu adresovaný. Když už sme měli tú najvětší památku za sebú, doma na nás čekalo překvapení v podobě místního divu večírkú - Sangrije. sangrija je osvěžující nápoj vzníklý smícháním 5 a více litŕů vína neurčité kvality se mícháním libovolného množství ovoce a ovocného, obzvláště pomerančového džusu podobné kvality jako víno (šak to znáte - staré víno do starých měchů, na hrubý pytel atd), takže nevíte, lesti náhodú ten 100% pomerančový džus nevyrobila Linea se shnilých jablek. Ovoce sa tam dává stylem jak pejsek a kočička, každý co má rád a hlavně co má doma. jak už sem řekl, chuťově je to zajímavé a ohromně osvěžující, kór když sa to nabírá žufánkem z polévkového hrnca. Jak sme si ověřil na vlastní kožu, spíš teda na vlastní tričko, tým, jak sa tam míchá citrón s vínem, nenechává to žádných fleků na oblečení a není třeba to nijak zapírat, což má pozitivní vliv na opotřebení pračky, spotřebu pracích prážkú apod. Sprotovně mosíme uznat, že než sme hrnec vypráznili, uběhla hromada příjemného času stráveného konverzováním a sledováním oblíbených televizních pořadů, což prio nás byly reklamy, jelikož tam je jedna univerzálni spojitost. Naprostá debilita reklam na prací prášky či cvičící nástrokje podobné mučidlom, ať ste u nás či v espáni, všady vám valíja do hlavy stejné šrúby...

Následujícího dňa sme časně z rána vyrazili na turisticko-horolezecký výlet na Pico de veleta, druhý nejvyšší to vrchol španělské pevniny. Pravda, po ránu vyvstávali asociace na sobotní ráno doma, kdy nás tata v osm vyháňá do erteplí, a cesta na autobusák vzdáleňosťú připomínala procházku z devadesátky dóm, aj když to idú noženky samy a navíc je tma (teda aspoň nekdy). Zatýmco my sme šli na výlet, proti nám šli figurky, keré vypadaly že už idú z výletu, akorát že hasického. Jak sme totiž zjistili, na Boží tělo bývá v Granadě veliká pů´t, kde sú aj rozmařilé atrakce v podobě klasických komediantů s kolotočama o cosi větší tak jak u nás, s tým rozdílem, že sa tam kolotočuje hlavně v nočních hodinách.- je fakt, že nekeří vypadali, že na nejakém hrubém kolotoči byli aj dvakrát, lebo sa z jejich očisek dal vyčíst skoro celých uplynulých 12 hodin, keré prožili. My sme ale jeli za jinú parádů a tak sme sa s pomocí našej průvodkyně dostali do busu směr Sierra Nevada. jede přes hodinu enom do kopca, aby sa z Granady, což je nejakých 650 m.n.m. dostal až do 2500 m.n.m, takže si připadáte, jak kdyby vás serpentinama vyvézli až na Lomnický štít. My sme mířili ale eště mnohem vyšej, velitelský čas sem stanovil v jednu na vrcholu a tak sme do toho pořádně šlápli. Velice brzo sme narazili aj na první snížek, jak sme ale zjistili, s kulováním byl celkem problém, protože byl tak zledova´tělý, že sa dobrý zásah kulú mohl rovnat aj pokusu o vraždu, takže sme od teho radši upustili a konali bohulibější činnost, což bylo stavění sněhuláků, jelikož sme včéra na večírku slavnestně slúbili babám, že každé z nich postavíme zvláštního esněhuláka. ten první sa povédl asi nejvíc, byť místo Vtělení připomínal spíš kačera donalda. Ze začátku byly rozhledy velmi dobré, ale když sme sa dostali do najakých 3000, objevili sa mraky a už to nebylo tak dobré. Gořka, asi aby mu nedošel kyslík, rúbl další ďáblovutyčinku a šlo sa dál. Snihu přibývalo, až nakonec nezbylo jít ničím jiným než snihem, což oceňoval hlavně Hrášek a Babouš, keří si nenechali poradit a vyrazili enom v bonsai ponožkách. By´t sa konca nebylo možné dohlédnút, nakonec sme tam přesmně za minutu jedna dorazili. na vrcholu sme pěkně poobědvali a strávili tam aj příjemný čas okořeněný nepříjemným studeným větrem. Abysme zabránili umrznutí jediného člena výpravy, co mluví cizí řečú, navlékli sme ju do všeckého, co sme měli po ruce. Dali sme aj vrcholové foto, byť to jednu chvílu vypadalo, že baboušovi bude stačit, když zdolá 3396 m. Jelikož byl totiž asi metr od vrcholového bodu krásný skoro kolmý sráz, čehož jak známo Romík nemá rád, vypadalo to, že vrcholová fotka bude bez něho. Nakonec sa nechal ukecatt a k vrcholu sa doslova doplazil, ale hlavní je, že ho dobyl. Potom sice utěkal z vrcholu jak Forrest Gump, že to vypadalo, že sa zastaví až pod kopcem v Granadě, ale vrcholové foto ve výšce 3398 m opravdu stálo aj za rošku toho přemáhání...

podle předpokladú sa to rozjelo první večer, tak jak sa patří. stejně tak jak sme byli my zvědaví na místní domorodé obyvatelstvo, tak aj domorodky, co obývajú společnú kolej s Hráškem, byly zvědavé na nás. K našemu milému překvapení sa tam nevítajú podáním ruky, ale vzájemným olizováním na obě dvě tváře. akorát može nastat problém v tedy, když sa nedomlúvíte na kerú stranu začat, potom sa vám može stat, že sa srazíte a místo na líčka míříte přesně na střed, což vyvolá červenání sa a rozpaky na obúch stranách. Abysme vám představili děvčátka trošku bližej, Baboušúv osud je z Maroka a jmenuje sa Marique (nebo tak nejak), po našem Mařka, je to 21. leté třeštidlo typického orientálního vzhledu, mluvy a aj chování. Néni pro ňu problém jít na pařbu třeba o půl páté ráno a eště byt na vážkách, lesti náhodú nejde moc brzo a nebude tam mezi prvníma. protože opaří často a ráda, zná sa asi s půlků Granady, teda aspoň tak to vypadala a neco takového možná aj blekotala. druhá, nejhodnější, je Sandra, keré sme dali, aby nevěděla, že sa o ní bavíme méno Kača (Sandra-Kasandra-Kača). Je to výjimka ze španělského tvorstva, jelikož mluví klidně a bez volume, ale co víc, dokonce aj pracuje!!! Její brigáda je v nemocnici a spočívá v tom, že s pacientama vyplňuje dotauníky a podobné kraviny, což mimo jiné znamená, že do práce chodí už na sedmú a stává v šest, tedy v době, kdy Mařka teprú valí pařit. No a třetí byla náš oblíbenec, Enkarnien, zkráceně Enkarni. Naše sympatie si získala tým, že k učení aj večeři neustále popíjala cervezu (pivo), čili pivo z malých 0,25 flaštiček. A také její méno, to stojí za to. jelikož pocháízá z ultra katolické rodiny, což sa mimo jiné projevilo v tom, že má momentální rebelii a dělá černú ovcu, dali jí méno Enkarnien(nebo tak nejak), což v překladu znamená Zvěstování, po našej úpravě Vtělení, jelikož nám připomínala živel zvaný Jura Hubáčků, což je jeden z mojích bratrancú, známý spíše pod přízviskem "Vtělené zlo". K večeři sme měli najaké bagety se salámem červeným jak sparťanská šála, kerý bvypadal, že tam do teho melú místo múky papriku,a samozřejmě nejakého toho cervezu ve flašce od ředidla, myslím že značky dia. Což ovšem neznamená, že by to bylo nekjak se snížením obsahem cukru, Dia je totiž španělský překlad pro jednotu. protože na večírek je jednoťák málo, brzo sme šáhli po hlavním triumfu, gořalce. Aj když sú španělé veliký národ, na začátku slova nejsú schopní vyslovit samotné s, ale dycky to mosí byt es. Takže stát je místo spaňa espańa, když jede auto, jede místo škody eskoda, když hrajú karty, dajú eso a my sme jim nabídli eslivovicku )jak sme sa dozvěděli tento týdeň, po schválení v EU je to opravdu eslivovicka. Děvčatom sa zdála esice trošku ostřejší, ale docela jim esmakovalo, vzhledem k tomu, že držali s nama krok. Protože anglicky a německy umíja eště horší jak já (také sem sa divil, že to ide), domluva byla možná enom přes tlumočnicu. Ale potvrdilo sa známé heslo o tom, že alkohol esbližuje, po půlnoci už Hrášek nám tlumočil ze španělštiny španělštinu a vůbec kolikrát nevěděl, na koho sa vlastně obrátit jakú řečú. My sme si totiž rozumněli aj když sme sa v životě neviděli. večírek sa protáhl hrubo přes půlnoc, největšího následku sa dočkala Kača na druhú deň ráno v práci: Z dúvodu absolutní nezkušenosti na eslivovicku sa poblula přímo při vyplňování dotazníku před pacientem...

Po šťastném shledání s Hráškem sme zamířili do jejío útulného bytečku, kde na nás v ledničce čekalo malé ale milé překvapení na uvítanou. Byl to lahváč značky San Miguel, ovšem nikoliv klasický jek ho známe u nás. Jiný kraj,jiný mrav, španělé prodávajú lahváče buď v malých hovénkách, keré kolikrát nedosahujú ani velikosti sodovčáku, nebo naopak v hnědých litrovkách, našincom neodbytně připomínající flašku od ředidla SX500, zvláš´t, když sa jedná o šrubovací uzávěr. Kupodivu přes obavy, týkající sa kvality obsahu, jednalo sa o vzorek ucházající (chuťově, né vzduchově), připomínající braník či primus. Po povinném osprchování, kdy sem mosel do sprchy aj já, sme sa rozhodli aklimatizovat sa spánkem a dali si skoro tříhodinových dvacet, šak siesta mosí byt, kór když sme ve Španělsku. Navečer sme vyrazili na plánovanú procházku městem, abysme itinerář dodržali aspoň první deň. a tak sme sa prošli až za město, kde místní chudina a podobné osazenstvo vybudovalo svoje domečky přímo v prudkém svahu, využívajíce značné sypkosti a nestability horniny. Nikde sme neviděli cedulu, kolik obyvatel podobných bytečků na nestabilitu doplatilo životem, ale v espáni, jak sme brzo zjistili, je s cedulama značný problém. Nejaké informační cedule, mapy, jízdní řády na zastávkách MHD, přehledný idos či vyhledávač ulic a míst, nic takového ve Španělsku nehledajte - turistú tam totiž jezdí tolik, že néni potřeba tam lákat nejaké další, kdyby jich totiž přijelo moc, moseli by španělé aj dělat a to by byla opravdu tragédie. Při první procházce sme nabyli dojmu, že sa v tomto městě a státě asi nedělá a když nekdo dělá, sú to cizinci. Protože ináč si nedovedu vysvětlit, že odpoledňa, kdy by měli byt všecio v práci, sa všeci lúšňajú po městě, sedíja na zahrádkách a ve vnitřku všelijakých podnikú, enom chlámů, diskutujú a šklébíja takovým stylem, že proti tom je zabijačka u nás na dvoře poklidnú předvánoční besídků. pro účastníky silničního provozu, obzvláště chodce, sú nejaké barvy na semaforu enom orientační, přestože tam majú legračního chodícího panáčka, když svítí zelená, většinú sa ho horkokrevní španělé nedočkajú a silnicu přejdú spíš než stihne naskočit, přičemž sa eště stihnú pozdravit aj s asi známýma řidičama osobáků, keří ze samé radosti z nenadálého setkání zvesela a intenzivně trúbíja na pozdrav. nedalo nám to, abysme nezkusili aj místní specialitu, zvanú tapas. Spočívá to v tom, že v Andalusii, když si neco objednáte k pití, máte v trochu vyšší ceně eště aj tapas, což može byt nejaké hovénko, ale ve specializovaných tapasbarech aj docela siolidní porce. Přirovnal bych to k tomu, kdyby vám Mira za cenu finské přinésl borovičku a k tomu aj korbáček. Aspoň tak sme dopadli v prvním baru, kde nám donésl pivo do 0,2 (ti jižanští magoři sú schopní takové množství cumlat aj celý večér, sa diivím, že jim to nedávajú na lízátka) a k tomu taléřek jakýchsi mořských oblud, keré byly, asi aby nezhnily, naložené v jakéjsi sračce, značně připomínající stolní olej Vegetol. Do tohoto baru sme zamířili naposledy, naštěstí nám průvodkyně poradila lepší tapasbar s mnohem lepšíma cenama, kde Mira za cenu finské + jalcina dokázal donést pivo do půlitru, korbáček a eště aj dvoje brambůrky...

Po tříhodinovém dřímání sme dorazili do cíle, do Granady. Už po vysednutí z letadla sem podle sílících paprskú poznali, že na nejakých 20 stupňů sa tady asi hrát nebude. Krom velikosti letišťa, značně nám připomínající kunovské nás překvapilo také to, že podle posečeného pola sme usoudili, že už sú žně v plném průdu, což pro nás stědoevropany je přeca enom trošku brzo. Na cestu do města naštěstí nepotřebujete maturitu ze španělštiny, šoférovi dáte bankovku, ukážete tři prsty a když je hodný, možná vám aj neco vrátí. Byli sme poněkud nervózní, lesti sa podaří trefit správnú výstupní zastávku, ale nakonec sme vystúpili tam kde sme měli, u katedrály, což je jedno z turistických center Granady, což sme vzápětí poznali na vlastní kožu a nekeří aj na vlastní peněženku. prozvónili sme Hrášek a čekání si zpříjemnili obhlídkú okolí katedrály, třetí největší ve španělsku. Tato procházka sa stala osudná Baboušovi, kerý si ráno mosel nechťa asi obut moje ponožky, protože jjinak si to nedovedu vysvětlit. U katedrály sa živíja mísní holky Šipkovy obzvláště mazaným způsobem. Majú nachystané halúzky rozmarýnu, jak kdyby sa chystaly na hodovú obchúzku a z turistú mámíja peníze tým, že jim věštíja z ruky a při tem melú jakúsi hatmatilku(že by španělština nebo šípkovina?) a mlátíja turistu po dlaňách tým rozmarýnem. My sme jako turisti byli jasní a tak sa na nás vrhli. My s Gořkú sme jim jasně naznačili, že nic nebude, ale Babouš postrádal razanci a to sa mu stalo osudným. Dostal sa do presu a už nemohl utéct, škaredá cigaňa mu chytla paprče a začala mlet. jediné, co si Babouš zapamatoval, když dostal po paprčách, bylo, že na jedné ruce bude uno banbino a na druhé duo banbino. V ten moment sa asi z obavy, aby neměl tak veselo jak u nás, rozhodl radši zaříkávání ukončit, cigani dal z vděčnosti či nutnosti pětieurovku a šokovaný pelášil za nama. Cigaňa za ním šklébila neco ve smyslu, že mosí dat neco aj do druhé ruky, ale Babouš pelášil jak kdyby mu za řiťú hořala pěkně smolná kúdel. Z kulturního šoku sa eště pár dní vzpamatovával, ale aj když sa moc snažil a sbíral po chodníkoch jednocentíky, do pětieurovky sa mu nasbírat nepovedlo. Ale zase majú jeho potencionální galánky jistotu, jak na tom s romíkem dopadnú. Aj když, na druhú stranu, o tom, že to bude duo banbino s una seňorita cigánka nemluvila....

Možná nekeří z vás hledíja na jednéj televizní stanici na blbinu alias seriál podobného názvu, tento scénář ale píše sám život (a občas mu trochu pomožeme) Po příletu do Frankfurtu sa nám přehúpla půlnoc a my sme hledali co nejlepší místo na pelíšek. Možností nebylo zrovna nejvíc, nejlepší místa, což byly koberečky přímo v kancelářách letištních společností, už byly zabrané našema spolunocležníkama, keří sa tam bez skurpulí rozvalili a odpočívali. Podobně sa zachoval aj mladý šikmoočka vedle našej lavečky (aj když místo lavečka, což je věc kde sa dá pohodlně lehnút, bych měl mluvit spíš o sedačkách ze stadiónu, kde sa nedá pohodlně nic), kerý sa rozvalil na zemi, jak kdyby sa nechumelkilo, navlékl sa do včšeckého co měl, na hlavu hodil zenzulku a pohodlně vychrapoval až do rána, kdy ho došla vzbudit nejaká skopčaňa s tým, že ž je čas jít sa odbavovat. Byl to asi zkušený cestopvatel narozdíl od nás, keří sme sa marně pokúšali najít nejakú rozumnú a smysluplnú polohu aspoň na dřímání. Dycky když nás to omrzalo, šli sme sa polúšňat po letišti, což vás za chvilku ale omrzí také, bylo to letiště velikosti haly pražského hlavního nádraží, s pozitivním rozdílem absence houmlesú, vysmažencú a podobných né zrovna přitažlivých živlů. úderem čtvrté sa tak, jak je ve skopčákově zvykem, otevřel služební vchod a z něho vypochodovalo ve spořádaném útvaru asi 30 členú palubních personálů všeckých letú, co měli odlůet kolem šesté a začalo sa odbavovat. Zbalili sme si náš skromný domeček a vyrazili k přepážce, kde sem konečně mohl naplno využit svoje chabé znalosti německého jazyka. Nejak sem to zešmrdolil a tak sme sa mohli přesunút přes bezpečnostní rámy do odletového prostoru. Ujistili sme kontrolóry, že rozhodně nepřevážáme žádné tekutiny či podobné látky v množství větším než 100ml, což je maximální dovolená převozní dávka. Babouš na šikovnú blonďatú slečnu zamrkal svojíma očenkama, jako že je všecko v rychtiku, což by mu možná pro ty oči aj věřila, ale to by tam nesměli mět rengen. a tak Baboušovi nezbylo nic jiného, než vypakovat svoje příruční zavazadlo, kde sa k našemu pobavení a jeho zděšení objevil zbrusu nový sprchový gel (tak to dopadá, když je nekdo šampónek, mydlo v krabičce s indiánem eště nikdy rengen neodhalil) a eště aj opalovací krém, všecko pěkně nové, zavříté a eště aj nad 100ml. Ptali sa ho, lesti na něho majú mluvit anglicky či německy, ale při našem jazykovém vybavení to bylo stejnak asi jedno. Nezbylo Oušovi nic jiného, než sa s temato věcima rozlúčit, zvihla sa popelnica a kosmetika byla v rámci zajištění bezpečnosti cestujících v tahu. Na otázku, lesti eště anything odpověděl Babouš krúcením hlavy. Naštěstí si nemysleli že je to Bulhar a nechali ho jít dál, kdyby mu totiž našli potem, co řekl už nothing tú novú zubní pastu (šampón, jede na čundr a takové zbytečnosti, žvýkačky regen neodhalil), tak by sa možná dočkal neenom vyzutí topánků, ale aj dúkladné osobní prohlídky od nejakého fricka, kerý by si nasadil na tlustú ruku gumovú rukavicu, enom by to mlasklo. takto sme sa nakonec v pořádku a ve zdraví dostali do letadla, kde sme sa ale místo čučání z okna a podobných blbostí radši věnovali užitečnějším ěcám, jako je dospávání předešlej noci.

Tam sme nastálý čas využili pro malú procházku po městě včetně nekolika dokumentačních fotografií. Navštívili sme aj jedne zajímavý podnik, pro které je ale začouzenka slabé slovo. byla to samoobslužná hospoda (teda pivo čepovala hospodská, né jak u Huberta) ale tolik kúřu na metru čtverečním sem viděl naposledy když sme byl klučisko a trávili sme prázdninové večery u táboráku z pneumatik. ani Kozel v dobách svojej největší zimněpáteční slávy neměl nikdy tak zahulené jak tátio hospoda v júnovém podvečeru. Výhoda byla v tom,. že sídlila přímo u zastávky MHD, keré mírilo na letisko. Jak sme zjistili, slováci sú asi Maďaři, protože za batoh odmítli nechat zaplatit eurama. A tak sme moseli znovu do směnárny a ve značně nevýhodném kurzu směnit našu tvrdú měnu za ty slovenské šunty, aby sme si mohli zaplatit za "jednu batožinu pre troch ludí". při odbavení sem byl asi ž hladný, lebo mně píplo neco v břuchu, když sem prolézal rámem. strýc, co tam měl kontrólu sa na mě škaredě podíval, vzal si mě bokem a udělal asi nejhorší rozhodnutí celého dňa. Nakázal mě totiž "vyzut topánky". Pokýval sem hlavú a pomyslel si "tož když myslíte". Ona taková uzavřená topánka po celoodpoledním cestování přeca enom projde určitýmy změnama, včetně ponožky. Byl sem trošku napnutý, či náhodú nevyhlásíja chemický poplach a pokus o chemický terorismus, ale topánky projely rengenem bez exploze či zapípání, takže sem mohl pokračovat do odbavovací haly a potom aj do letadla. Jak sme velice záhy zjistili, v letadle už nebyl slovenský personál. Vrchní stevardka sme pojmenovali Inge, neboť byla stělesněním nordické rasy. 6vatlala cos o uvítání na palubě chrochtavú angličtinú s příměsú debilštiny, kerú zintenzivnila poté, co sme sa snažili zasednút sedadla v přední části letadla. to málem vyletěla z kože a neodpustila si poznámku, lesti na nás mluví čínśky, když chce, aby prvních 7 řad ostalo volných. Chtěli sme ju s Baboušem odkázat do patřičných mezí, ale bohužel pro nás a naštěstí pro ňu sme nedali dohromady souvislú větu, takže sme si radši sedli do řady číslo 15. Let do Frankfurtu proběhl bez problémů, čekala na nás letištní noc...

Nastalo úterý, čas odjezdu. stejně jak miluju nakupování, podobný vztah mám aj k balení čehokoliv, nepočítaje v to dívčí plemeno, tam si podle momentální situace o úspěšnosti udělajte úsudek sami. a tak zatýmco Babouš už netrpělivě potřetí počítal věci, aby na neco nezapomněl, já sem si šel zakopat do erteplí, abych si předtým, než si udělám puchýře na dolních končetinách udělal podobnú ozdobu aj na horních, aby jim to nebylo lúto. Na balení mně osala půlhodinka pouhá, ale pro nás staré a zkušené čundráky to nic neznamená, protože když aj neco zapomenete, stejnak potem zjistíte, že sa dá vydržat aj bez teho. Když ale po příjezdu do UH Gořka valil na tržnicu nakupovat kraťase, neodolal sem a zakúpil sem sluneční brýle. Né sná´d, že bych jich nechal doma, já sem doposavaď žádné nevlastnil. Proběhla klasická konverzace s větnamcem typu "brýle dobrý, vy přerostená hlava", ale nakonec sa tam našly aj brýle na moju lebeńu a tak sme mohli zamířit na vlakáč, kde sme plánovali rozlúčku s českým pivem na Bejaně. Myslel sem, že horší domluva jak s větnamcem nebude, ale tutově to trumfla pokladní na nádraží. Když sem na ňu vybalil, že "chcu jízdenku City star Slovensko pro tři lidi do Bratislavy", zbělaly jí posslední dva černé vlasy, a začala mně tvrdit, že v UH sice mezinárodní pokladnu majú alůe že nefunguje a ona s tým beztak neumí zacházat, což názorně ilustrovala střídavým mačkáním entru a esc. Ale hneď si věděla rady, odkázala nás do Staráku, kde to umíja, a ona je ochotná aj zatelefonovat kolegyňi, ať nám to nachystá dopředku. Baba jedna, vzít do ruky manuál a zkusit sa to po lopatě naučit to né, ale šúpnút problém na kolegyňu to ja. Tož z Bejany sešlo, vlézli sme do kačeny a jeli do Staráku, kde na nás sice nachystaní nebyli, ale jízdenku nám vydali. Poslední české pivo sa teda dalo ve Staroěstské nádražní začouzence, nakúpili sa aj nejaké kuželky a valilo sa do Prešpurka.

Na druhý deň nás čekalo nepříjemné překvapení v podobě schovaných posledních 4 lahvátorů, keré Gen schoval jako poklad a vymyslel aj pokladovku. bohuželů úroveň šifer byla přímo úměrná hodině, kdy Gen vymýšlal šifry, takže bez stanoené hladiny sa na klúč k pokladu nedalo dojít. nedalo sa nic dělat,. obětoval sem sebe, babouša a karotku a vyrazili sme z kopca dúle doplnit zásoby. Jak sme zjistili, v hospodě sa chystala oslava, a tak nám doplnili. Posléze sme zjistili, že doplňujú aj vedel v obchodě, tož sme doplnilio eště raz, abysme měli co nést všeci a né enom nejmladší. Náročné stúpání sme překonali pomocí založení jednoho základního a jednoho výškového tábora. Po obědě sme sa rozdělili na skupinky mladší a starší a chystali sme táborový program, což v praxi vypadalo tak, že nejmenovaní jedinci udělali, co by doma či na táboře nikdy neudělali a sice šli dobrovolně na náčení a já sem nadiktoval Laďovi svoju představu o táboře, on si to zapsal a bylo podělané. Odpoledňa byl plánovaný výšlap po kotároch ke kapličce. na cestu sme si vzali firemní frisbí, keré sa nám po půl kilometru povedlo dokonale ztratit ve vysoké trávě. Jak sme zjistili po nalezení zeho kulatého nesmysla, už sa čas nachýlil k zápasu našich kopáčú do podobně známé věci s podobně postiženým soupěřem z Walesu. rezignovali sme na kapličku a šli sa dívat na ty naše idoly. Jelikož sme byli trochen bez peńez, nechali sme u chaty vzkaz pro Gořku a šli na televizu. (jak sa pozděj ukázalo, Gořka zablúdil a dorazil do hospody z opačné strany, takže si vzkaz nepřečetl, ale telepaticky peníze donésl - kdyby né, tak kluci už měli umývání náčení beztak natrénované) Že sa o fotbale nemá cenu bavit, kdyby góly přibývali tak jak na lístku piva, to bysme asi moseli hrát se San Marinem, a to eště s jejich dorostem. Zajímavější debata sa rozprúdila posléze při sledování navazujícího pořadu. Řeč sa totiž stočila na estetické vnímání Keiry Knitley, kdy sa naše osazenstvo rozdělilo na zastánce podle jedných pomáli nejkrásnější baby na světě a podle druhých anorektického stvoření, co navíc v pubertě nechťa spadlo do hoblovačky. Gořka už si nevěděl rady a tak o rozsúzení požádal místní strýce, keří ovšem věděli o borovičce z Linei všecko, ale o Keiře Knitly nic. Né že bysme sa chtěli dívat do konca, ale donutil nás k tomu hustý déš´t a nechuť sa v tomto počasí brodit k chatě. nakonec sme sa stějně brodili, sice né vodú, ale bahnem, aj tak je otázka co z toho by bylo horší. nás bahenní cesta čekala eště jednú, ráno cestú do kostela. byli sme tak zapráskaní, že nezbylo nic jiného než sa smočit ve Vláře, ináč by nás snáď do vlaku ani nepustili. Počasí na Slovácku sa umoudřilo a tak zatýmco dívčí část publika pokračovala do UH (patrně nevědouce, že Bejana přes víkend nepremává), my sme vysedli v Popovicách a pěkně přes kopec ke Kameni. Gořka sice při založení výškového tábora v Popovicách na lúce projistotu zvolil krycí variantu, že sme s Topolné, ale u Kameňa už nebyl důvod sa maskovat. Nakonec sme všeci ve zdraví dorazili aj ke Kozlovi, byl to náročný víkend, ono také nachystat pro sopláky tábor na 14 dní, to je nejaká fuška...