Znalci už totiž víja, že Komín ve svém volném čase rád otročí u koní na Smraďavce, aj když nevíme, lesti to dělá z lásky ke koňom,anebo z lásky ke galánce, kerá má koně jako svého koníčka. Neenom že sme Komína našli, ale dokonca sme sa mohli aj projet na końovi, což je rozhodně lepí, než kdyby sme sa projeli na Komínovi. já sem nafasoval svojého oblíbenca z minula, se kerým sme byli už posledně kamarádi, děvčica, o.k.m.z.p. dostala velikostně odpovídající klisničku Soňu a Komín si vzal to, co na něho ostalo. Eště sa k nám připojil aj nejlepší místní žokej, kerý šel provětrat místního chovného hřebca a zahrát si na krotitela divokých koní. My sme vyšli vcelku v pohodě, po čase sme si zvykli, jak sa přidává plyn a jak sa odbržďuje. problém byl v tom, že když hřebec nekde v dálce zarźál, dopravní prostředek děvčice, o.k.m.z.p. sa zblázníl, hormóny sa projevily a místo za Komínovým koněm sa Soňa vydala nekde za nabídkú kvalitního honcování, z čehož pochopitelně děvčica, o.k.m.z.p. neměla žádnú radost. Nakonec sa to moselo vyřešit, protože přírodě neporučíte, že já, jokožto zkušený jezdec, jelikož sem na tom seděl už podruhé, sa pojedu provětrat sesvojím valachem za hřebcem a děvčica, o.k.m.z.p. sa spolu s Komínem bude plantat nekde po cestách pro začátečníky. Protože valachovi do elánu Hkřebca přeca enom už cosi chybí, mosel sem si udělat z habrovéj halúzky domlúvátko, abysme stačili. Za odměnu sme vyjeli až na sklaku, z kama byl krásný výhled do údolí a potom sme si šli aj zaklusat. kdyby enom zaklusat, hřebec sa chtěl vybit a tak začal zrychlovat a z klusu byl najednú solidní cval, takže sem si připadal jak na Velké pardubické. Nevím kdo měl víc vytřeštěné oči, lesti já anebo můj valach, ale přečkali sme obá dvá, aj když já už sem byl docela zapocený, podobně jak můj koník. Mně sa aj blbě dýchalo, ale zato nemože koník, ani ďáblovy tyčinky, ale naše prasátko. Nakonec sme bylii spokojeni všeci, já, že sem nespadl a tým pádem aj přežil, děvčica, o.k.m.z.p. že když byla klisna bez hřebca, že poslúchala a koníci, že sa trochu projeli. Akorát ´hřebec byl trochu nasraný, že nic nebylo, ale co sa dá dělat, aj klisnu nekdy bolí hlava. Nakonec sa nám na Smraďavce tak zalúbilo, že sme přijali aj pozvání na večerní pijatyku, neboť Komínova galánka slavila narozeniny. Všeci byli spokojení a sytí, enom mně sa trošku šťukalo, mosel sem totziž dovést do stáje aj koníky, co má naša felina pod kapotú...

Sobota patřila malému putování po krásách Chřibů. začalo to v pátek na kvalitňáku, kde sem sice nebyl já, ale poslal sem za sebe plnohodnotnú náhradu v podobě děvčice, o.k.m.z.p. ta samozřejmě absolgovala celé kolečko, tedy návštěvu tělocvičny, Ivana a Kozla, k dokonalosti jí chyběla enom návštěva hradišťské chirurgie s vyklúbeným prstem. Při tomto kolečku došla řeč aj na slavnú výstavu sourozencú Křemečkových, kerá je doplněná slavným panorámatem dobývání hradu. Nevím, lesti děvčica, o.k.m.z.p. špatně čula, anebo Jojda dělal špatnú reklamu, ale když sme teda v sobotu vyrazili na tú slavnú výstavu, jako navigátorka naigovala našu felcku neomylně na hrad Buchlov, kde sa má tato výstava nekde v podhradí nacházat. Tož sme zaplatili jakémsi srýcovi 30 korun za parkování a šli sme sa teda podívat. jak sme zjistili, na hradě sme našli akorát tak slavnú Buchlovskú lipu, ze které ale zatím Jojda nic nevyřezál. Aj když nekeré cedule a směrovky mně byly povědomé a dal sa z nich vyčíst křemečkovský rukopis, výstava, jak nám ochotně sdělil prodavač suvenýrů a podobných cetek , je sice v podhradí, ale tak sa menuje nově otevřené muzeum v bývalé panské maštali u zámku v Buchlovicách. Tož nám nezbylo nic jiného, než sa z kopečka pustit dúle a dávat přitom pozor na zapařence, kerých bylo v Buchlákoch víc jak much u nás pod kolňú. znovu sme si zopakovali zaplacení parkovného (asi nejaká místní tradice, neco jak jízda králů ve Vlčnově) a tentokrát už sme sa šli kochat na výstavu. Doporučil bych vám ju shlédnút, nebyt teho, že tento týden končí. Celkově stójí totiž tzato výstava aj barák, kerý opravili vskutku poctivě. Akorát bratři Křemečkovi poněkud opomněli jmenovat rodnú vísku, což sme jim okamžitě vytkli v pamětní knize, přeca enom, minimálně obrázek včelarské kapličky či vyřezaváná praplečka by sa do expozice určitě vlézla, tak snád příště. Eště sme kúpili Baboušovi suvenýr z výletu (buchlovský zpravodaj, kde je za 12 Kč eště větší hovénko jak v tom našem) a jeli sme sa podívat na koníky a na Komína.

Týdeň nebudeme nejak vzpomínat, vrhneme sa rovnú na víkend, kerý začal pořádně zostra pátečním večerem. Konala sa totiž ukončená hokejové sezóny mojého mateřského klubu HC Včelary. Klasicky bylo všecko profesionálně nachystané a připravené, takže sem prozměnu přišel k hotovém, za což děkuju všeckým pořadatelom a jim podobným. U výčepu sa střídaly osvědčení hospodší Gořka, Rosťa a Pon, pivisko téklo prúdem (jak by také mohlo byt ináč, když sa jednalo o sponzorský dar pana Miroslava Kozelka juniora) a když sa k temu přidala aj nejaká tá baňka, nemohlo byt ináč jak veselo. ˇUčastníci sa věnovali rozboru neenom uplynulé sezóny, ale aj kvalitního guláša, kerý ´podle tradice připravila rodina Vojáčkova. Původ surovin je neznámý, Jara enom lehce zmínil neco o sponzorském daru od bratranca z Jalubí, takže nezbývá než sa enom mlstně olíznút. A olizovali sa všeci, nech už patřili ke svobodným nebo ženatým, všeckým šmakovalo. Problém byl s nekerýma opozdilcama, jak sme zjistili v prúběhu večera, nekeré členy klu´bu sme zapomněli pozvat. Naštěstí rychlý oposel Karot zavolal do Topolné a nejstarší aktivní hráč strýc Foltýnů, kerý nemohl pohrdnút takovú pozvánků, okamžitě sedl na kolo a pod pasekama obratem dorazil. Když uřž sme teda byli všeci, mohli sme sa pustit do hodnocení uplynulé sezóny. Moderátorského postu sem sa ujal tradičně zase já, lupl sem si jednoho točeňáka navíc, aby nebyla tréma a jelo sa. Kdo všecko dostal cenu, to už si ani nevybavím, ostaly mně v paměti enom ty nejlepší výkony. Když sem třeba už po třetí vyhlašioval stejnú postavičku, Karla Bělohlávkového (no aj když při jeho váze sa o postavičce dá hovořit jen ztěží), vysvětlil sem mu včelarskú přímů úměru, kerá spočívá v tom, že když nekdo vyhraje jednu cenu, donese příště půllitra, když dvě, tak litr a půl a jkdyž sa nekom povede jít si pro cenu třikrát, příště dorazí s demižónem (co už je nad pět, tam už sa zabavuje aj pálenica). No a nejlepší cenu dostal po zásluze Gořka Zbořka. V internetovéj anketě sa totiž hokejsti ptali, kerý z hráčů sa nejvíc zapsal do paměti při zápase Bílovice-Včelary. Kdo si myslel, že to byl náš Pepek, který oplýval v tomto dvojzápase nečekanú produktivitú, tza kerú bych sa nemosel stydět ani já, byl vedle, ale enom o kúsek. Do paměti diváků sa totiž nejvíc zapsal Gořka a jeho výkon. Na tychto stránkách nejmenovaný Hrášek vzpomínal pořad Neváhej a toč v souvislosti s mojím laškováním s prasatem, ale kdybysme do pořadu poslali Gořku a jeho životní střídání, kdy při snaze přejet hřiště na šířku dokázal třikrát jt k zemi, bez toho, aaby sa potkal s protihráčem, natož tak s pukem, vyhráli bysme první cenu aj s Hrubešem. protože to ale natočené nemáme,jelikož byl kameraman tú dobú eště v hospodě, Gořka nedostal kameru, ale starú zerzavú bruslu, což bal původně archeologický nález, janž sa objevil na světě při kopání bazénu u Valentú. Hokejsti možná uvažujú o vystavení této prakanady vedle praplečky, uvidíme, co na to povíja plečkaři. Ale do plečkyády eště času, páteční večer patřil jinačím bláznom, tým co sa hóníja s dřevama v rukách za kusem gumy a já jako správný blázen, patřím mezi ně...

V pondělí bylo počasí opravdu krasokrásné. Bylo tak pěkně, že sa dalo na oběd sedět aj na zahrádce a pivisko šmakovalo zase o pár stupňů víc. To krásné počasí si uplně říkalo o to, že by to dneska šlo. Dneska by šlo porazit "tým, hrající nejlepší fotbal v lize", alias tým, co hraje všecky zápasy v sezóně na cizích hřišťách" nebo chcete-li tým, kerý nemá neenom na stadion, ale ani na pořádné dresy z jednoho kusu látky a tak mosí sešívat dresy ze dvůch barev dohromady. no prostě to krásné počasí si říkalo o to, aby sparta tak jak dycky, když hraje doma, porazila slávisty a vrátila jich zpátky na zem. Stadion byl vyprodabný za jediný deň, takže než sem sa stihl rozmyslet, lesti tam vůbec chcu jít, už sem mohl jít akorát tak do kospody na televizu. V Praze to nemá takové kouzlo jak u Kozla, tam to vítězství, když fandím jak psohlavec "sám proti všem" šmakuje lepší jak plzeňská dvanáctka, v Praze sa može stat, že sednete do hospody, kde je vrchní sparťanem, takže sa néni s kým hecovat, akorát sa smějete hernímu projevu slávistů, což také néni k zahozéní. Je tam enom jeden zádrhel, když sa začnete smát moc, začnů vás bolet ty slavně naražené žebra. (vsuvka pro Hráška: kameru u nás na zabijačce zásadně nepoužíváme (naštěstí)) Od první minuty to nevypadalo na duel dvúch aktuálně nejleích týmů G ligy, bvypadalo to spíš na duel invalidů s berlama a vozíčkářů. Naštěstí za kratší konec od startu táhala slavia. Nepředvedla vlastně vůbec nic, ani to jejich slavné slovenské duo, na které sa dokonce zašel podívat aj slavný trenér Brikner, kerý z hráčů na trávníku nominuje maximálně Kuliča, protože ten už kdysi pod ním hrával a včíl přeca néni čas testovat nové hráče. Když všeobecně oblíbený sparťanský brúsek, magor a kapitán Řepka naznačil nakolika zákrokama, že v případě potřeby mu nedělá problém upoutat nekoho ze slávistú na invalidní vozík, bylo jasné, že tým, kerému začaly povážlivě hnědnút sešívané trenýrky, tři body z Letné tentokrát prozměnu neodveze. Sparťani toho také nejak moc nepředvedli, jejich produktivita připomínala spíš trénink jejich kolegů z ragbyového mužstva, ale nakonec po jedné akci, kdy sa Kulič místo vymýšlání nejakých fintiček rozhodl zkusit kličku zvanú ruský tank v osmašedesátém a bez nejákého vymýšlání to valil rovnú do brány, kdy tankový signál dokončil známý manekýn a krasavec Horvát, kerý záhy odkulhal na střídačku, protože běhat 70 minut v kuse je na něho moc. Slávisty to nijak zvlášť nenakoplo a když eště řepka seřval jejich mladého útočníka Jandu jak sejakého sirotka, bylo jasné že nic nebude. ˇJak vypověděl očitý svědek na stadióně, kolega z práce, nejlepší moment přišel před závěrem derby, kdy celý stadion skandoval "Věčne druzí", což slávisty potěšilo natolik, že následující kolo opět zapomněli, jak sa řekne to slovo, když balón skončí v súpeřovéj brance. Dopil sem pivo a odebral sa k domovu, néni nad malú procházku, kór když máte tak pěkné počasí...

a abyste neřekli, že sa bójím aj reality, tady máte bonus v podobě dokončení zabijačky. Zakončení slavnosti nemohlo proběhnút nikde jinde než u Kozla, řekli sme že idem na pár pivsek a potom spat, jelikož sme unavení. Původně sme měli v plánu sledovat instruktážní film "Terminál", abysme věděli, jak sa máme chovat v případě průseru na frankfurtském letišti. Myšlenka dobrá, ale provedení pokulhávalo, únava byla přeca enom znat. Já sem byl patrně unavenější, protože když si vzpomenu, co sem hńétl v hospodě za nesmysly, to sa fakt nehodilo. Byly to takové hńupiny, že sa se mnú neenom nechtěli bavit, ale ani hádat, protože "kvalita", či spíš totální debilita nekerých argumentů nestála ani za reakci. Poznal sem zavčasu, že už to nepujde a že nemá cenu sa zbytečně dál trápit. Optal sem sa Gořky, lesti už ide, on odpověděl za chvilku (kde by mě napadlo, že chvilka može trvat aj 6,5 hodin) a šel sa dom okúpat a vyspat. Šak sem si zaslúžil, už bylo podělané...

Nastalo krasné sobotní ráno, počasím vhodné tak na nejaký výlet do přírody, ale rozhodně né na spravení ze světa našeho pašíka. Přeca enom si pod slovem počasí na zabijačku radši představím stav, kdy si zehříváte ruky v hrnci s čerstvě napumpovanú vodú a gořalku pijete z čirej nutniosti, protože bez gořalky už vám začíná mrznút krév aj v žilách a tep povážlivě klesá kdesi ke 30 ranám za minutu, za krk vám nepadajú včelí hovénka, ale zmrzlá jinovatka, kerá sa kór při pařéní prasata tvoří v množství větším než malém. No ale v sobotu určitě nebylo 17° pod, spíš bylo na tej druhéj straně celsiového spektra. Eště pořád ale byla rezerva, takže sa sádlo moselo topit v hrnci a né pod rukama. Deň nezačal zrovna nejš´tastněj, když sem sa domáhla nalétí startovací baňky, bylo mně zděleno, že sem už proběhlo a já sem ju doslova a do písmene prosral. Prasátko, keré přebývalo v chlévku původně kozím, rádo využilo možnosti vyjít na procházku a nijak sa nejšprajciovalo a šlo pěkně až před Gořku, kerý sa pro tentokrát ujal role hlavního Krkovičky. Rana a natáhlo sa, jak když střelí. Nevím, lesti nám chyběla nejaká tá zvuková kulisa, ale když ju neobstaralo prasátko, obstaral ju aspoń Krkovička, kerý byl značně nespokojený s pracú koronární jednotky ve složení dvúch nejmladších Dostálků. Jak sa ale zjistilo při rozboru situace ve chvilce klidu, když prase už visalo, chyba byla na obúch stzranách - Antošek si měl pohnút z misú a přiložit ju k raně o dost spíš, než sa půlka krvi z prasata vydala směrem do Břežnice, na druhú stranu, Gořka měl vytáhnút nůž z rany, takto sa Antošek najisto bál, že dopadne jak Old šetrhend a bude pokrevně sbratřený s prasátkem, do čehož sa mu moc nechtělo. O dramatickú situaci nebyla nouze ani na zadní polovině hřišťa, teda prasátka. Bratránkovi sa totiž vyvlékla smyčka ze zadní nohy a tak hrozilo, že s nama aj takový 150 kilový chcípák, pěkně zamává. Nebyl čas hrát si na hrdinu a tak sem zadní část prasata zalehl celú vahú své osobnosti. Bohužel sem zvolil zalehnutí skokem. každý normální člověk by dopadl prasati na špeky, enom by to plesklo, enmom já, známý smolař, sem trefil přímo na stehenní klúb a zrovna v momentě, kdy ho prasátko vystrčilo. Už sa mně stzalo na zabijačce moc věcí, ale abych si luxusně (protože to bolí eště dodneška při vstávání a usínání) narazic pravú půlku žeber, to sa mně eště nestalo. Ale beru to sportovně, je to zajisté lepší jak pomlet prsty do jitrnic. No ale dál už to pokračovalo celkem v poklidném duchu, ani sme sa nepohádali, ano nic podobného. Slunéčko svítilo, jak kdyby chtělo rozpustit poslední zbytky snihu aj v ledničce a my sme pomalučky koštovali prasátko aj gořalku. Nebudu zastírat, že vliv slunka a venkovní teploty na stúpající navalenost nemá cosi do sebe, matematický vzorec vám neposkytnu, obraťte sa na Einsteina. Navíc sa v odpoledních hodinách pod záminkú sportovního vyžití (no, aj když u Pepkového pískání śa o vyžití dá celkem polemizovat) stratili klasicky mladší bratři, takže na mně a Gořkovi astaly všecky možné aj nemožné práce včetně umývání zemi a zametání. To by nebylo tak nejhorší, kdybych já jako mladší nemosel aj roznášat zabijačku. Když sem byl šušeň, dostával sem dvacetikorunu nebo nejakú čokoládku, letos sem ale bez výjimky dostával leda kokinko, v průhledném balení o obsahu 0,25 cl. zas na druhú stranu, čokoládu sem do druhéj nohy nikdá nedostál.

v pátek sem sa rozhodl v práci skončit poněkud dčříve a místo do hospody na oběd sem zamířil na nádraží a do hospody až teprú potom. O cestování by Vám zasvěcenně povykládali lepší ostatní cestující, mně stačilo naprosto to, že sem si připadal jak pořádně propečená sardinka. České dráhy sa mě rozhodly dovést obzvláště vypečeného a tak nabraly během cesty lxusní 45 minutové zpoždění, takže došlo k tomu, že vedle nás v Přerově zastavil vlak, co sem s ním mohl jet z práce bez ptaní, enom bych sa prostě spěšej vypařil. No ale byl sem přeca enom o cosi spěšej doma a tak sem to hned nadýloval a domluvil si sparingpartnery na jkvalitˇnák, čili volejbal v tělocvičně. Jiné představy o strávení pátečního večera měla maminka, kerá mě nahnala do humna, abych najároval pár řádků na erteple. Makal sem jak kdybych za to měl zaplacené, ale protože si vzpomněla až o půl, nestihl sem dorazit nma sraz a tak mně nezbylo nic jiné, než drapnút plečku a valit po lúkách na hranici konstrukční rychlosti mojého zerzavě-modrého šípa. Dorazil sem eště zavčasu, spíš než sa rozehráli. měl sem trochu obavu ze svojého výkonu, protože přeca enom, když sem to hral naposledy, tož sa eště psala na konci letopočtu šestka, ale jak sem zjistil po pár výměnách, na funkci rekreačního hráa trénink nemá vliv, no prostě byli tam lidi, keří to prasili eště víc jak já. Po zápase je žízeň a tak sme si oběhli eště kolečko od Ivana ke Kozlovi, takový malý maratónek. U kozla mě krom družného hovoru zaujalo neotřelé pojetí hry v šachy v podání Lojzka s Kobylákem. Chvílu sem nečinně přihlížál, ale potom mně to nedalo a vyzval sem jich na partičku. A aby sa neřeklo, dal sem jim aj fóra a zahájil sem bez dámy a věžky. Měl sem jich nalopatě, ale protože pýcha předcházá pád, nepromyslel sem si obranu a když mně jeden ze závěrečných tahú nevyšel zrovna podle představ, nezbylo mně než hájit remízu, což ale proti protivníkom, keří sa neshodli ani pomáli na tom, kerým pinčlem zahájit hru, nebyl až taký problém. Ke druhé hře sem přistúpil obezřetněj a dal jim fóra enom dámu, což mělo za následek celkem rychlý průběh hry. Jak sem byl namlsanmý, chtěl sem Kobyláka vytrestat (Lojza byl totiž přítelem na telefonu, nebo spíš maminkú, odvolaný dóm spat) a tak sem mu dal fóra celé svoje levé křídlo, což jak sem záhy zjistil, sa dá hrát možná tak bu´d uplně střízlivý, anebo s nekým eště o dost mladším než je Kobylák. tož trvalo mu to, ale nakonec to dokázal. K další hře ale už nenašel odvahu, asi sa bál že dopadne jak Lojzek a bude telefonicky odvolaný z boja. Já sem eště chvílu bojoval v debatě u vedlejšího stola, původně sem sem chtěl nejaké perly aj napsat, ale nechám to bv hospodě, šak to byla přeca enom hospodská debata. No a potom sa šlo spat, šak ráno byla zabijačka, ale o téj až zitra...

K nejveselejšímj zážitkom uplynulého týdńa patří jednak návštěva komedie Vratné lahve, o čemž sa ale rozepisovat nebudu, zajděte si na to sami, nebo si to nekde stáhněte, nejsu přeca nejaký Rejžek. Ve střed sa odehrávala jiná komedie, a sice návštěva mojej maličkosti na ministerstvu. Né snad z fůvodu nejakého kázeňského prohřešku, ale normálního a obyčejného školení. jako největší pozitivum sem vyhodnotil fakt, že sa možem dostavit přímo na školení, keré začíná o devíti, což znamenalo ve svojém důsledku úsporu 100 minut spánku, což je 6000 vteřin navíc, kdy možete mět zavříté oči a odpočívat, a to sa dycky cení. V budově ministerstva mě překvapil funkční pater noster, což je pro neználky výškových budov výtah, kerý jezdí pořád dokola a mosíš do něho nastupovat a vystupovat za jízdy. Hlavně mě to překvapilo z teho důvodu, že na fakultě, kde bylo studentama toto zařízení využívané v hojné míře, byl jeho provoz zastavený, prý z ohledem, že je to v EU zakázané. Říkal sem si, že je to možná proto, že na ministerstvu vládne člen ODS, jejichž čestný předseda, momentálně sídlící na hradě, nemože slovo EU ani cítit a tak sa tam nejaké evropské normy neudržujú, ale spíš to bude tým, že na fakultě si řekli, že budú podporovat zdravý krevní oběh studentú práv, a nechajú jich lozit hore dúle po schodech, což srdéčku enom prospívá (ale vysvětlujte to nekomu, kdo má byt za 3 minuty o 3 patra vyšej a má malé nožičky, jak třeba děvčica, o.k.m.z.p.) Vliv ODS sa nepříjemně projevil v jiných oblastech a to dost citelně. Když sem byl na min. naposledy, eště byla vláda, co neměla Melčáka a Pohanku, takže ani důvěru, což sa projevovalo v tom, že sa jelo eště podle tych socanských manýrů, takže sme u vchodu nafasovali propisku a poznámkový bloček, včíl sme dostali leda jednu tabulku na A4 a zápisky sme si moseli dělat vlastní. To by nebylo to nejhorší, větší šok přišel o přestávce, kdy sme s kolegyňama zamířily do bufetu na plzeň 12°, protože neznám nic lepšího na přestávku než jeden z nejlepších produktů našeho zemědělství a potravinářství. Zatímco za socanú a eště chvílu potom tam byly ceny tzv. dotované, takže plzeň stála enom o neco víc než kolik měla stupńů, včíl za ňu chtěli klasických 25 Kč. zaměstnanci asi moseli zlobit, když jim zrušili veškeré benefity. No ale zvýšená cena nás neodradila od zopakování si přetávkového programu další přestávku, šak na zimáku také pokaždé jezdí rolba. Nejhorší překbvapení nás čekalo na závěr školení. Původně bylo plánované do tří, ale protože eště nic néni jisté a všecko je v jednání, takže sme sa vlastně nedozvěděli nic konkrétního, skončilo sa ve dvanáct, což pro nás znamenalo jasný ortel a sice přesun zpátky do zaměstnání. Mohli sme enom závidět kolegom z Ústí a Hradca, keří šli strávit příjemné odpoledně buď zrychleným přesunem dóm a nebo procházkú po pražských památkách a pivnicách. My sme holt moseli zachraňovat národní hospodářství, je to přeca enom poznat, že ti modří ptáci nám utahujú ty řemeně. Ale tak doká´d eště bude aj na plzeň, zas tak špatně nám sná´d nebude, takže to nejak přežijeme. Zitra si to pro veliký úspěch zopakuju, takže mosíte přežit bez deníčku, stávám totiž zas o 100 minut pozděj a na ministerstvu nemajú internetovú kavárnu, enom bufet...

No a cestovní horečka nedělního večera stála zato. Jeli sme vyloženě pánská sestava, takový malý trénink na plečkyádu. Já, Jara Baník a Hlava. Když sa Jara dozvěděl, že sme každý fanúšek jiného týmu a navíc značně polarizovaných, takže nás klub teho druhého přitahuje asi jak když k sobě pichnete dva magnety stejným znaménkem (sparta, slavia, baník), prohlásil, že do Prahy nemáme šancu dojet ve zdraví. V Otro sme vzali útokem nádražní bufat, protože na "jedno rychlé na stojáka" zbývalo asi 7 minut. Dopilo sa, nakúpily sa kuželky a nedělní sport (jelikož hokejová sparta vyhrála ligu, bylo potřeba nejaké články zarchivovat) a jelo sa. Jara sa nvinně optal, kolik mám lahváčů a když sem řekl že dva a jednoho pro Hlavu (v rámci programu "Podporujte svého studenta"), řekl, že su blázen, že na takovú dlúhú cestu minimálně čtyři. Cestú sa řešilo hlavně to, kde budeme sledovat zápas Slovácko - Slavia, o kerém Jara prohlásil, že "to mosí za každú cenu vidět" Navrhoval sem v případě zpoždění vysednút v Kolíně či eště lepší už v Pardubicách, ale nakonec sme to najak zakecali a jeli až do Prahy. Protože ale nedělní 1504 jede přes Vršovice, s přibývajícím časem začal byt Jara podrážděný a "poněkud nervózní" jak starý Brúna. Když rychlík začal u Běchovic zpomalovat, vypadalo to, že nám předvede parakotoul originál při vystupování ze stále jedoucího vlaku, nakonec teda vydržal až na hlavák. Ve Vršovicách sem totiž vystúpit odmítl, protože sem řekl, že ve čtvrti, kde když hodíš kemra, tak trefíš buď slávistu, nebo klokana, sledovat zápas slávie rozhodně nehodlám. Jara už byl opravdu dost podrážděný a já měl obavu, že svoju flustraci z teho, že už sa hraje vybije na nejbližším sparťanském fanúškovi, což sem byl bohužel v daný moment zrovna já. Na Hlaváku sem sa už pomáli aj modlil, ať dojede okamžitě a střelhbitě metro, abysme mohli bvalit do kobylis, kde znám fakt v pohodě fotbalovú hospodu. Jak sme byli zaujatí rychlým přesunem, navšimli sme si, že sa od nás nenýápadně oddělil slávista Hlava, kerý pod záminkú pondělní zkúšky odjel sledovat fotbal do míst, kde sa nacházajú asi podobně postižení fanúšci jak on. My sme ve zdraví dorazili na 20. minutu prvního poločasu. Já sem sedl přímo pod televizu, nahecovaný Jara, aler mosel řešit trochu jiné, také záchranářské starosti. nebudu to dál rozebírat, pouze naznačím, že první půlku beztak doslova a do písmene prosral. O poločase sem sondovali náladu ostatních hostú a personálu a když sme zjistili, že žádného ultra slávistu nevidět, začali sme sa ve druhé půli osmělovat aj ohledně fandění. s přibývajícíma minutama a čárkama na lístku sme dávali stále víc najevo, že sešívancom rozhodně nefandíme a kdo viděl ten zápas, ví dobře, že příležitostí zařvat si, bylo fakt na duel prvního s posledním nečekaně dost a dost. Jediné co tom chybělo, bylo to, že sme si ani jednú nezařvali gól a oba celky sa rozešly smírně. Stejně tak sme sa rozešli aj já s Jarú, přeca enom sa šlo ráno do práce. Enom by mě zajímalo, čí to byl nápad, ptat sa vrhního, za kerého sa nakonec vyklubal zklamaný slávista, lesti si dá s nama zelenú, aj remíza má občas svoje kouzlo, aj když na bańky to asi nebylo 0:0...

V nedělu sa konalo druhé utkání našich fotbalových talentů a antitalentů, zkráceně také bílovských žáků na domácím trávníku. Vzhledem k tomu, že Sváča avizoval vyrovnané utkání, né jak posledně, kdy sa za půlku podívali enom v momentě, kdy šli po zápase uklúzat sítě za soupeřovú branků, těšil sem sa na kvalitní sportovní zážitek, jenž by skýtal také možnost vítězství našich barev. Na začátek sem pohecoval hlavního rozhodčího Cibulu a řekl mu, ať sa snaží, že Lára píská v Topolné, tak případně o přestávce uděluju pokyny, jak Topolnú zařezat. Ale pískal obstojně a to samé sa dá řéct aj o hře našich hráčů. Obstojně sa obracal aj hospodský, kerý ale napotěšil Gořku, když zpěv jeho, Rostě a Jožky z předešlého večera označil za naprosto neobstojný, jakési táhání a zpomalování už tak pomalých slováckých pěsniček. No debata to byla eště na jedno pvo, ale co také s načatým dopoledněm. na obědě sme Sváčovi vytkli útočnú činnost, protože v obraně ´podal spolehlivý výkon, ale se 100% gólovkú naložil zcela trestuhodně, jak kdyby sa snažil soupeřa šetřit, no ale chudák krtek, kerém tým zakončením zbořil domeček. vypadalo to, že si našu kritiku bere jaksi moc vážně a že sa mu zdá polévka málo slaná, ale jeho natahování mělo onačejší příčinu. trenéři žáků ho totiž odmítli pustit hrát za dorost, což bral jako osobní porážku a potupu. Uklidnmil sme ho tým, že tým pádem je pro tým žáků naprosto klíčový a nepostradatelný a že žáci nabízali dorostencom Rataje, což dorost odmítl s tým, že si to radši prohrajú sami. Slzičky byly zažehnané a mohlo sa obědvat. Z poobědovéj siesty mě vytrhlo šklébení "plo pašíká, plo pašíka" Vylézl sem sa podívat, lesti nekom jeblo a neprodává v nedělu po obědě paštiky, ale byl to súsed od vedle, malý Fanek, kerý nésl zbytky od oběda našim prasátkom. je to kluk šikovný, ale poněkud neodbytný "stlýcu, pujděš se mnú plosim jezdit nakole?" No co už sem mohl dělat jiného, nežmu kývnút, su přeca nejaký charakter a beztak sem sa měl v plánu jet podívat na podsúhradí, jak kom raší obilé, odkopky a tak. Zostalo enom u chtění, protože fanek má sice kolo, ale neumí na něho nasednút bez pomoci, co víc,ale, ani mu moc nejde zatáčaní. takže plečka, kerú sem si vzal, ostala opřítá o plot a já sem dělal au-pair. "Fane, znám místo, kde nejezdíja auta a je tam skvělý povrch a nabvíc aj rovina" Kdě, kdě" Zkušeně sem zamá´ířil, no šakl víte kde. malého sem motivoval tým, že když sa dokáže třikrát za sebú otočit na konci cesty a před hasičárnú, že dostane kofolu. Sám sem si dal točeňáka, šel sem hlédat děcko a neviděl jak roste obilé, takže sem zaslúžil už předem. Sedl sem si na rozestavenú zahrádku a pozoroval svěřenca, jak mu to ide či spíš nejde. párkrát si to při otáčaní zamířil ke Grygarom jak kdyby na besedu, ale nikdá to neustál a dycky to skončilo karambolem. Nakonec ale zvládl požadovaný počet ortoček bez problémů a tak si mohl sednút vedle mě a vychutnat si svoju odměnu. dopili sme, eště pár toček a jelo sa do Prahy, o tom co sa zažilo cestú, zase aýž příště, nebojte, tentokrát to byly inačí karamboly, jak nejaké zpoždění...

V sobotu sme šli na podsúhradí na pole do erteplí. Aj když podle teho co na nás tam čekalo,by sa dalo spíš napsat, že do kamení, protože zem byly tvrdá tak jak ty šutry a motyky zvónily lepší jak včelarská kaplička. Nebylo by to u nás, aby šlo všecko bez problémů. Nejmladšák momentálně věnuje řadu svojého času krom zbytečného vysedávání u počítača zbytečnému vysedávání pod jakýmsi ořechem, kam mimo jiné navážá aj oklešky, aby bylo čím táborákovat. No a s ohledem na kvalitu tamějších komunikací sa mu nepodařilo nic lepšího než pichnút kolo od gáry. s pokazeným firemním polním vozidlem nastal zádrhel, takže bylo potřeba udělat zase jednú madvídku mysli. po krátkém mapování terénu pod kolńú můj zrak padl na našej felcce, protože už také začíná zerzavět a plečkovatět. Využil sem teho, že mamka byla zabraná do uklúzání, drapl klúčky a do zavazadlového prostoru začal rvat najprv pytle se sadbovýma, rychlá otočka pod čupy a v druhém kole došlo aj na bedýnky a dokonca aj na motyky. Do zánovní koženéj prahoncovačky, kerá dala méno všeckým kabelkám, sa vlézlo 5 lahvoňú a aj nejaká sračka a jelo sa. před ostrým startek sem byl eště pozdravit kluky Slunečkovi, keří sa věnovali bohulibé práci přesazování odkupků, z nichž nekkeré sem už kdysi odkopával já. No ale potom už sa sešla skorokompletní sestava, akorát místo Gořky nastúpil v základce Karotka a valilo sa do zápasu. Do jednéj hodiny bylo aj podělané, od doby kdy nás Antošek furt otravuje teoriemama o tom, že "Sa to nevyplatí a proč toho tolik máme" a podobnýma nesmyslama, tož máme enom nejakých slabých 14 řádků, narozdíl od dob,kdy sme já byl v Antoškových rokoch, nemluvě o Václavových. A odpoledńa začla další šou a sice dlúho plánované, očekávabné, oddalované a znovu rozmýšlané, no prostě kácání včelarské dominanty, Blahového ořecha. (ona to zas taková dominanta nebyla, protože byl ve dvoře a kdyby byl na kopci, tak zase néni tak veliký, nýčko by neměl vodu, což ořech potřebuje). Na kácání byl pobvolaný odborník na slovo vzatý (nemyslím pana Lorenca, co bere 8 Kč za hodinu, ani Dr Voštěpa v podání čmani) alůe originál Rosťu Blahového. jako největší pomůcka sa ukázal výsuvný hasický žebřík. Aj když, co si budem povídat, kdyby hořalo, tož než by ho nekde vysunuli, myslím by už bylo aj po kremaci, manipulaca ve stísněných podmínkách totiž néni to pravé ořechové, kór když sú ty podmínky ořechové. Postupně sa to sunulo k zemi, bohužel sem ale nemohl vydržat do konca, jelikož sem eště mosel plnit svoje občanské a zastupitelské povinnosti (nemyslím cestu do hospody, tam sa šlo až potom). takže sem nebyl u nejzajímavější čásťú kácání, což byla manipulace s haluzama, rostúcíma přímo nad garážú. Aj když Řosťa tvrdil, že takových ořechů nasmýká za odpoledně ze pět, realita byla nakonec jiná. Aj když dá sa to vysvětlit aj tým, že to kluky bavilo natolik, že si nechali neco aj na pondělí. Nakonec sme sa stéjně všeci sešli tam kde dycky, u Mirka v hospodě, bylo tam potřeba také trochu zaskřehotat, ale o tom zase až jindy...

No a odpoledňa už sem směřoval úsilí na cestu do Prahy. Ve všední den v odpoledních hodinách je to od nového jízdního řádu docela utrpení, poslední přímý a rozumný vlak jede ve tři, což sem ale nemohl zvládnút, jelikož sem byl teprú na cestě z Topolného. A jak ví každý průměrný folklorista, cesta je to dlúhá, aj když jedete po panelovce a Bílovice minete. Ke všeckému, jediným rozumným spojem do Ot byla skvělá linka trasy Velký Ořechov - Otrokovice přes Zlámanec. Nutno ale dodat, že sa jednalo o lepší část cestování. Horší to bylo v Přerově. Nejaký génius při tvorbě grafikonu, totiž naplánoval, že Emil Zátopek (myslím vlak, né sportovec, co už na nás hledí z obláčku) ujížďá osobáku od nás o dvě minuty. V řadě případů sa dá spekulovat o zpoždění, hlavně v nedělu, ale protože bylo úterý, jel sviňa na čas. Takže přestup na osobák do Olmiku a tam půlhodinnové čekání na EC Fatra zo Žiliny, zpestřené zaplacením 60 Kč příplatku za vlak údajně vyšší kvality. Jako známý fanúšek a objevitel nádražních restaurací a podobných podniků sem zamířil najisto. Kupodivu Olomúcký restaurant mosím pochválit, tam by sa dala vzít beze strachu z okradéní či žloutenky A,B,C aj děvčica, o.k.m.z.p. Dal sem si jednoho točeńáka a čekal na EC. Eště sem si říkal, že bych mu nadjel do Zábřehu rychlíkem z Olomúca, co jede odklonem přes Šumperk, neboť sem v Śumperku nikdá nebyl a tama jel akorát do Štemberka, ale říkal sem si, co kdyby to chytlo zpoždění, tož by mě to ujelo. Zúpoždění chytl ale EC Fatra a to hned 30 minut. No nedalo sa nic dělat a mosel sem jít zpátky tam z kama sem došel (nemyslím Topolnú) a dat si eště jedno. Nakonec sem sa dočkal solidně obsazeného EC a jelo sa. Klimatizace jela na plné kule, což sem velice ocenil, protože mně táhl studený luft na nohy,. takto sem za příplatek chytl luxusní rému, ze které sem sa dostávakl až do pátku konzumací pomerančú a podobných pochutin. V Třebové sme místo snahy o stáhnutí zpoždění stáli 20 minut bez hnutí. Obavy z teho, že sa nám neco rozbilo či pokazilo rozptýlila prúvodčí, kerá řekla, že čekáme na policajty a sanitku. Obavy z teho, že sme nekoho vzali sebú nekde po cestě rozptýlila že to sice né, ale v jednom zadním vagóně sa pohádali nejací spolucestující, což by až tak moc nevadilo, kdyby sa aj nepobili, což by také tak nevadilo, kdyby to nebylo docela solidně do krvi včetně škody na inventáři vlaku. Takže sa čekalo na benga a tito výtečníci sa vezlo do prahy možná tak antonem. To máte tak, když jede EC zo Žiliny. do Prahy sme dorazili 50 minut opoždění, což stačilo k tomu, aby ČD nemoseli vracat příplatek (vracá sa po hodině). já sem jim bohužel vrátit rému nestačil, aj když sem chtěl. Do pelechu sem ulehal těsně před půlnocú, a ráno zas šokový budíček do práce, naštěstí že to byl takový krátký týden...

No nic, začnem z tama, kde sme skončili, aj když mě momentálně napadá spíš to, že bych mohl popsat skorosmrtelnú konbinaci Jary Bečicového, fotbalového zápasu Slovácko-sešívanci bez stadióna a ranního stávání, než tyto historky v průběhuu týdňa zapoměnu, ale pěkně pořadě, aby v tom byl systém. On takový zážitek z minulého úterý také néni z tych nejslabších. Jako starý lišák a stratég sem si na úterý domlúvil dovolenú s návštěvú zubního lékaře. chtěl sem zkrátka spojit příjemné s užitečným. teda příjemné samozřejmě pro mě, to co si myslela zubařka, když sem na ňu otevřel hubu, sa bohužel do uzávěrky dnešního deníku nepodařilo zjistit. V čekárně sem byl kupodivu sám, aj když sem předpokládal po svátkoch docela hojnú účast pacientú a podobných případů. Když si mě zavolali, dostal sem sa pod ruku maldéj zubařce, čehož sem pochopitelně využil a snažil sem sa ju sbalit, ovšem asi bez valného úspěchu. Na otázku, nakolik to chcu opichnút, aby to nebolelo, sem jako zkušený hokejsta řekl, že klidně vůbec, jelikož mám eště narkózu ze včerajška. na to odvětila stará, že nejsu první ani poslední pacoš s podobným problémem v tento den a že sa s tým tak trochu na Slovácku aj dá počítat. počítat uměla aj mladá, kerá mně napočítala asi 4 kandidáty v ústní dutině, keří by potřebovali odborný zásah. Ono sa néni čem divit, když sem tam byl naposledy, chodili sme na výšku eěte obá - já aj zubařka. Tož mně teda udělala dva ty potřebnější a jako že eště si mě tam objednajú. Na to reagovala stará tým, že když už mě tam jednú dostali, že mně má udělat všecko co je potřeba, protože kdoví kdy mě zas uvidíja. Já sem řekl, že je to celkem šumák, akorát si dám za odměnu dvanáctku. Takže sem na křesle strávil další půlhodinku, čehož sem sa snažil využit k navázání kontaktu s mladú a stále svobodnú zubařkú, ale měl sem hendikep bv podobě neustále otevřené huby, což bylo horší, jak kdybych mluvil debilštinú. Nakonec sem sa dočkal vysvobozéní a vyhozéní z ordinace. Na cestu mně místo velikončního vajca či zajíca či Hráška (to bych si přibalil asi nejradši) přidali poukaz na bezplatný odběr zubú moudrosti. poněvadž ale vím, že na tom byl aj babouš a potom s ním nebyla měsíc rozumná řeč, nýčko jest to zákrok velice bolestivý, poukazt nosím v peněžence a ukazuju ho akorát v hospodě, na nejaké sadistické zákroky sa rozhodně nechystám. A protože sa mosíja plnit sliby a já sem to měl sám od sebe slúbené, zamířil sem hbitě a střelhbitě do ordinace aj k Dujíčkovi, bylo přeca potřeba seznámit niové plomby, jak šmakuje pivisko a co si dat také jiného, když nemožete kúsat...

Tak sme sa konečně dočkali teho pondělního rána, na které sa na Slovácku těšíja všeci šohajé aj nekeré děvčice. Ráno mě překvapivě ani nejak moc nebolela hlava, buďto sa vinaři lepšíja anebo sem udělal dobře, když sem si vybíral aj neco jiného jak "bílé". Sraz byl samozřejmě tak jak dycky v cukrárně, na což ovšem nejak zapomněl gořka, kerý domluvil novú posilu (Kovařinu) a s ním si domluvili sraz na centrále, takže ač sme byli od sebe blízko, né a né sa sejít a vyrazit. Když už sme vyrazili, chyběl nám gořka a Šáša, keří sa šli podívat na búračku do Santa Fé, jak kdyby to bylo přednější jak celá šlahačka. začali sme na chmelnici a pěkně zostra. Já s Baboušem sme zostali věrní tekutině ze včerajška, při čemž sme hráli hru, kdo první řekne značku, co sa bude pit. zatímco Babouš tradičně preferovaů "bílé" já sem sa ho snažil přetrumfovat "červenýmů, ale protože byl starší, častěj sme pili "Bílé". Ale na Velikonoce sa dá předpokládat, že ludé sa budú snažit a budú kupovat kvalitní dobrá vína z Hodobnína či alespoń Perlu Moravy. zbytek skvadry sa pustil hdinně do gořalky, čímž bylo jasně předurčené, kdo asi jak dopadne. Tato disharmonie v požívání byla aj příčinnú konfliktu u Hoferkú si čerstvě probuzený Šáša všíml že mám nalété neco iného jak on a hned sa do mě pustil "Ty Morlore, ty si budeš chlámat víno a ani sa pořádně nenavalíš!" Marně sem sa mu snažil sdělit, že žádný ho nenutíl, aby ze začátku začal pit třeba s Baboušem "bílé", v daný moment to postě nešlo. ˇKovařina je známý komfliktní typ a tak už předtým způsobil malý rozruch u Knapů. cestú z chmelnice sme sa bavili o to, že komise životního prostředí to začíná s tú ekologiú trošku přeháňat a Šáša vzpomněl, jak na něho doletěl Martin Zábojníků, když pálil, podle jeho názoru naprosto suchú trávu, což sa nelúbilo panu komisařovi. Jak na potvoru u Knapů sa otevřely dvařa a první, kdo šášovi přišel pod ruku, nebyla krystýna či Terka, ale byl Tomáš Zábojníků. jak byl rozjetý, tož sa nesral "ty poslúchaj, vyřiď bráchovi... No a už to jelo, Tomáš sa rodiny zastal, domácí nechápali a vypadalo to, že zachvilku asi půjdeme dělat sekundanty. Nakonec sa nám to povédlo vrátit do srandy, co také jiného. další hvězdú večera byl zlomidlo, keé z důvodu křtin v rodině nás dohnalo až u Hoférků. podle hesla dohnat a předehnat byla snaha okamžitě a střelhbitě dohnat našu hladinu. Ze Zlomidla sa stalo pomáli ale jistě Zlobidlo, keré zatvrzele odmítalo zaparkovat a schovat kolo v nekerém z baráků, keré sme navštívili. Nekdo sebú táhá karabáč, nekdo kolo, proti gustu žádný dišputát, možná by to aj obešel,kdyby sa u nás nerozhodlo, že sa mu kolo normálně natvrdo zabaví a zamkne pod kolňú. Letos sme neuzaírali u Ondrúškú, neboť sa nám Katuška vdala a tak sme si vybrali jinú šťastnú rodinu a sice sme to zapichli u Mikina. Já sem sice eště vybuřoval, ať sa idem vyfotit na křtiny k Víťovi Dostálkovém, nakonec ale většina rozhodla, že půjdeme vyšlahat Mirka do hospody. No a tak čím sem v cukrárně ráno začal, tým sem aj skončil, šak néni nad to, lupnút si po tak náročnéj obchúzce nejakého teho točeňáka...

Sobotu přeskoíme a vrhnem sa naplno do neděle, protože tá byla opravdu povedená. Budíček byl tentokrát o řádnú chvílu spěšej, protože bylo potřeba u kostela nachystat řadu věcí, aby měl Josef Kvasnička co filmovat. Přítomnost kamery nekeré jednoročáky vykolejila natolik, že místo mše sledovali spíš to, lesti náhodú nejsú také v záběru a neuvidíja sa večer ve zprávách. Než sa to všecko odbavilo, stihli sme s Gořkú v cukrárně enom jedno rychlé a já ani to né, protože říkat birellu pivo je hodně nadnesené aj na deníček. Původně sa mělo jet na výlet do Rožnova, ale tz dúvodu malého či spíš žádného zájmu zainteresovaných osob sa jelo enom do Zlína. Né ale na výlet, ale na zápas. Jak nekeří asi víte, stav série Svobodní - Ženatí byl po celé sezóně 13:13 a tak sa moselo rozhodovat na tom slavném zimním stadióně co sa menuje po šohajovi, jehož poslední životní činnosťú bylo dojížďání puku za brankú. my sme po zápase naštěstí dopadli o poznání lepší jak Luděk, kór my svobodní. Aj když Tonek Dohnalú nemohl pochopit, že ženatí nedokázali udržat vedení 1:0, bylo to naposledy, kdy vedli a potom už sme jich k ničem nepustili. Protože mám zakázané popisovat jak sa tečuje před branků, zmíním enom snáď to, že mně nadprům+ěrně šly hlavně nahrávky na Gořku, kerého sem enom do sólového úniku poslal myslím 4x. Nakonec výsledek vyzněl jasně 10:5 a já sem měl tú čest vstřelit (teda spíš dorazit) poslední ranku svobodných v téjto sezóně. Tentokrát na nás kupodivu počkal v hospodě aj Mira, za což mu samozřejmě také děkujem. Eště ani neskončila tiskovka a začal hokej nanovo, tentokrát v televizi. Sledování zpestřila skupinka fanoušků, jejichž mužstvo je už měsíc na dovolené a zrovna díky mojím sparťanom, takže sa první třetina nesla v duchu vzájemného hecování a provokací. Než sem stihl dostat po čuni, sešla sa kompletní sestava a tak sme vyrazili do Kněžpola na tradiční velikonoční košt. Došli sme asi dost po začátku, což sa projevilo už u vstupného, kde sem sa nemohl s pořadatelem domlúvit, co vlastně chce on po mně a já po něm - vypadalo to klasicky jak když sa baví blbý s hlúpým. Potem sme zistii, že mmísto na sezéní je akorát ve sklepě a vzorky na pití už sú z větší části vypité. Třeba Baboušovi to nevadilo, ten si výběr ulehčoval tým, že došel k pultu a na otázku "Co si dáte" zahlásil "Bílé" Aj mu možná bylo jedno,. lesti pije eště víno, hlavně že bylo bílé. Situacu se sezením sem vyřešil klasickú improvizací a sice přestěhováním stolu z pekla za závěs na pódiu, takto sme byli v dění a nebyloi na nás vidět. Enom sem přitem stěhování přišel o koštovku, což mě celkem rozčílilo, protože sedmičku vám nedali a chodit k pultu dycky "na hlt" to už sa mně vúbec nechtělo a tož sem mosel kúpit eště jednu. Ale co, spolky sa mosíja podporovat. V prúběhu večera sem podpořil aj jiný spolek, sice né Kněžpolský mužský bor, ale Včelaran, kluci učitě byli rádi, že su na světě a že vidíja teho barana co zná tolik písniček a tolikrát to chytne nekde jinde než to má chytat. Dalším podpořeným spolkem byl Sobík, se kterým sme opět uzavřeli družbu, nebo´t seděli na raně přímo vedle nás. No a dál to ani nemá cenu popisovat, tak nejak sa pilo, zpívalo a tančilo až do tmy a eště aj kúsek dalej, nakonec sedmička na cestu (bez cedule) a hajdy do pelíšku...

Tak sme zase dožili a hlavně přežili další velikonoce, včíl enom povzpomínat, co sme u teho všecko vytrpěli. Začneme v pátek, kdy sa rychlík šohaj změnil v hodně pomalý osobáček. Mizérie začala už na hlaváku, kdy přijel o dvacet minut pozděj než by m´ěl k nemalé radosti davu cestujících, kerých bylo tolik, jak kdyby už na Moravu žádný jiný vlak jet neměl. Já sem s tým ale úpočítal a tak mně to narozdíl od jiných nepřišlo vůbec divné. Docela komik byl tak pětatřicetiletý tatínek s manželkú a dvúma soplákama, kerý sice vlakem jezdí tak jednú za rok, to ale neznamená, že nemože mět teoretické znalosti na úrovni zkušeného strojvedúcího. Sopláky neustále poučoval a hlavně jim poručil, aby sa dívali do vinohradských tunelú, ze kterých sa má vlak každú chvílu objevit. Od doby, kdy nejakého chytrolína napadlo udělat ze Šohaja okružní vlak okoklo republiky kdy je vozební rameno dlúhé 625 km jezdí šohaj přes Holešovice. A tak když sa přes intenzivní ččání soplákú do tunelu vlak objevil z druhé strany nádraží a přijel jim pěkně za zádama, chytrému tatínkovi málem spadla brada a začal blekotat něco o mimořádnosti a vysvětlovat důvod zpoždění tým, že sa to mosí nejak objížďat. bylo jasné, že nemá cenu mu neco vysvětlovat a tak sem ho v tom nechal. Stejně tak sem ho nechal aj sprintovat ke konci vlaku, kerý zastavil asi 50 metrú od něho. Já a pár znalých situace sme nikde neutěkali, protože narozdíl od chytráka, kerý potom stál nekde na chodbiče u hajzlíků, víme, že na konec soupravy sa přidávajú další prázdné 4 vagóny. A tak aj přez zvýšenú frekvencu cestujících sem sedělv kupéčku v posledním vagóně ve čtyrech, což považuju za pohodlnější než nejaké mačkání. pohodlí bylo potřeba, protože sme vyjeli o půl hodiny pozděj a cestú sme přibírali neenom další lidi, ale aj další minuty, takže nás po cestě předjelo neenom pendolíno, ale aj další 2 vlaky, keré z Prahy yjíž´daly půl hodiny a hodinu po nás. Nakonec sme do Otrokovic dorazili s krásnýma šedesáti minutama navrch, néni nad to na Veliký pátek si neco vytrpět. O autobusu v sedm sem si mohl nechat enom zdát, ten už sa tú dobú chystal v Hradišti na cestu zpátky. Ale naštěstí sa pro mě dojelo a tak sem sa mohl vrhnút rovnýma nohama do Velikonočního víru...

tento týdeň sem už avizoval jako týdeń plný školení a podobných legrácek. začalo to už v pondělí. Toto školení bylo na nopvý zákoník práce a dostali sme sa k tomu jak slepí k huslám. Původně si totiž toto školení objednaly dvě baby z centrály a až potem, co za ně zaplatili 1800/kus, tak si to baby rozmyslely a dumali na koho by to tak hodili. no a nenapadlo jich nic lepšího než to hodit na nás, takže sme to vlastně dostali od ředitela rozkazem. Problém byl v tom, že tady v pátek nebyla vedúcí a tak sme si nemohli domlúbvit nástup přímo na školení, ale moseli jak oslíci dojít do práce, nahlásit sa, nasnídat a teprú jít na Novoptného lávku, kde sa to ve veliké učebně s výhledem na Karlúv most odehrávalo. Po příchodu sem nafasoval propisku a notýsek + jakýsi slint, ze kerého nám potem pan přednášející četl. Bylo nás tam asi 20 posluchačů, nekeří si vzpomněli na mladé léta na fakultě a tak si vybrali místo, kde na ně nebylo vidět a normálně první část přednášky prospali. potem nastala nejlepší část školení, kdy sme o přestávce na oběd nafasovali bagetu a fidorku a dělali, jakože sme najezení a jak nám dobře uvařili. No a když školení skončilo ve dvě, nezbylo nic jiného, než sa nanovo naobědvatt a jít do práce. V úterý bylo školení veselejší. Bylo na centrále a tentokrát už domluvené, že si možu pospat delej. tématem školení byla profesionální komunikace. Mně, člověka, kerý mluví plynně debilštunú a idiotštinú, chtěl nekdo učit komunikovat. nechtělo sa mně tam ani za nic, ale místo pozice kapra sem zvolil pozicu baviča a od začátku sem si školení užíval. Na první otázku, co mě na práci baví a proč sem po pravdě odpověděl "mladý perspektivní kolektiv na finanční podpoře" a proč "protože je mladý a perspektivní" No a týmto způsobem sa odehrával zbytek školení.hráli sme různé asertivní a komunikační hry. Docela oříšek nastal, když sme hráli na vysílač a příjmač, kdy sme seděli zádama k obě a jeden hlásil co má druhý malovat a druhý maloval. Já jak na sviňu sem nafasoval malování a když kolega zahlásil "je to taková příšerka" začal sem malovat autoportrét, ale nakonec to nebylo podobné ani mně ani tom obrázku. No ale jinak sem sa dozvěděl řadu užitečných věcí, třeba že když vám violá ministr či jiný VIP, tak máme pokládat telefón až jako druzí. jak na potvoru zatím nezavolal, takže sem to nemohl otestovat. No a také vím, že když sa nekoho optám "Dáme si baňu?" je to otázka uzavřená, protože sa na ňu dá řéct enom ano nebo ne. Ale když sa optáte "Co bys řekl na to, kdybysme si dali po baňce?" je to otázka otevřená, protože dáváte na výběr širší spektrum odpovědí. Nejvíc sem sa bavil, když nám lektorka vykládala zásady správné debaty a diskuze. Pomáli sem dumal, lesti ju neveznu nekdy na víkend ke Kozlovi. tam by totiž pochopila, že v debatě leckdy ani síla argumentú nestačí, že je potřeba nekdy aj řvat a rozhazovat u teho rukama (neverbální komunikace)...

Sobotu teokrát přeskočím, protože bych tady mohl skopírovat leckerú předchozí, nic tak zajímavého sa totiž nezažilo. Né že by sa jinak na dědině neděly věci, ale protože sem u teho výjmečně nebyl, sem tá historie nepatří. Pustíme sa rovnú do neděle. vzhledem k tom, že to byla neděla Květná a navíc za oknem vypadalo docela teplo, hodil sem na sebe enom svetr a jelo sa. Problém byl v tom jelo sa - nemohl sem totiž najít svoju ostarožní plečku. Byla celú noc zaparkovaná před vrátama, ale myšlenku na to, že by si ju pošťal třebas nekdo od šipkú sem zavrhl, je to totiž natolik profláklá plečka, že by ju každý okamžitě poznal. Aj když v tlumačově by bylo asi jedno, lesti je plečka známá, nepochyboval sem o tom, že sa nikde nezatúlala. Měl sem podezření, keré sa potvrdilo u oběda, Pepinek totiž pískal v Topolné a jel na plečce na ranní. Z ranní byl sice doma, ale protože věděl, že na cestu po panelovce je nejlepší stavjaná moja plečka, zavézl ju místo pod kolňu za králíkarňu, aby si to pojistil. Já sem samozřejmě neměl čas abych ju hledal, nebo o tom dumal, drapl sem zgarba, co mně přišel pod ruku (premiéra, kerý už také začíná plečkovatět - reznút a navíc háže tak, že svezení na plečce je proti temu balzám) Dojel sem akorát na zahájení, keré sa tentokráít odehrávalo za zákristiú. Od téj doby, co sa rozpadl sbor, sa pašije nezpívajú a tak sa može dělat aspoń šou před kostelem. O menší rozruch sa postarala jedna tetka z Bilovic, kerá tak usilovně cúfala, až narazila na obrubník a hodila luxusní záda. jako správní katolíci sa na ňu všeci enom dívali a tak sem sa mosel ze zadní řady prodrat a spolu se strýcem Ondrúškem (né s Genem, s jeho taťkú) tetinu postavit na nohy. Potem už sme sa mohli vydat prúvodem do kostela, kde sa jako smolař ukázali Gořka a Hlava, keří šli teprú po schodech zrovna když šel prúvod, asi také nemohli najít kola. No a po mši sem sa mosel omlúvit Peťovi Dominikovém, že do cukrárny dneska nejdu. Ptal sa na to, lesti su nemocný či co, ale vysvětlil sem mu, že sem slúbil nejmladšákovi psychickú podporu při prvním zápase jarní sezóny. A tak sme s Gořkú zamřili rovnú na hřiště. Psychickú podporu sme poskytli logicky aj Mirkovi, kór když sme ho hecovali při instalaci nového ubrusa na stolek u výčepu. Březolupští žáci bylii poněkud urostenější, asi 6 z nich bylo větší než náš nejvyšší hráč, což je Svasina. Březolupjáci majú letos na celém okresi pověst obávaných rowdies, ´o což sa postaral týdeník DDK a jejich známá aféra se zapálením školy. Ú našich žákú bysme takového dacana hledali marně, Bohuš Šrómú totiž fotbal nehrává. A když sa k tom přidalo to, že zahráli neco enom dva hráči v poli a neco nezaměnitelným sztylem pochytal gólman, kerý vypadal, že chytá jeden ze životních zápasú, néni sa čem divit že sa prohrálo. výsledek 0:1 byl eště, vzhledem k tomu, že sa naši dostali za půlku za celý zápas tak pětkrát, docela milosrdný. Skoro to připomínalo zápasy mladších žákú, keré sa mosely při silnějším větru přerušovat z dúvodu rizika, že nekeří z hráčú si zapomněli dat do kapse závaží a tak reálně hrozilo odfúknutí půlky mančaftu z hrací plochy. (když fúkal východní větr, tak sa hrát mohlo, za brankú je síť kde sa mladší žáci mohli zachytit a po zápase pozbírat). U oběda si samozřejmě Václav vyslechl zaslúženú kritiku za to, že nezabránil jedinému gólu, což nás stálo cenný bod. Ale nebojte, moc sme ho nepoklúzali, byl tom přeca enom první špíl, uvidíme, co předvede v dalších zápasech...

Jakste si asi všimli, za poslední dny to tady na deníčku nejak zamrzlo, četnost příspěvků připomínala četnost diskuze na Sobíku a skoro aj žabářskéj chasy. Néni to tým, že bych byl tak shnilý anebo eště horší, že by nebylo o čem psat (to sa mně eště nestalo a aj kdyby jo, tak si neco vymyslím) ale nejak sa mně sešly tři školení v předvelikonočním týdni, což sem sa dozvěděl až v pátek a byl sem z toho velice "potěšený". Ale o školeńách až jindy, včíl sa msím podívat a hlavně zavvzpomínat na to, kde sem skončil a co sem při tom zažil a tak. Rekapitulacu začneme v pátek. Šohaj ledačina sa z Prahy celkem snažil, dojel dokonca enom s pětiminutovým zpožďéním, takže sa dal stihnút aj bus. to mně bylo ale prd platné. né že bych cestú propil poslední šišky a neměl za co jet dom, ale můj mladší bratr Antošek mě požádal, lesti by pro mě nemohl dojet. možná sa divíte, co sme za buržousty, že pro mě mosíja jezdin na nádr aj když jede autobus, ale bylo to daníé tým, že Antošek potřebovval zavést do Brodu na menší kalbu se spolužákama. Ale protože věděl, že když už sem to slúbil, tak na něho počkám dal si pěkně načas a dojel až ptem, co si potrénoval, oholil sa navoněl a tak. Protože žijem ve Včelarech, kde sa dycky všecko hnedkaj rozkecá, když sa kamarádi dozvěděli, že vezu Antoška do Brodu, okamžitě sa připojili, jakože výlet. Zpoždění Antoška by mně tak nevadilo, kdybych na něho mohl počkat na Mašince, ale rúbněte si tři piva a jeďtě potom z Brodu za volantem, to sa přece nedělá. (aspoň to říkali v autoškole). Dojelo plné auto a Antošek mně nechtěl pustit za volant, jakože do Brodu si pojede on. Navíc už po výjezdu po mně požadoval abych ho založil, že prý kdyby sa šlo kdesi na jakési disko, co sa menuje jak nechutná multivitamínová sodovka - TROPIC. Tak sem mu teda dal dvě kila, jednak aby držal pec a jednak aby si ostatní nemysleli, že su škrťa. V Brodě si Antošek poněkud zakufroval, ale nakonec sme podle burža auta našli burža dům,vysadili Toníka a jeli sme. Né ale dóm, mosel sa udělat trošku výlet. Já sem navrhoval Maršov, ale to mně bylo kolektivně zakázané, že tam néni hospoda. a tak sem zamířil na rozcestí a směr zlámanec. Na dalším rozcestí si kolektiv přál na Svárov. Když Babouš viděl bílé lavky pod žlebam, rozzářily sa mu očenka a zařval: "Bigbítiště!!!" Děvčica, o.k.m.z.p., mu mosela začat vysvětlovat, že to néni bigbítiště, ale Zaříkavadlo, což je trochu rozdíl, aj když Babouš trval na svojem. Na Svárově asi hospoda krachla tak před pěti rokama, přesto, že kúsek od teho je prosperující podnik Invos. Nedalo sa nic dělat a jelo sa na zlámanec. tam sa v kulturáku svítilo a byl tam aj nápis hostinec, ale bylo to z dúvodu jakéjsi oslavy. Sice sa nás jakýsi strýc ptal, lesti ideme na oslavu,. ale protože sme byli bez dárku, tak sme nešli. abych splnil přání aj Karotkovi, zabočil sem na Šarovy, kde měla byt také ledžendery hospoda. protože ale tato hospoda měla nevyřešený problém s parkováním, nakonec nám nezbylo nic jiného než to otočit a jet ke Šlauškovi, kde je led žen dery neenom hospoda, ale aj cena borové a zelené - 11 Kč. Při parkování mně ale uprosili, že tam jáít nechcú a že to není žádný výlet a tak sem jel dóm ke Kozlovi. Tam sem byl spokojený, jednak sem měl kde zaparkovat a hlavně, tam už si mohl dat po pivě aj řidič, ale ty okolní dědiny, ty by měly s tým pohostinstvím neco udělat...

Po víkendu sa našim reprezentantom podařilo to, o co sa snažili už před zápasem se Skopčákem, a sice přitáhnút k fotbalovéj repre pozornost národa. Nevím, lesti si to představovali zravna takto, ale ve škole sopláky učíja, že aj negativní reklama je reklama a když je zadarmo, je to k nezaplacení. Každopádně od pondělka sa o dění kolem repre začali zajímat aj lidi, keré to nikdá nezajímalo, dokonca by sa dalo řéct, že sa to dostalo pod kožu aj feministkám a podobným zjvom, keré o sport, kór provozovaný chlapama, nikdá ani nezavadily. Začalo to nenápadně, v pondělí, mezi hodnoceníma tr(z)ápasu na idnesu sa naráz objevil článek s odkazem na bulvární deník, kerý tvrdil to a to. Vzhledem k tomu, že k bulváru mám důvěru asi jak k tom, že letos zároveń Sparta vyhraje ligu a Slovácko nespadne, nepřikláal sem k tom nejak zvlátní pozornost. Říkal sem si, že každý fanúšek sa s Němcama navalil radši už o přestávce, aby tú mizérii neviděl tak jasně, a hoši sa prostě navalili až po zápase. V dalších dňoch sa ale skandál (aj když treníér a manažer to za skandál nepovažujú a říkajú tom ojedinělé selhání. Já mám v tomto jasno - manažer kerý dopustí, aby sa takto jeho zaměstnanci bavili a když už sa bavíja, tak jich u teho nesmí nikdo vyfotit, to je špatný manažer a trenér, kerý v hráčoch vypěstoval takovú jistotu svojím místem v repre, že si mu dovolíja za zádama takto zapařit, je špatný trenér - takže Košťál ven, Bŕikner ven) začal rúst. to sa ale dalo čekat, kór když sólokapra ulovil bulvár, kerý je asi 15. v pořádí nákladu českých deníků. Sice tvrdíja, že na to čekali celú noc, ale ve skutečnosti si nekdo z hotelu vsadil ve Fortuně pořádnú sumu na naše a jak mu to vyfičelo, tož byl tak nasraný,. že si zchladil žáhu tým, že zavolal do bulváru a za hodnotu sázenky jich pustil do hotelu. (o zchlazení žáhy já vím svoje) Bylo jasné, že jednička na trhu bulváru,. kerá o sobě prohlašuje, že sú oni, potom dlúho nic a potom mladá fronta, to nenechá enom tak a bude sa to snažit přebit či přeplatit nečím peprnějším. Protože deníček čtú aj sopláci a já bych mohl byt, narozdíl od fotbalistú, popotahovaný za ohrožení mravní výchovy našej už dávno zkaženéj mládeže, nemožu tady rozepisovat všecko, co bych měl na jazyku. takže možeme enom jemně špekulovat, lesti třeba kluci nechtěli skórovat aspoń po zápase, nebio si chtěli eště zuaskandovat, jak na stadióně "kdo neskáče, néni Čech", anebo zkrátka ověřovali Cimrmannovo heslo "Lepší studené pivo, než studená Němka". Každopádně sa přičinili aspoń o to, že když už nebudeme Němce porážat ve fotbale, porazíme jich dycky aspoň v pití piva na hlavu. A kdyby enom Němce, také Dána, Anglány, Taliány a aj Brazilce!!! Na fotkách z tiskovky kluci vypadali jak šušnivci, keré chytil súsed v zahradě na třešňách a oni mu nestihli utéct a včíl čekajú na to, až si tata odepne řemeň. Protože ale tata Brikner má svoje synky rád, zebral jim enom kapesné a žádného zaracha jim nenapařil. Synci sa mu za to odměnili výkonem, kdy na nich bylo vidět, že eště pořád čekajú, lesti přeca enom nebude tych pár ran na holú. Já bych na ně místo taty Briknera pustil "manželky a přítelkyně hráčú", to by myslím ináč běhali - takto možná chytú doma akorát věchtěm od náčení, z čehož už ale naša repre nebude mět žádný užitek. Najvětší radost z reklamy měla skupina Kabát - ve středu proti nám nastúpila "Země plná trpaslíkú" a na jakú desku dělali reklamu naši fortbalisti, na to si zodpovězte sami. Néni nad to, když sa dělá reklama.