Jdi na obsah Jdi na menu
 


Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Výběr z hroznů

(Pajis, 29. 10. 2007 15:18)

Další pátek sem měl cestu poněkud pestřejší. jelo sa totiž vybírat víno na hody k strýcovi Fridrichovém do Vracova. Jel sme tedy trochu po jinéj trase, prostě sme ve Třebovéj místo doleva odbočili doprava na Svitavy. Je to celkem zajímavá trať,. kde na vás dýchá neco jak historie, portože až do Letovic vidíte v dědinách opuštěné a pobořené baráky, prostě klasický Sudetenland. O zpestření sa postaraly aj ČD, keré si nijak nelámaly hlavu s přípojama a rychlíku z Prahy cestú nadělili docela solidní zpoždění. Naštěstí sa fíra snažil co to dalo a stáhl to na přijatelný čas,tak akorát na přestup směr Bojkovice. Ve Vracově sice probíhaly hody, ale přivítal mě dosti nepřívětivě, byla kosa jak v ruském filmu a tak nezbylo nic jiného, než zalézt do sklepa. Chlapci, co jeli vozem, jeli klasicky na sedm hodin, ale včelarského času a tak sme tam řádnú chvílu seděl sám. No ale začalo sa a zrovna od podlahy, jinak řečeno ryzlinkama. Následovalo Schautrebe, Aurelius a Neuburg, celkem bíklého za pět vzorkú a jeden archiv. Zatýmco jiné roky většinú nebylo o čem diskutovat, porotože sa vlašák nebo veltlín vybarvily okamžitě jako nejlepší, tentokrát to tak jednoznačné nebylo. Nezbylo nic jiného, než si dat rozstřel a to hned ze tří vzorků. Nakonec sme celkem jednohlastně vybrali to, co sa menuje po jednom římském vojevůdcovi a pozdějším císařovi, aj když stárek Křoviňák byl spíš pro neuburg. Za odměnu, že sme sa konečně rozhodli, ame si dali luxusní archívek a pokračovali v krasojízdě, resp. do červených. Nevím jak to, ale na mančaftě sa začaly projevovat známky společenské únavy, jediný Antošek vypadal k světu, možná to ale bylo tým, že nekdo mosí aj řídit. Při přechodu na červené Karotka začal mlet cosi o tom, že on to koštovat nebude, jelikož to nepije a že nejlepší víno je beztak pivo. Nakonec sme ho přesvědčili, aby to aspoň okoštoval. Aby toho nebylo málo, ve stárkovi to po druhém vzorku červeného jaksi divně zabublalo, a tak sa šel podívat na dvůr, co jim roste u plota. A že sa mu to zdálo málo, tak jim tam aj neco přidal. Tož takovú sestavu koštéřů sem měl na červené, naštěstí to zachraňoval tata. Byly celkem 4 vzorky, do finále sa nakonec probojovyly Zweigl a Vavřinec, aj když já sem sa tam snažil procpat aj Andreja, enom portugal ostal před branama. Nakonec sme sa vydali cestúú zlatého středu a zvolili klasiku Zweiglíka, možná to bylo díky tom, že sem řekl, že ho berem a ostatní už nebyli sto protestovat. Všeci mysleli, že už to je v rychtiku a majú svoje martyrium za sebú, ale strýc byl tak nadšený, že otevřel flašku archívu tentokrát z červených. Karotkovi mezitým došla SMS od Hráška, kerá sa divila, kde sme. No kde bysme asi tak byli, ono to néni jednoduché vybrat neco dobrého, jak říká šestka, to není jako práce s buzolou. Cesta dóm proběhla za neustálého zpívání, jak ináč by sa také mělo jezdit ze sklepa. Akorát sme top vzali ne Veselí, přeca enom Křoviňák říkal neco jako "nehoupat". Holt výběr je výběr, šak to na hody posúdíte sami, aspoň víte kom možete nadávat...

Svíčková se šesti

(Pajis, 26. 10. 2007 11:55)

V Mistřické cukrárně plzeň neměli, ale aj tak točené je točené a než sa odtančily sóla, bylo bez problémů ve mně. Před hospodů sem sa potkal s klukama ze Sadovanky, popřál sme jim, aby si zavčasu užívali slunečné a teplé hody, že u nás máme letos zase objednaný snb (snížek bílý) a celkově sme probrali lesti sa na naše hody těším ví já nebo oni. Vyrazil sem k domovu, vzpomněl sem si, že tetka Jiřka si přála, abych sa stavil na hody popřát pěknú nedělu a tak Když sem tam byl naposledy, říkali, né že zas dojdeš až za půl roku, tož co bych sa nestavil na pagáček, když jedu kolem. Byli rádi, že mě vidíja, a první co bylo tož nabídli pagáček a druhé co bylo aj hodovů baňku. probrali sme situaci, jakú majú pohodu doma, když ze dvúch svobodných šikovných bab v kroji nejde ani jediná. No než sme sa dostali k tom, lesti majú stárky a tak, pod záminkú, že jim větrám mě usadilim do jizby za hospodářem. Než sem sa stihl ozvat, už sme měl na stole šišečkovú polévku a vychlazeného kozla, dle místní tradice patrně od súsedů. S děvčatama sem si bvyjasˇbnoval nekolik detailů ze včerajší zábavy probál nejaké ty drby a když sem dojedl šišečkovú co šmakovala pomáli jak svatební, dostal sem na taléřek svíčkovú se šesti. A to sem jel enom na pagáček. Odmítnút nebylo možné, eště by si pomysleli, že nedojídám a příště už by mě nepozvali, což sem nechtěl dopustit. Na dvě hodiny sem měl plánované eště jedno jednání,. tak sem si říkál, že teda pojedu, no ale eště prej s Jiřkú mosím vypit kafé, asi dle slováckého zvyku od žida. No než sem stihl v klidu dopit, už zvónila u dveří další návštěva. kupodivu nešla na besedu, ale pro mě. Né že by snáď naši poslali Svačinu, aby sa jako znalec Mistřických děvčic podívál, kde sem sa zapomněl, ale tentokrát poslali bráchu č. 6, kerý po mně cosi malého potřeboval. Sice ho lákali na besedu také, ale nenechal sa pozvat, s tým, že na něho čeká galánka (výjmečně mosím uznat, že necigánil, opravdu cosi vlasatého čekalo v autě, takže bylo jasné, že to nebude ani Šáša, natož tak Golem.Dopil sme kafé, dojedl poslední pagáček a vyrazil k domovu, néni nad to, když sa neděla prožije aktivně, eště přede mnú byl nabitý program završený cestú do Prahy...

púťová

(Pajis, 25. 10. 2007 12:53)

Tož už sem sa v historii vyspal aj víc, no ale neděla je neděla a tak když v deset Svačina zahlásil "stávaj sráči", moselo sa vyrazit. Naštěstí sem dostal radu v tom, že cesta do Nedachlebic by byla poněkud kontraproduktivní, jelikož je hodová v Mistřicách nebo Březolupech. U Sobíků sme strávil ekolik hodina nedávno, nekeré navíc ve svojém vlastním světě a tak sem vyrazil na kopec. Naštěstí sem sa už ve vrátoch srazil s Antošem, řekl mu "Vitaj, ukaž" a vyměnil plečku za Antoškův tereking, protože přeca enom hore kopcem bych na plečce lehčí převody nejspíše hledal marně. Doraziil sem tak akorát, dokonce sem si měl aj kde sednút, sice na lavečku před kapličkú, ale bylo to rozhodně lepší jak sa přetahovat s krojovanýma o trochu vzduchu v napráskanéj kapličce. Osazenstvo sem mohl enom tak tipovat, takže podle mě blonďatá děvčica z kopca stála na chóře (prej mě aj okénkem viděla, což jí rozhodně nezávidím), Milánek Trojkú nekde v kroji v prostředku a bylo mu uplně nejlepší, což mu také rozhodně nezávidím, víme totiž své, no a Šula s Farsonem u oltářa no a tým už vůbec nezávidím to, že na ně viděli všeci. Teda vyjma tych, co stáli před kapličkú, aj když zasej možu řéct, že sem byl se samú honórů, lebo vedle mě stál Mistřický starosta. Při ofěře (schválně kolik z vás ví co to je) si mě Šula vyloženě vychutnal, neboť aby nemosel chodit až za mnú, enom prstem ukázal a řekl "no poď" a tak sem tam mosel také cosi přihodit. Tak jak každá hodová sa to táhlo, ale nakonec sem sa dočkal podrypování krojovaných z farářových úst, což byl neklamný znak teho, že už sa blíží hodové požehnání. Kluci ze Sadovanky sešli z chóry, (zapomněl sme dodat, že sa hrál Ejhle oltář, klasické to dechovkové šou, keré sa hrává na každéj hodovéj, vyjma téj našéj, my máme přeca enom cosi extra) a začali sa chystat k nečem co vypadalo jak sólo pro starostu nebo farářa a nebo Šulu. Abych sa u teho nejak neplantál, zamířil sme do cukrárny, je to přeca enom pár krokú. Nikdá sme neviděl tak začúzenú hospodu už před poledněm. Asi to bylo tým, že evidentně eště nestihli po sobotní zabavě zavřít. Cosi mně to připomínalo...

sobí hody do konca

(Pajis, 24. 10. 2007 11:50)

Tož včerajší díl sem uzavřel tak, že si nekeří z Vás možná mysleli, že sem šel dom v jedenáct. Inu, nebylo tomu tak, akoráť sem sa po příjezdu fidlistú přesunul za něma do sklepa. Na to okamžitě zareagoval Pavel Mizerú, kerý za mnú došel a né že by mě snáď chtěl zbit, ale poprosil mě, abych nezačínal bílovské, že si to chcú zatančit až navrchu. Tož byl to požadavek asi jak prosba, aby po silnici přestaly jezdit auta anebo abych v deníku přestal jmenovat Karotku a Babouša, no ale z slúbil sme mu, že já mám celkem široký repertoár a hlavně výdrž na to, abych počkal na bílovské až teda navrch. Každopádně sem mu ale slúbit namohl, že to nezačne nekdo jiný, to už jaksi nebylo v mojéj kompetenci. Jak sa také po chvilce ukázalo, Nemrava zapomněl zajít s prosíkem eště za Kubú Čechmánkovým, neboť to byl zrovna můj bývalý spolužák, kdo to nekdy kolem půlnoci poručil. No nebojte sa, sedět sem neostál, co by to bylo za pořádek, abych nepřipomněl paralelní hody v Mistřicách Mistřickú šenkérků. Ináč sem sa vrátil skoro do mladých rokú, lebo sem s robama létal z cimbálu na dechulu a zas opačně, aj když je možné, že to bylo tým, že sem beztak neměl kde sedět. Časem sem sa protančil do docela zajímavého stavu, kdy sme přestal vnímat věci jak je čas a podobně. Když sem sa na chvílu zastavil z teho tabnca, zjistil sem neenom to, že je už cosi po čtvrtéj hodině, ale aj to, že už su tam z přespolních pomáli sám. No prostě všeci co se mnú přijeli už odjeli, aj tá drobotina, co ide letos poprvní v kroji sa nekde vytratila, aj když je celkem možná, když sú to takoví ušmúranci, že moseli byt doma najpozděj ve dvě, což rozhodně teda nebylo. No ja, ale co včíl. Jednak sem byl logicky enom v saku, protože otravovat sa z bundú, abych ju nekde nechal, nemělo smysl, šak mě zavézli Karoťáci až k samém a bunda by stejnak byla u Kozla na věšáku. Za druhéj samotném sa chodí dost blbě a za třetí ranní autobus jede až v sedm. Z tehoto dilematu sem si začal hledat cestu ven hledáním šoféra, co by mě zavézl do pelíšku, protože za čtvrté na sobolupské hale sa spí dost blbě. Naštěstí sem si našel dalšího sobího přivandrovalca, možná je to dokonce aj nejaký externí nebo čestný člen teho Sobíku. Nevím, jak sa menuje, každopádně já mu říkám Jane, protože si myslím, že člověk s takovým obličejem sa nemože ani menovat ináč jak Jan. Nech je mu Jan, každopádně je z Otrokovic, což dávalo příjemnú variantu ranní procházky pod Vinohradama. Záměr ale k překazili Karoťáci, keří sa nenadále objevili ve dveřách. Buď si uvědomili, že neco zapomněli, nebo si eště chtěli nad ránem zatanmčit, nebo sem sa prostě do prvního odvozu nevlézl, nebo nechtěl vlézt, každopádně v krásný čas 5:05 sem byl aj doma. Přeca enom eště nejsu tak starý, abych neuměl pořádně pohodovat...

Sobí hody

(Pajis, 23. 10. 2007 10:07)

V sobotu sem ze dvúch hodových možností zvolil variantu Flešného Sobova. Přeca enom, co si budem povídat, na hale sa dá tančit o cosi lepší. kór když aj prostor, co je ve sklepě je srovnmatelný s hlavním sálem na kopci. Né že by tam snáď nebyly kvalitní hody, už sem sa tam kdysi také pěkně účastníl, ale přeca enom, pokáď zkusíte tančit doleva, hrozí Vám reálně buď ušlapání, anebo vytlačení davem, co stójí frontu na vyjítí ven. Navíc Karotka přislúbil odvoz, takže nebylo co řešit. Akorát jako zapřísáhlý AntiStaroměstskákapela sa odmítl účastnit hodovéj parády už ze startu s tým, že si radši poslechne, jak doma dúpajú králíci, než by poslúchal jak dúpajú sobi a eště za to moset platit. No a protože Harafica byla inzerovaná až od jedenácti, domluva zněla jasně, odjezd od Kozla nekdy po desáté. Pravda, člověk ušetřil na tom vstupném, to je bez debat, ale zas čekajte na mrázi před hospodů až Karotka dovalí, kór když sú v televizi fašisti s Irama. Do teho sa eště nachomýtli súrozenci Blahovi a tým nemyslím Hanku s Věrkú, ale Rostíka a Laďu. No a když sa k tom dopočítal aj Gořka se Suchardú, bylo enom otázka času, kdy nekoho napadne, že bysme mohli začat fandit Irom a dat si po jejich národní barvě, čímž nemyslím, že bysme snáď začali žrat čtyřlístek. Zkrátka než dorazil Karotka, proběhlo nekolik vyložených šancí a skóre 0:0 bylo možná v televizi, ale určitě né na lístku. Už sa mně pomáli aj začalo nechtět nekde jet, ale forman dojél, tož jaké rozmýšlání. Po příjezdu sem si splnil milú povinnost tančit aspoň s nejakýma krojovanýma navrchu na sále, přeca enom prostoru sa mosí využit, když je. Ono to také ve Falešném Sobově néni jednoduché, od téj doby, co sa falešní sobi začali tlačit do Včelar a Bílovic, sú ty vztahy takové pohodové, a né enom se sobama, ale aj se sobkama. Navíc, kerá by si nechtěla eště zavčasu zatančit s Pajiskem, furt lepší tančit s ním v jedenáct jak ve tři ráno. No aj když ani v tych jedenáct to néni dycky výhra, ale o tom až zasej nekdy příště

hulák

(Pajis, 22. 10. 2007 11:57)

Necháme politiky, šak je to stejnak enom na rozčílení a vzpomeneme si, co sme pěkného dělali toťkaj v pátek. Po příjezdu dóm sem dostal solidního huláka na téma zapojení mojéj osoby do hodových zkůšek. Rodičové sa na mě asi domlúvili, protože říkali neco o tom, že to všecko nemožem nechat na Křoviňákovi, že mu mosíme pomáhat a cosi kdesi a že když ti sopláci nebudú mět kvalitní vedéní, tož budú enom chlámat a cio potom s takoýma hodama. Snažil sem sa argumentovat tým, že už su za zenitem a starý a cosi kdesi ale tata to odmítl s tým, "já v tvojích rokoch..." Chtělo sa mně odpovědět neco v tom smyslu, že Rychlá rota v mojích rokoch radši ani nechodí už třetí rok, ale znáte to, prostě sem dastál huláka a slúbil, že sa na to teda dneskaj podívám. jak sme zjistil po příchodu na sál, byl sem mezi něma suverénně nejstarší a nekerým šušňom, co sme viděl prvně v životě bych mohl dělat pomáli aj tatu nebo mamu. při pohledu na stoly sme zjistil, že je jedna flaška prázdná a druhá vypitá, třetí zápisné radšivůbec nedorazilo, takže ho nebylo možné dorazit. Znaleckým okem sem sa podíval po sále a před sál a začal dumat, čí je tá felicia a kerý dobrák nás zaveze k Šurmánkom. Nakonec to padlo na malého Karlosa, kerý má tú nevýhodu, že je z Nedachlebic a u nás je letos na hostování. Vyhlásil sem akci 40 a pověřil Křoviňáka, aaby to vybrál než sa vrátíme s tým, že počáteční kapitál a to co sa nevybere zatáhnu jako sponzor. (to sa to rozumuje, když už člověk nestuduje ale vydělává) U Šurmánků probíhala oslava pracovního kolektivu z vodárny, což sme identifikovakli dle huslisty Lojze Knapového a zpěvačky jeho švagrové, ináč také maminky letošní stárky. Strýc Šurmánků mě okamžitě identifikoval "A jé, mladý Góriš, co to bude, víno nebo burčáku?" Už mě znajú totiž aj v Jarošově, jednak sem tam byl před týdněm na burčák a nekolikrát za podzim sa tam zjevím a navíc podoba s tatú, ináč spolužákem slepmistra, je asi přeca enom znat. Dal sme si minikošt a vybral ucházající veltlín a zweigl, halvně z teho veltlína sem měl vyloženě dobrý pocit, protože měl co měl mět, příjemný ale né extrémně výrazný buket, byla ho plná huba a eště aj lahodně klúzál dovnitřku. Byl sem z něho tak unesený, že sem ho vzal celý pětkový kanistr a pro jistotu sem tak vzal aj zwajglíka. No při příjezdu na sál sme beztak zjistil, že sopláci stejnak pijú hlavně bílé a tak abych jim neubíral, pil sem červené, jim ostatně, poté co bílé během 2,5 hodiny vyžrali nezbylo nic jiného jak mně. Decáků nebylo, ale naštěstí nám pošťal Mirek trojkové sklenky, néni to sice míra nejmenší, ale tzasej to dél vydrží, teda aspoň nekom. Když už bylo z čeho zpívat, svolil sem aj k učení nečeho jiného než jak sa dělá akce 40. Předvédl sem ze svojého repertoáru nekolik neotřelých cifer, keré stejnak u verbuňku nepoužívám, neboť si na ně pravidelně nemožu vzpomnět, takže to potom vypadá, že opakuju dokolečka enom dvě stejné. Ono je to tak aj v reálu, ale aspoň na tréninku dám dohromady nekdy aj sedm. Tož chvilku sme trénovali, snáď to aspoň na nekerém soplákovi zanechalo pozitivní vlivm,a když né to cifrování, snáď aspoň ten veltlínek...

nech žijů náš pan starosta Puchýř!!!

(Pajis, 19. 10. 2007 9:36)

Dneskaj deníček psat nemosím, jiní udělali túto prácu za mně. Dovolím si Vám poskytnút část tiskovéj zprávy krajského úřadu Ústeckého kraja. Podotýkám, že žijeme v roku 2007, né 1957.
Bodový scénář třídenní návštěvy hlavy České republiky Václava Klause v Ústeckém kraji je rozpracovaný detailně po minutách. Ku cti hostitelů i aktérů této pro region významné události (po prvním dnu) nutno konstatovat, že se program podařil splnit jakož i jeho časový harmonogram.
Připravovat takovou akci v duchu protokolu kanceláře prezidenta republiky zabere realizačnímu týmu (v tomto případě pracovníkům kanceláře hejtmana) několik týdnů. Nezasvěceným by se mohla roztřást kolena. Ale i těm, kteří se setkali s charismatickým Václavem Klausem, anebo na něho čekali v pondělí na ulicích, v ochozech při autogramiádě, v divadelním foyeru, sále, ale třeba také na lodi a obecním úřadu, všechny obcházela malá tréma. Také běžná slova se na chvilku zadrhla. Každého při setkání s prezidentem svazovala ojedinělost okamžiku, ale také úcta. K člověku, který je prvním mužem našeho státu.
Všem, s nimiž se prezident včera setkal, hovořil, diskutoval, pozdravil, podal ruku, obdařil úsměvem, potkával očima – to sám usnadnil. Do Ústeckého kraje přijel státník, který nad vší pochybnost ví o regionu mnohé, který se umí bavit vážně i nevážně, ví, jak v které situaci téma odlehčit anebo odvést řeč. Třeba otázkou, jak si nyní stojí v lize basketbalisté Děčína. Nebojí se nahlas přiznat, že zapomněl, kde se nachází v našem kraji nejvyšší místo, neostýchá se přiťuknou si na zdraví s vedle stojícím novinářem. Rád rozvádí své originální názory a nestydí se polemizovat. Včera rázně hovořil také o nutnosti napojit se na Labi loděmi na síť evropských vodních cest a v diskusích dal „na frak“ ekologům, kteří svými plány blokují splavnění dolního toku největší české řeky.

Těch postřehů a dojmů, které člověk při setkání s prezidentem Václavem Klausem získal už za první den, bylo přehršel. Nebál se obyčejných lidí, naopak, při jakémkoliv setkání si takové chvilky hýčkal, těšil se z nich, „neokřikoval“ ani náznakem členy své ochranky, dovolil přistoupit k němu tak blízko, že se tajil dech. Možná někde lidem až příliš, že, ač je prezident vyzýval, se trochu ostýchali rozpovídat. O to víc mu tleskali, mávali, fotografovali, přáli dobré zdraví. Ti odvážnější, a nebyli to jen novináři, se s ním přeci jen dali do řeči. Václav Klaus jim trpělivě naslouchal a stejně tak odpovídal.

Oslava

(Pajis, 18. 10. 2007 9:15)

Hned po zazvónění proběhla gratulace, lúbání a takové ty věci a hlavně předání dárku, což nekeří komentovali tým, že su starý blbec. Nebudu říkat kdo to řekl, každopádně neco podobného sem ráno slyšel od maminky, kerá si nemohla "vynachválit" umytí čalounění, asi je to všady stejné. Dvá výlupci byli zalezení v pokojíku, no bylo vidět, že se mnú moc nepočítali a že mně ani nečekali. Nebyli totiž schopní rozumně vysvětlit, proč mě nevyzvedli u Kozla tak jak dycky, ale šli beze mně. šampus už měli vychlámaný, tož mně nabídli jakúsi sladinu, co v ní plaval dokonca aj gumový medvídek. To je neuvěřitelné, z čeho dneska ludé pálíja a co dávajú do gořalky. Po druhéj bani sem seznal, že takové sladidlo néni nic pro mě a šel sem pozdravit rodičovstvo. Dlúho sme sa neviděli, od téj doby, co sa Babouš naučil, že sa dá do kopca jít aj beze mně moja frekvenca návštěv v téjto rodině poklesla na jednú za půl roku. Jó, když sme býval student, to byly inačí návštěvy, onehdá aj ve dvě ráno a s májkú na rameni. Dodneška domácí nepřišli na to, kdo býl mojím komplicem,. furt si myslíja že Sucharda, ale usuzujú tak asi enom proto, že sa potem na kácání nejvíc navalil. Já sem tehdá na kácání ostal v Praze, jelikož začalo zkúškové, takže to byla klasika, já sem to odedřél a ostatní sa pobavili. No ale podmě zpět na besedu, rodiče mně viděli tak rádi, že dokonce vypli aj televizu, s tým že je tam beztak kravina a že sa radši budú dívat na mě a poslúchat moje rozumy. Narozdíl od pokojíka, kde sem dostal gořalku tak pro děcka, tady mně nabídli pivo a pořádnú mistřickú 51% kvalitu, co by mohla vyhrávat košty, enom nebyt děvčice shnilé ju donést z kopca dúle. Pivo tam pijú kozla, protože chcú vyhrát húpací křeslo, což mě přivédlo na myšlenku, že bych jich mohl podpořit a za tú chvílu od návštěvy už sem nastřádal nejakých bodů, enom si na ně vzpomnět, až sa budu dnes balit. Postupem času to přestalo Babouša v pokojíku bavit (co také dělat s děckým pitím) a došel za nama za lepším. Jurovi to trvalo trošku deléj, no ale nakonec také dorazil, buď mu bylo smutno a nebo sa tam bez nás sám bál. Rodiče byli nadšení, že je zasej jednú v baráku veselo a že jim gořalka v demijónoch nezatuchne. Beztak potřebovali uvolnit místo pro letošní, ináč si nejsu schopný vysvětlit, jak to tam s nama mohli vydržat do čtyrech do rána. No aj když si to tak vzpomínám, z besedy z kopaca sa dóm před půlnocú nikdá nechodí.... (tímto děkuju za besedu a pohošťéní, nebojte sa, přijdu zas)

dárek

(Pajis, 17. 10. 2007 10:31)

Ńekdy v minulém týdni či měsíci sa dožila maqlého malého milého výroční malá z kopca (tá větší nedobrota). Už v pátek u Kozla sme sa tak trošku domlůvali, že bysme s Baboušem a Jurú Knotovým, keří ostatně chodíja do kopca poslední dobú celkem často a rádi a eště aj beze mně, vyrazili pogratulovat. Počítal sme najisto, že sraz bude u Kozla a tak sem tam kolem sedmé čekal. Pravda, byl sem eště v montérkách, ale šak byla sobota tož v čem bych měl asi tak byt a myslel sem si, že když kluci vymydlení a navoňaní dojdú,že skočím dio vanštrocha a udělám v blesku neco ppodobného a možeme vyrazit. Když nedorazili do půl osmé, neco mně neštymovalo, ale vyrazil sme na higienu a v osm sem byl zpátky, abych zjistil, že u Kozla sice sedí obvyklá partija a bylo by s kým aj dat debatu, ale ti dvá nikde. Nehjak mně to neštymovalo a tak sem zavolal Baboušovi. No jak sem zjistil, ani sa u Kozla nestavovali a už hodinu sedíja na besedě a chlámů a cpů sa súsedovýma dobrotama beze mě. No ja, ale co včíl? Né že bych sa snáď hrozil samotnéj procházky, ale počítal sem najisto, že mně kluci pomožú smyčit sa s dárkem. V podvečerních hodinách sem zapl medídka a jako nejoriginálnější a nejlevnější dárek mně vylézlo dvacetikilový dárek v podobě dvaceti kilo kvítek. Zrovna čtrnáct dní zpátky totiž byla topinamburová sezóna, atkže stačilo vzít kosák a vydat sa za splávek k potoku. Tož sem nasékl dárek a protože to potvora jakožto vodní kvítko docela rychle vadne, dál sem to na dvoře do takového většího kýbla, spíš maléj padesátilitrovéj bečky, kerú Gořka dotáhl z práce a eště ráno smrděla po lepidle. Mělo to aj uši na noséní, takže sem počítal, že mně s tým kluci do kopca pomožú. No nezbylo nic jiného, než řéct Antošovi, kerý sekal dobrotu, jelikož kamdi jel s galánků, ať mě tam hodí. Naštěstí kufr našeho auta akceptoval aj rozlehlejší věci, takže sme naložili a vyrazili. Před naložéním sme eště vyléli půlku vody, enom tak por jistotu, co kdyby neco. Antošek jel podle předpisú bez problémů až k Pavlíkovém. Tam sem mu narušil psychickú pohodu, když sem mu řekl trošku hlasitěj: "Barane, tady zaboč" A protože umí poslúchat, vzál za volant jak kdyby jel v Santa Fé. Akorát zapomněl na to co vezeme, takže zadní sedačky dopadly tak, jak kdyby byla búřka a my sme měli kabriolet...

první taneční

(Pajis, 16. 10. 2007 10:18)

tož sem sa konečně dočkal, v pětadvaceti sem sa mohl vžit do kože sopláků a vyrazit do tanečních. Pravda, né že by sa mně tam zrovna chtělo, minulá plánovaná návštěva z technických důvodů nadopadla. Navíc sem po topolských hodech byl minimálně pošúlaný a ochrápaný, ale kdo sa dá na vojnu, mosí bojovat. Vybavený novýma tesilkama z OP Prostějov sem vyrazil do sálu hotelu Olympik. děvčiaca, o.k.m.z.p. odborným okem zkontrolovala ústrojovú kázeň a mohli sme vyrazit. Sál hotelu vypadá přeca enom o cosi lepší jak Mistřický kulturák, aj když by mohl byt aj trošku větší, abysme sa neplantali. Protože sme minule z již probíraných důvodů nebyli, byl sme takový jakdyž nesvůj a trošku aj nervózní. Čekal sme, lesti ostatní už nebudú excelovat nebo tak, ale ze začátku to nebylo tak hrozné. Tančílo sa cosi jako blues, což je tanec, připomínající pohyb dvůch déček na poště při čekání na důchod. takže to šlo, s čímž sme byl nadmíru spokojený a řekl sem, že lesti to tak bude všecko,tak možu z fleku předtančovat. Tož další tance byly už horší levl, jakési rumby, čače (nevím proč zrovna Částkov má mět svůj vlastní tanec, kerý učíja v Praze)a podobné novinky už nebyly tak jednoduché. Děvčica, o.k.m.z.p. určitě nezapomene hlavně na tanec lišky s trotlem, neboli foxtrot, lebo sem jí tak důpl na nohu, až jí héply slzičky do očí. Nedá sa nic dělat, když je neco poprvní, občas to mosí aj bolet. Mně zas bolelo placení o přestávce, kdy sem za třetinku hnusného piviska zaplatil třicet korun, což mně ale přišlo lepší jak 20 korun za dvojku sifónu, holt ceny pravé hotelové. No ale ve zdraví sme přečkali aj druhý poločas tančních, sice sem sa myslím eště jednú snažil otočit na noze, kerá asi nebyla moja, ale ináč sme to uhráli až do konca. V nekerých kreacách už sme sa to naučil aj ošilit, ale nikde to neříkajte...

o blobu

(Pajis, 15. 10. 2007 10:18)

Dneska udělám výjimku a místo postupné rekapitulace se čtrnáctidenním zpožděním budu reagova na dnešní vydání novin zdarma. Protože mosím řéct, že sem sa už dlúho tak nerozčílil jak dnes, peprnější výrazy nahradím klasicky Krakonošem. Přehodnotil sem si aktuální žebříček neoblíbených politikú. Klasickú vedúcí dvojici, kdy sa o vedení přetahoval Jirka Parúbků s Klausčičákem vystřídaly nové esa. Jednak Martin Bursíků a jeho snahy zakázat ludom topit uhlem a podobné nesmysly- Mu sa to rozumuje, když v Praze stačí otočut kolečkem a Pražská teplárenská sa o zbytek postará, ale třebas ludé na Bruntálsku sú občas aj rádi, že možú oklešky a petky promíchat nečím výhřevnějším. Celí zelení ať idú pěkně do krakonošova, učitelka placená z peněz českých a rakúských poplatníků nemože vydýchat vyhazov a místo sebe tam tlačí jakéhosi strýca, co si jemně upravil název diplomky a jak na sviňu si v životopise vypustil slova jako marxismus - leninismus. Na druhú stranu, ideální ministr školství, šak sa přiznajte, kdo ste nikdá neopisovali nebo neměli tahák. Třebas přijde deň, kdy ve svopjém životopise zatajím autorství deníku pražáka, co možu vědět, co sa kdy bude hodit? Nejvíc emocí ve mně ale vzbuzuje Krakonoš Pavlík Bémů, ináč též vyhlášený horolezec. Byť poslední dobú mám pocit, že krom Mont Everestu sa snaží byt nejlepší aj v anální oblasti. Jak si ináč vysvětlit, že pravicová strana, jejíž guru éště před desetii rokama mlel nesmysly o volné ruce trhu, ekonomické sútěži a podobně, včíl odmítá respektovat´a přijmút pravidla sútěže v architektuře. Co sa do teho vúbec krakonošujú, šak pokáď sa nepletu, Pavlík má vystudovaného psychiatra, ale že by rozumněl aj kresléní? Snáď jednoho rozumbradu už tady máme, momentálně je sice skleslý, protože nobelovku dostal né on, ale jeho súpeř Al Gore (neplést si s Gořkú), byť já sám sa celkem podivuju že v době, kdy kluci opálení střílajú ostrýma do mnichů nekdo řeší globální oteplování, asi také aj nobelúv výbor je zručný horolezec. No ale zpátky k Pavlíkovi, zatýmco eště před vyhlášením výsledků sa fotil na Letné a pomáli do všeckých novin sa dostalo, jak sa Praha bude na výstavbě novéj Národní knihovny podílet, poté, co sa Klausčičák o stavbě vyjádřil velmi nelichotivě a hodlá sa přivazovat k lešéní, na což sem sa osobně velmi těšil, naráz má pražská ODS jiný názor. Pravda, stavba vypadá tak trochu jak můj ranní kemr, ale to v téj vvýběrovéj komisi seděli samí trůbé či co? Že to prej zastíní výhled na Hradčany? ale z kama? možná tak od stadionu Sparty a tam sa ludé chodíja dívat na všecko moýžné, enom né na památky. Nech idu do Krakonošo´va s takovýma nesmyslama, když už chce Bém cigánit, ať to aspoň trošku vypadá, kdo sa má potom cetú do práce rozčilovat. byt včíl nekdy zastupitelstvo, tož navrhnu věnova pro stavbu Kaplického knihovny nejaký obecní pozemek, když to nechcú v Praze, ať si nakrakonošujú. Mirek by měl plnú hospodu batúžkářů a my bysme byli populární. Takto budem mět enom olympiádu a možem sa jet podívat třeba na Lipno, kde sa budú mlátit jachty s labuťama. Pod záminkú olympiády jim stát má přispět na to, aby si udělali obcvyty, dálniční přiveděče a novú trasu metra. Nakrakonošovat, dá neco nekdo na olympiádu ve Zlámanci? No ale už by teho stačilio, adrenalín sem si zvihl dost. Závěrečný bombónek bylo, když sem ćestú do práce ráno potkal auto strany zelených kde bylo napsané, že jezdí 100% na biopaliva. To je super, enom by to chtělo doplnit větú jezdím 100% na biopaliva a ostatní předpisy sú mě uplně u Krakonoša Autíčko totiž stálo půl metru od přechodu na zákazu zastzavení...

malovaný džbánek

(Pajis, 12. 10. 2007 11:02)

Večer sa nemohlo vyrazit nikde jinde jak na Topolské hody. říkla sme si, že by pomohla studená sprcha, ale mohl bych sa kúpat v ďúře zamrzlého rybníka a stejnak bych teho moc nezachránil. Každopádně sem si tú parádu nemohl nechat ujít a tak sme jak buržousti díky Atoškovi, kerý sa uvolil k řízení, vyrazili. Ani nepamatuju, kdy sme byli naposledy tak shnilí, abysme obě cesty na hody absolvovali autem, no ale asi stárnem nebo tak neco. Po příjezdu sem seznal, že lesti sa chcu dožit aspoň půlnoci, mosím sa najprv aklimatizovat. Zatýmco Gořka šel okamžitě do piova, já sem sa začal prolévat bonakvú, což je celkem drahá zábava. Jak sem totiž zjistíl, dělajú čím dál menší flašky. Nevím, lesti je to pro to, aby měli co žrat skláři, nebo proto, aby měli co žrat hospodští, každopádně když k tom připočetli vydřidušskú zálohu, byla obyčejná voda dražší jak víno. Potom sa može nekdo divit, že lidi chlámů. Ale vydržal sem do tanečkú nechlámat, né že by snáď na mně byly poznat nejaké známky střízlivění, ale na druhú stranu, pořád sme byl schopný základních funkcí a vnímání. Tančil sem jak o dušu, dokonce sem si aj zazpíval, aj když sem měl pocit, že mě za mlada písničky na sebe navazovaly lepší, ale zas to sa mě dařilo aj v Derfli a to sem byl mladší enom o tři týdně. Kluci z Harafice byli celkem nadšení, že mně po dlúhéj době vidíja a slyšíja, skoro by sa dalo řéct, že sem jim evidentně chyběl, aspoň takové sme měl v danú chvílu pocity. Postupem času sem sa z balkónu, kde sme měli včelarské separé, keré sa vytrvala snažily narušit nejkmenované rušivé elementy, propracoval ke stolu našej hodovej omladiny + Karotka a Hrášek, z čehož měli velikú radost, neboť ve mně našli štědrého sponzora, co sa uvédl hned dvúma flaškama bílého. Pit z decáku umí každý, já sem potřebova neco většího a originálnějšího, protože pt z litru také néni ideál. Padl mně do oka malovaný džbánek v imitaci tupeské keramiky či nečeho podobného, co visal spolu s pár kámošama na zdi. Ono jich tam kdysi bylo asi víc, ale podobný nápad udělat si vlastní decák asi mělo bvíc lidí a tak tam byl skoro jak sirotek. Po přelétí sem zjistill že má skoro ideální obsah a začal sem všeckým, aj muzikantom, stylově hodařsky nalévat. Jak sem otestoval, dalo sa s tým celkem aj dobře tančit, je to podobné jak když na hody tančíte s demižónkem a kvúli pár kapkýám bílého sa eště žádný nepodělál. Postupem času sem sa skamarádil z jakýmasi krojovanýma tetinama, snáď to byl ženský sbor ze Spytinova, či neco podobného. Už byly asi také docela v náladě, lebo si nemohly vynachválit, jak pěkně zpívám a kolik znám pěsniček. Já sme ich také pochválil, aj když sem samozřejmě v momentě, kdy začaly šklébit karičky, šel tančit radši na Cibulanku. No nakonec sme si tak notovali, až sem si jednu tetinu vytáhl na danaj. to je totiž můj oblíbený a spolu s bílovskýma to hážu písničku za písničkú, bez ohledu na stav a hodinu. Sice nevím, jak sem v tom stavu momentálně svobodném ten danaj frázoval, ale nakonec, šak od teho tam je primáš, aby mně kdyžtak pomohl. Tetina byla logiicky naprosto unešená, danaj sice netančila prej naposledy za svobodna, ale docela jí to šlo. Bodejď by jí to nešlo, né nadarmo sa říká, že alkohol sbližuje...

když sme šli do řepy

(Pajis, 11. 10. 2007 10:08)

v pátek sme slavili vítězství, protože aj když sme to vyhráli lóní, každý rok to přeca enom nebvyhráváme. Navíc ceny na Václaváku sú věnované Včelarskýma Václavama, takže zásadně v tekuté formě. Mirek měl hospodu zasej jednú vyprodanů, no a nakonec sme osatli až do konca, přeca enom chvílu trvalo, než sa ceny vypily. Ráno bylo o to krušnější, že sa šlo na Podsúhradí do řepy. Počasí bylo jak malované, což je ideální pokáď jedete nekde na výlet či na Chřibskú třiatřicítku, ale né, když idete do řepy po draku a ste vystaveni napospas slunku. Né že bych nebyl na slunko zvyklý, šak díky deníku pražáka su slunku na pospas vystavený každý deň, ale přeca enom ranní lahvátor přišel vhod. Brzo byla honcovačka prázdná, protože sušák a žízeň nedoléhal enom na mě. Utěšoval sme sa tým, že kúsek dál na stavbě podobně trpí největší fanúšek předchozího večera, Michal Dostálků, kerý sa stihl nasmýkat už před turnajem a potom svojím bojovým pokřikem "Dostálci jedou!!!" tlačíl svůj tým mohutně k vítězství. Ze stavby sa žádné pokřiky neozývali, aj když sme sa v rámci možností snažili. Pomáli sme začínali bolestně střízlivět, když sa na nás usmálo samo nebe. Přesněj řečeno Libor Lukešú, zvané též Cukr, kerý měl opravdu originální problém. Po firemní akci jim zostala v bečce plzeň 12°a nejak mu to bylo lúto vylét a tak nám přes plot nosil našu pravidelnú dávku emocí. Když Antošek odjel s fúrú dóm, přesunuli sme sa na chvílu pod pergólu, kde na nás čekali včerajší soupeři z týmu Hájků a zapíjali buď našu porážku ve vzájemném zápase, nebo jejich umístění na turnaji nebo obojí či neco jiného. ´Dali sme řeč a další dva kusany, ale Antošek si nejak pohl a tak sme moseli na pole. Než sme došli do konca, byla v koncoch neenom řepa, ale aj bečka a pomáli aj já s Gořkú. Vylézli sme na fúru a nechali sa zavést až k vrátom, kde sme pomohli se složéním nákladu a s pocitem diobře vykonané práce sa vytratili ke Kozlovi. Přece enom, řepný list žízeň neuhasí...

Václavák

(Pajis, 10. 10. 2007 10:32)

Letos nejubilejní, aj když sa na pozvánkách objevilo neco jiného, devátý ročník Václavského turnaja, zkráceně václaváku, začal nečekaně brzo. Aj když byl start napsaný na pět, čekal sem, že dle včelarských zvyklostí sa začne hrát o šesti, ale kdeže. Všeci už byli tak sportuchtiví, že pobíhali po hřišti pomáli v dresoch, zatýmco já sem teprú lézl z hospody v montérkách. Doma sem zbalil co bylo potřeba a hned sem valil rozlosovat první zápase,aby to zavčasu ubíhalo. Nenašel sem žádné losovací zařízení natož klobúk a tak sem papírky s číslama hodil enom tak na zem, šak každý si mohl zvihnút, co uzná za vhodné. Brzký start způsobil, že klasičtí rozhodčí,náš tata a strýc Tomečkú, eště doma poklúzali králíky. Nedalo sa nic dělat, mosel sem zapójit mladú krév. Pištu a Vaška Brázdilového, keří si minimálně svojíma kilama a postavama vzbuzovali oprávněný respekt. No ale poďme na to, jak si védl náš mančaft. Pepek v Topolné, Antoš v Mistřicách, Komín nezvěstný kdoví kde a výsledek byl takový, že sem sa cítil tak jak Ondrúšci a Janci každý rok, čili na lavičce bylo prázdno. První zápas navíc s hřištěm, kde sa Cejlík s Pepú Valentovým rozcvičovali, jak kdyby chtěli vyhrát ligu mistrů. My se sa radši nerozcvičili vůbec, aby sme si neco neurvali už před zápasem a vletěli sme na ně hned ze startu. prostě asi v desáté sekundě sa Pišta objevil sám před Jarynů, kerý si myslel, že je v brance hokejové a tak chtěl vykryt puk, tím že lehne, a tak Pištovi stačilo Jarynu přehodit. když sa v druhé půlce Jarynovi podařilo hodit eště jeden kiks, bylo z toho celkem jasné vítězství 3:0. V jiných zápasoch sa to pěkně mydlilo a tak bylo jasné, že už druhý zápas s Ondrúškama može byt neco jak předčasné finále. Tož pravda, nechyběly tom ostré střety, gólové šance aj krásné góly, byl to velice povedený zápas, ale rozhodně né pro Ondrúšky. Aj když měli na startu zápasu pár možností, zasej začal úřadovat Pišta aj s Víťú a Svačinú, kerého mosím nechťa, ale pochválit za výkony na celém Václaváku, a už o poločasu to bylo 4:0. Takovú potenci nepamatuju a určitě aj Ondrúšci mysleli na zvrat, ale poté, co sa jim zranil Peža, kerý kopnutím do Gořkovéj kopačky sám sobě přivodl tržnú ranu na šest stehú, už byli bezradní. po zápase svítilo na tabuli výmluvné skóre 7:0. A to eště Jirgen předvedl nekolik zázračných zákroků, zvlášť v jiných zápasech. Když sme si celkem bez problémů poradili s klukama červenýma s Kuchyněk, kerým nepomohl ani nejextravagantnější gólman bv podobě Knížecí milosti ("Rosťo, kopni odkop" "Co to je?")bylo jasné, že máme nakočené. S Jankama nás ztráta koncentace stála další vítězství, brali sme enom bod za remiz 1:1, kdy nás vytrastal nejmenší hráč na hřišti Svaloň, naštěstí né hlavú. No a s Hájkama sme si dokonce dovolili aj prohrát, což nemohl překúsnút Pišta, ináč též poloviční Dohnal, čili největší soupeř Hájků. No ale skóre 14:3 mluvilo celkem jasně por nás, aj když pokáď nám to Ondrúšci na rok oplatíja, kdoví jak to dopadne. Aj když vidět Filutu, jak po zápase táhá´ošklébený pyščisko pomáli až po zemi, to opravdu stálo za všecky prachy. nejlepší historka je ale až na závěr. Fanek Janek utrpěl nejvážnější zraněnív podobě vyhozeného kolena. Jak k tomu došel? No při zápase Hájků s Kuchyňkama. Šak Fanek hrává za Janky. No jo, lae nikde néni napsané, že nemožete opřijít k úrazu aj jako diváci. Fanek stál na hrázce když sa přiřítil expres v podobě Vaška Brázdilového, kerý svůj skluz zastavil až na hrázce - o Fankovo koleno. Na rok sa dojděte podívat, ale buď stojte 10 metrú od hřišťa, nebo si přiberte chrániče

zoufalec zápasu

(Pajis, 9. 10. 2007 10:01)

Na zimáku už sa hrálo, naházal sem na sebe kupodivu kompletní výstroj a vyrazil do víru zápasu. Svobodní na mě čekali jak na smilování, protože narozdíl od ženatých, keří sa na lavku málem ani nevlézli, měli enom jednoho na střídání. Naskočil sem za nepříznivého stavu 1:3 a začal sem stylově - když sem sa natahoval po vystřeleném puku, hodil sem ukázkovú tlamu a hned bylo odříté čelo, vskutku start jak sa pstří. Horší chvilky ale teprů měly přijít. Zachytil sme rozehrávku ženatých (no, spíš sa sželeli, když sem tam nebyl a nahráli mě, abych sebú zasej nerýpl) a ve druhéj minutě na ledě sem pelášil na Jaru v samostatném nájezdu. No, aj když pelášil asi nebude správné slovo, celý zápas sem si připadal, že oproti ostatním jezdím pozpátky a eště na kačenkách. S nájezdem sem naložil, jak kdybych si Jarynu splétl s kobercem a snažil sa mu vyklepat z betónú prach. Dumal sem nad tým, lesti zahodit první brusle nebo hokejku, ale z techto myšlenek mě vytrhla přesná přihrávka Houby, kerý mě vybídl k reparátu. Tož kdyby bylo úkolem trefit Jarynu do stejného místa výstroje, možná bych dostal dvojku, ale protože sa hraje na góle, byla to málem šestka. Než sem stiihl vystřídat, dostali sme gól na 4:1 a místo abych sa na lavku vracal jak hrdina, co vyrovnal na 3:3, sedl sme jak spráskaný pes a díval sa pod lavku, lesti tam najsú nekde schované náhradní plíce. Nenašel sem nic a bohužel ani ztracenú formu, když už sa mě povédlo tečovat tak, že Jaryn sa mohl enom vztekat, trefovalo to tyčky a podobné nesmysly, jako sú třeba spoluhráči. Za stavu 7:2 pro ženaté sem sa rozhodl probudit letargii mužstva odvážným činem, protože hrozilo, že dostaneme strašný kotel. Když sa k Jarynovi došúral dfalší nastřelený puk, nenechal sme ho na pokoji a začal mu ryt do výstroje. přišlo to co sme čekal, krosček zazadu od Pišty, takže sem sletěl a klekl si vedle Jary. Když už sme klečali proti sobě, zatýmco on po mně šklébil cosi o bolestném zprovodění ze světa, jemně sem ho pohladil čelem do prsú, až sa málem překotil do zadku. A už to jelo, na mně ležali Pišta a Pepinem Valentovým, z čehož byl nejvíc nasraný Jara, protože sa neměl na mě jak dostat a tak mu nezbylo nic jiného, než mě búchat vyrážečkú po řiti, kerá mně zpod klubka hráčú trčala ven. Mira Grygarú sa kočkovali s Houbú a ostatní čučali jak puci. Této situace využil Libor Vaškových, kerý ucítil životní šanci na sólovýájezd, popadl jediný puk, kerý čučál a nemohl sa bránit a maximální rychlosťú kerú dokázal vyvinút, valil na Macu. Vystěklil a Maca mu o neenom chytil, ale aj mu pořádně nadal a nechybělo moc, aby sa vydal za Liborem jak Jara za mnú. Můj taktický manévr zafungoval téměř okamžitě. Jarynova koncentrace byla rozbitá jak japonský barák po zemětřeséní a během pěti minut bylo 4:7. Ženatým začala cvakat prdelka, ale naneštěstí pro svobodné sm,e za tohoto stavu trefil tečú akorát Jarynovo rameno a z protiútoku padl osmý gól. Na víc uřž sme tentokrát neměli a nemělo cenu ani nic dalšího vyrýpat, protože už by hrozily aj újmy na zdraví. V hospodě sme po hzásluze byl zvolený zoufalcem zápasu, šak sa mrkněte na www.hcvcelary.estranky.cz

cesta na hokej

(Pajis, 9. 10. 2007 10:00)

Po zastupitelstvu sem okamžitě a střelhbitě vyrazil na hokej. Teda chtěl sem vyrazit, ale pod schodama ze zasedačky mě zastavil předseda petičního výboru a začal mně už ponekolikáté v ten večer vysvětlovat svoje stanoviska a důvody. Když sem si ho vyslechl a po pěti minutách sa rozlúčil, nebyl konec interwií, protože na mě eště čekal strýček Vymyslický, kerý sio také potřeboval povídat o aktuálních problémech obce. Inu, daň za popularitu, néni jednoduché obstát v konkurenci BB a podobných individuí. Feliciu sem radši moc nehónil, přeca enom doba, kdy sem si hrával na Davida Coultharda a stejně jak on dycky dojel stejnak poslední, už je pryč a tak sem jel enom tak decentně.

Zastupitelstvo

(Pajis, 8. 10. 2007 13:41)

Po příhodě se sichrajskú a urvaným zipsem mosím popisovat další příhodu, kerá sa svoj´tragikomediú blíží značně té historce předchozí. Začalo sa celkem svižně a program zasedání ubíhal v pohodě a plánovaně až do bodu, kerý je v programu zasedání uvedený pod všeříkajícícm pojmem "Různé" V tomto bodě totiž dostanú prostor k vyjádření všeci zastupitelé a aj zúčasnění občané. Protože v zasedačce bylo tolik občanů, že nebyla jediná volná židla, bylo jasné, že rúzné bude hrúzné. Plánoval sem sice jet po zastupitelstvu na hokej, ale když sem viděl ten ancábl, dost sem o provedení tehoto plánu zapochyboval. Najprv ale dostali porstor zastupitelé, z nichž nekeří,. včetně mě, sa snažili na občany udělat dojem a vymýšlali rúzné aktivity, aby bylo vidět, že tam enom tak nesedíja. Já sem třeba navrhl vykácat koryto Břežnice, z čehož neměl pražádnú radost kolega Fúsek, jinak též řečený BB (pro účely deníčku budeme používat označení bílovský Bursík) Jeho chvilka ale přišla až za okamžik. Aj když normálně všeci sedíja, on si stúpl a začalů obsáhle a obšírně seznamovat občany s činností Komise životního prostředí. Nekolikrát sem měl problémy sa udržat, v paměti mě utkvěla hlavně perla: "V žádném případě nechceme občany nějak peskovat a omezovat, ale je třeba si uvědomit, že doba, kdy se do kamen dávalo opravdu všecko co hořelo je minulostí a pálení odpadu budeme tvrdě postihovat" Byl sem chvílu na vážkách co teda měl na mysli, ale váhy sa málem strhly v moment, kdy veřejně vyzvihl přínos Martina Zábojníka a jeho práce v komisi. Naštěstí Šáša Chrasty toto, stejně jak každé předchozí zastupitelstvio vynechyl, protože ináč by sa možná z publika aj neco ozvalo a možná neco peprného. S kolegú Bursíkem sa asi na všeckém neshodneme, já si třeba myslím, že člověk, kerý ani jednú nehodil petku do ohňa a nečekal lesti dá raniu nebo aspoň zasyčí, měl o poznání chudší dětštví než my všeci ostatní. pravda, né že bych zrovna tesknil po pochmurné podzimní atmosféře bílovské kotliny, připomínající mlhy na Temži enom barvú, ale né smradem, ale že bych každém, kdo skácá strom, porúčal náhradně vysadit dva další, to zas né. On tam stejnak každý rozumný hospodář ten odkopek pichne sám aj bez BB. No ale zlatý hřeb nastal až na závěr. petiční výbor občanú za zrušení silničního provozu v Bílovicách nastolil celú řadu požadavkú a došli sa za ně tvrdě postavit. Pravda, slevili z nejradikálnějších požadavkú, jako byl návrat intenzity dopravy před rok 1950 (aj když si myslím, že by si potem stěžovali, že zrovna před jejich sa vyskytl kravinec, do kerého po ránu šlápli) a obchvat tunelem pod Čupama už stáhli. Zajímavý požadavek na vyhlášení obytné zóny na úseku silnice II. třídy č. 497 nicméně neustále propagovali, aj když asi měli na mysli spíš rychlostní omezení v Santa Fé. Byla to celkem divočina, takového řevu na zasedání už dlúho nepamatuju, když sa ke slovu nedostala ani Rybníkářka, to už je co řéct. Ale co Vám to budu popisovat,. šak sa nekdy dojděte mrknút

království za sichrajsku

(Pajis, 4. 10. 2007 10:21)

Rozhodl sem sa posunút svůj život zas o kúsek dál a na staré kolena sem sa přihlásil do tanečních. Tož pravda, chtěl sem sa tam přihlásit už lóní, abych mohl na úplesoch machrovat zasej o neco víc,ale potom sem sa na to vyprdl a myslel sem si, že to tak dopadne aj letos. To sme ale netušil, že sa svůj život rozhodne změnit aj děvčica,o.k.m.z.p. a bez nejakých skurpulí nás přihlásí k tanečnímu mistrovi. Nedostal sem ani prostor na vyjádření a ani na protest, natož na psychicků přípravu. Prostě v pondělí začínáme a je to. A tak to aj dopadlo, rpotože Pat a Mat sú proti mně nýmandi, jelikož sú plastelínoví. V pondělí sem dovalil z práce, hodil si sprchu, potom aj sebe do gala a po očku sledoval spartu v TV. Když už sme uznal za vhodné svoje vzezření aj oblečení, vypl sem tv a chtěl vyrazil. Ve dveřách sem si řekl, že bych sa mohl eště odskočit si a tak sem šel Při rozepíníní gatí sem čul jakýsi podezřelý zvuk. Hlavú mně blesklo: "hňupe, to máš z teho piviska, narústl ti báchor a včíl půjdeš do tanečních bez knoflíka, protože už sa s tvojím pupkem dál nemohli snést" Kdyby mně uletěl knoflík, byla by to pohoda, on sa mně ale urval zips. Nebyl by to takový problém, druhé tesilky byly ve skříni, ale 300 km daleko a ve skříni ve Včelarech č.p. 470. Najprv sem zbledl, potom zrudl a potom sa začal hrabat ve svojích kápézetkách a sháňat alespoň sichrajsku. U sebe sem kupodivu neuspěl a tak sem začal šmejdit po bytě. Rudá barva ve ksichtu utěšeně vzrústala stejně jak ohrnutí dolního pysku. Nevěděl sme lesti sa mám smít, vztekat nebo bečat, nakonec to bylo neco mezi tým. Čas ubíhal, děvčica, o.k.m.z.p. čekala a já sem nemohl najít ani jednu sichrajsku. Nakonec sem rezignovaně zazvónil na súsedku,. kerá byla celá vyjevená, kdo to k ní leze a podle výrazu bych si diovolil tvrdit, možná si mě v černém obleku splétla se zaměstnancem pohřební služby a chtěla vykoktat, že eště chvílu bych snáď mohl vydržat. Nakonec ale nekde splašila dvě sichrajsky, aj když sem jí mosel vysvětlovat co to je, jelikož von to je v Praze spínacej špendlík. Takto oháklý sme teda vyrazil do tanca. Děvčicu, o.k.m.z.p. sem vyrozumněl telefonicky kerá bije. Po půlhodinovéj cestě sme sa konečně našli a jedno z prvních slov bylo: "tak to ne, to opravdu nepůjde" Rezignovaně sem pokrčil ramenama, je fakt, že sem zatým sichrajskama spravoval enom montérky, ale né tesilky. Na další otázku " a kde mám tašku s tanečníma botama?" sem nebyl schopný vůbec zareagovat, protože v téj mojéj situaci sem na to nebyl schopný vůbec vzpomínat. Nechcete o tom nekdo natočit večerníček?

erteple

(Pajis, 3. 10. 2007 14:06)

Dneskaj teho času moc néni, ale aspoň Vám popíšu, jak sa žije na Podsúhradí. Zatýmco moji kolegové z práce si jeli vypit do Mělníka na vinobraní, já sem měl trošku inačí program, šel sem sbírat neco jiného, než opícu z ředěného burčáku. Né že by sa snáď z erteplí nedělalo hromada parády, jak je třeba Jirgenovo milované pití rum či řada namixovaných různobarevných sraček. Aj tak sme do našej kultovní honcovačky naházali plno lahvoňů a vyrazili sme. Eště sme neměli posbíraný ani první měch a už bylo veselo. Antošek totiž první, co hodil do debaty, bylo klasické naplákání, že to máme na hovno a že sme toho tolik nikdá neměli a že je to pole dlúé jak týdeň před výplatů. Eště chvílu sme o tom debatovali a první kdo to nevydržal, byl tata. Zahodil motyku a kýbl a nebojte, nešel zabit Antoša, šel krokovat pole, aby dokázal synáčkovi, že to néni taková trága. tata napočítal 113 kroků a v tom už sa začali sjížďat posily v podobě rodiny Blahovi. Karotka po vzoru Pelíškú zahlásil neco o tom, né aby sme sa zase sázali a že věděl, že tu s nama bude veselo. To je u nás na erteplách pokaždé, šak kdybyste sa nekdy nudili, na rok dojděte mezi řádky, Antoš bude z posil nadšený a vy budete rádi, že ste konečně zažili nejaký zážitek. Ináč sa totiž naše polní práce nedajú nazvat...

Soutěska Kamenice II.

(Pajis, 2. 10. 2007 9:53)

Buď proto, že v tych úsekoch wermacht zapomněl postavit mostky, nebo tyto mostky už zubem času spadli anebo proto, že je potřeba vytáhnút z turistú další peníze, jelikož 50 Kč/osobu a za to máte půlkilometrovú projížďku plnú debilních a šovinistických kecú v češtině a němčině. Po té, co ujdete dalšího půl kiláka po svojích opakuje sa 50 Kč a trošku delší projížďka. na konci trasy u bufetu sme si dali malé a veliké a jelikož tam bylo vos jak nasraných a z toho jedna pichla do zád malého skopčáka, využil sme turistického průvodce k tomu, abych jich ztrestal. Než sme dopili, skóre bylo jasně na mojéj straně a ve vosím hnízdě stala desítka chlévečkú bez nájemníků. Časem sme sa dostali do východiska značených tras, čili tam, kde už sme byli, do Hřenska, kde bylo také htŕomada vos, ale větnamských a ty už sme radši netlúkl, abych neměl oplétačky s obecní policií. Následoval nejtěžší úsek cesty, tříkilometrový přesun do Dolního Žlebu. Na tří kilometrech by nic nebylo, akorát by to nemohlo byt po asfaltce a po frekventované silnici. Možná to bylo aj tři apůl a možná aj čtyři, každopádně míra únavy, zaškňúřenosti a nasranostti u nekerých účastníků zájezdu překračovala únosnú mez. Nakonec sa nám podařilo dostat sa k přívozu, kerý nás dovézl do dědinky velikosti Javorovca, do keré sa dá dostat enom vlakem nebo přívozem a eventuálně po cestě široké a kvalitní jak cesta do popovic, ale 4x tak dlúhé. byť je to konec světa, aj tam majú hospodu a dokonce aj dvakrát. My sme zamířili do téj klasickéj, u kostela, aj když to byl podnik kombinovaný se cukrárnů, z fáry už je dávno rekreační objekt a v kostele neslúžíja mšu jak je rok dlúhý, maximálně, že by měl nekdo pohřeb, posledních 50 roků býval v Bavorsku a přál si ležat tam kde jeho předci. Nádraží je od kostela celkem blízko, výpravčí nám prodal lístky a potom sa šel vysléct z mundúru, s naším vlakem mu totiž končila směna a kdyby nestihl jet s nama, mosel by si zastavit tam možná nejaký náklaďák. Po přestupu v Děčíně sa ve vlaku napsaly pohledu a vcelku načas sa dorazilo aj do Prahy. Zase jednú to byl víkend plný zážitků, skoro by sa dalo řéct, jak každý druhý...


« předchozí

1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21

následující »